Ghastly age
Díl 1.
Jmenuji se Aya, je to divné jméno, ale co se dá dělat, ještě se nemůžu dát přejmenovat. Ale to teď nechme stranou, chci vám vyprávět co se mi stalo, jednou jsem šla domů od kamarádky. Ale stalo se něco hodně divného, šla jsem po ulici a najednou jsem uviděla kluka z naší školy,Kamue , byl starší než já a líbil se snad každé holce na škole, ale ten večer to bylo podivné, vypadalo to jako když blouzní. Jako by se s někým pral ale já nikoho neviděla, ale vypadalo to ještě divněji tím, že měl modřiny a držné rány po celém těle. Hrozně jsem se o něj bála. Zničeho nic zařval:"Uteč!!!" , rychle jsem se otočila a utíkala, ačkoliv jsem nevěděla proč, ale něco mě chytlo za nohu, spadla jsem, otočila a uviděla tu příšeru,hrozně jsem se lekla začala jsem ječet ale nechápu proč jsem ji předtím neviděla. Byla obrovská a děsivá, a já v tu chvíli nevěděla co mám dělat. Kamui mě chytil za ruku, zvedl a táhl mě za sebou. Vůbec jsem mu nestačila, tak mě chytil do náručí a přidal do běhu. Utíkal k sobě domů, zastavil se až u dveří nevěřila jsem, že by dokázal uběhnout 2 km v kuse takovou rychlostí a ještě mě držel v náručí. Když odemkl pozval mě dál a řekl:
"Promiň."
"Za co se omlouváš???"
"Že jsem tě do toho zátáhl!"
"Co to bylo???"
"Chiméra!!!"
"Ale proč jsem to nejdřív neviděla!!!"
"Vidí ji jen ti koho se dotkne nebo je vyvolený je zabíjet!!! Moc lituji že jsem tě do toho zatáhl Ayo."
"Ty víš jak se jmenuji???"
"Ano, výdávám tě často."
"Ale nikdy jsi mi neřekl ani ahoj"
"Promiň, bál jsem se."
"Bál ses??? Mě???"
"Ne!!! Jen jsem se tě bál osvovit."
"*nechápavý výraz*"
"Já jsem… to je jedno!"
"Jedno je kolečko u trakaře!"
"To je jedno!"
"Ne to není!"
"Nehadej se semnou!!!"
"Dobře, chceš doprovodit???"
"Myslíš si, že bych po tohle všem šla sama domů???"
"Tak jdeme!!!"
Šli jsme po ulici a já se hrozně bála, ale Kamui mi řekl, že už nemám čeho bát. Nechápu to ale uklidnilo mě to. Když jsme došli domů vyměnili jsme si čísla na mobil i na icq a já jsem čekala až se přihlásí. Hrozně jsem se o něj bála a bojím se že se budu bát ještě víc až zjistím o co tu vlastně jde!!!!
Už se přihlásil!!! "No konečně!" Řekla jsem si.
Náš rozhovor nebudu celý vypisovat, bylo by to na dlouho. Ale dozvěděla jsem se aspoň toto: No něco málo o něm, ale pak přišla řada na to horší, on má ty příšery zabíjet! Bála jsem se o něj, ale napsal mi že se nemám proč bát, že se o sebe dokáže postarat a že mě ochrání. Byla jsem jako v ráji, líbil se mi už od doby co jsem chodila sem do školy. Den na to jsme se měli sejít ve škole, aby mi mohl vyprávět co vlastně doopravdy jde, abych byla seznámena se skutečností.
Když jsme přišli do školy, měla jsem hrozné nutkání Kamuiho obejmout a nedalo se tomu odolat. Takže jsem to musela udělat. "Ahoj Ayo."
"Ahoj."
"Jak ses vyspala?"
"Šlo to, ale bála jsem se."
"Tak se neboj!"
"Zvoní!!!"
"Tak se uvidíme potom."
Celou dobu jsem se nemohla dočkat až zazvoní, ale čas jako by se prodlužoval. Konečně zazvonilo. Běžela jsem na chodbu a narazila do Kamuiho, který mi asi šel naproti. Oba jsme se začali smát. Řekli jsme si, že se uvidíme odpoledne a šli jsme se učit. Celou dobu se mě kamarádky vyptávali a od mé nej kámošky, Miraky jsem dostala pěkně vynadáno, že jsem jí nic neřekla. Ale bylo houby platné jí říkat, že spolu nic nemáme. Po téhle hodině jsem se šla najíst, ale když jsem došla do jídelny, tak po mě začala hulákat Teiko. Prý co jsem jí to udělala, že Kamui je její láska a začala mi odporně nadávat až jsem se rozbrečela. Najednou přišel Kamui a řekl jí ať se jde vycpat, že když bude závidět, tak nikdy neuloví žádnýho kluka a že je odporný nadávat mi jen proto, že si myslí, že spolu chodíme. To mě rozbrečelo ještě víc a Kamui mě vzal do náruče a odnesl ven na vzduch.
"Moc mě mrzí, že máš kvůli mně takoví trápení!"
"Nechtěla jsem nikomu ublížit. Ale asi tě mám ráda!"
*dají si pusu* Byla to úžasná chvíle, doufala jsem, že bude
trvat věčně. Ale po chvíli zazvonilo a my jsme se od sebe odtrhli. Šli jsme zase do svých tříd. Celé odpoledne mi bylo mizerně, kvůli tomu co se stalo, ale Kamui mi byl utěchou. Po vyučování si pro mě Kamui přišel až do třídy a šli jsme pryč, neznámo kam. Přišli jsme do nějakého opuštěného parku, kde jsem nikdy nebyla.
Začal: "Tak teď bych ti chtěl vyprávět, proč se tohle děje a co jsou ty příšery vlastně zač. Začalo to vlasně už mím narozením, ale začalo se to projevovat až někdy v mích osmi letech. Vídaval jsem příšery ve snech a ne jenom tam. Mamka mě sem jako malího vodila si hrát s dětmi, ale já jsem si s nimi nehrál, neměl jsem na ně čas, bál jsem se těch co mě pronásledovali, co mě chtěli zabít. Ale rodičům jsem to nikdy neřekl, poslali by mě k psychoušovi a to nechci. Nikdy jsem s nikým nekamarádil, a nikdy jsem nikoho neměl rád, ale když jsi přišla ty stalo se něco neočekávaného. Nechtěl jsem ti to říkat, abych tě do toho nezatáhl, bohužel stalo se. Je mi líto, že to říkám. Ale jsem rád, že se to stalo. Jinak by jsme možná nikdy nebyli spolu. Nemůžu uvěřit, že už je to 5 let, co jsi sem přišla. Tenkrát ti bylo 12, a teď už ti je 17, je mi to tak líto, že jsem tě neoslovil dřív."
"Taky je mi to líto"
"No ale abych se konečně dostal k těm příšerám. Vipadá to, že za jejich vznik může organizace Rudý odboj, která zmutovala několik druhů zvířat a možná i člověka až se s toho stalo tohle ale u toho oni neskončili. Oni jich udělali několik a jednoho dne přišel bohatý vědec a všechno to koupil, že s nimi udělá něco výjmečného a údajně jim dal nějakou chemickou látku a to způsobilo, že jsou neviditelní. Všichni jim utekli, a spářili se takže je jich čím dál víc. Většinou se k lidem nepřibližují, ale mě se jim vždycky podaří nějak vyčmuchat, a bojím se že teď dokáží objevit i tebe!"
"Já se nebojím, nebo možná trochu jo."
*smích* "Tak teď jsi mě dostala!"
"Já vím. Ale teď už musím jít domů, aby mamka neměla strach. Mám jí říct, že s tebou chodím? Možná pak se o mě nebude tolik bát a budu moct být hodně s tebou."
"Dobře, ale půjdu tě doprovodit domů, nechci aby tě napadli a já nebyl s tebou!"
"Tak jdeme!" Když jsme přišli k nám pozvala jsem Kamuiho dovnitř. Napadlo mě, že by jsme si takhle mohli s mamkou promluvit. A očividně to byl dobrý nápad. Mamka mi říkala, že už ani nedoufala, že si domů přivedu nějakýho kluka a byla na Kamuiho moc laskavá. Byla moc ráda, že jsme přišli takhle spolu. Říkala, že budu moct být venku jak dlouho budu chtít. Ale prej aspoň trochu rozumně, abych měla aspoň trochu času na učení. Brala jsem to s úsměvem. Byla jsem ráda, že je mamka spokojená. Mamka konečně po třech hodinách Kamuiho pustila domů. Ale ještě než odešel tak jsem dostala pusu. Ale byl to tak krátký okamžik, že mi s toho bylo až smutno.
Další den, v úterý mě Kamui představil jeho rodičům. Hrozně jsem se styděla. Byli ke mě šíleně milí. Neustále mi něco nabízeli a vyptávali se mě: Co si o Kamuim myslím, a jak se ke mě chová a podobně. Říkala jsem, že spolu nechodíme ani dva dny, že se mě zastává a že ho mám ráda. Vypadali velice spokojeně a řekli nám, že pokud chceme mít soukromí tak, že můžeme jít do pokoje, ale ještě chvíli jsme si s nimi povídali. Potom jsme šli do jeho pokoje a lehli si spolu na postel ale nelíbali jsme se a prostě jsme vedle sebe leželi. Kolem půl devátý jsem řekla, že půjdu domů a samozdřejmě můj princ šel se mnou. Celou dobu jsem ho držela za ruku a tulila se k jeho rameni. Byla jsem tak šťastná, že jsem byla s ním. Když najednou: "Pozor!!! Jsou tady!!!"
Díl 2.
Najednou mi bylo hrozně úzko. Uviděla jsem tu příšeru, Chiméru. Bála jsem se, ale kolem byli bezbranní lidé, museli jsme ji někam odvést. Nějak instinktivně jsem věděla, že půjde za námi. Chytila jsem Kamuiho za ruku a řekla: " Poď!!!"
Rozeběhli jsme se do toho parku, kde jsme byli včera. Měli jsme štěstí, byl naprosto opuštěný ani kočka tu nezamňoukala. Nevěděla jsem co chce Kamui dělat. Postavil se přede mě. Já jsem se hrozně třásla. Ale nedokázala jsem se vzchopit, ta příšera mě hrozně znervózňovala.Byla jsem jako v tranzu, nedokázala jsem se pohnout. Měla jsem strach ale ne o sebe. Když jsem vyděla ten jeho výraz. Směs strachu, autority ale i krvelačnosti. Rozeběhl se k tomu stvoření, odněkud z kapes vytáhl nůž nebo dýku a ohnal se po příšeře. Já jsem stála jako přimražená a jen jsem je pozorovala. Kamui ji sekl na rameni a chiméra se vrhla na mě. Nemohla jsem se nechat zabít, teď už to nešlo. Uskočila jsem a Kamui ji bodl do srdce. Bylo mi té příšery líto, připadalo mi že se nám snaží něco říct. Zemřela a změnila se v prach, který vítr odvanul pryč. Ještě dlouho jsem tam stála, nad tím místem a přemýšlela. Nakonec jsem si řekla, že se s Kamuim můžu podělit o své myšlenky. "Myslím si, že nám chtěla něco říct."
"Opravdu?"
"Ano, nemyslím si, že mi chtěla ublížit."
"Jak myslíš!"
"Příště to nech na mě a neútoč! Jen se braň, něco vyskoušíme!"
"Nechci aby se ti něco stalo!"
"Nic se mi nestane, jen to skusíme!"
"Dobře, ale teď už jdeme."
Šli jsme pomalu domů. Když jsem přišla domů, padla jsem do postele a spala jako zabitá. Mamka mě nechala spát, do poslední chvíle, abych stihla školu. Byla jsem ji za to vděčná, úžasně jsem se prospala jako už dlouho ne. Byla to pro mě příjemná změna, pak mě mamka odvezla do školy. Po dlouhé době zase ráda chodím do školy, a není to jen kvůli Kamuimu, ale i proto, že se teď cítí v bezpečí. Tenhle pocit jsem nikdy neměla. Přesto už jsem měla kluka, ikdyž asi jsem ho neměla tolik ráda. Ale můžu říct, že ho miluju? Co to vlastně je milovat? Jak mám vědět koho miluju a koho mám ráda! Kdo mi poradí? Chtěla bych toho tolik vědět o lásce, ale něco mi říká, že každý si to musí prožít! Ale co vlastně? Achjo! O tomhle jsem přemýšlela než jsem došla do třídy. Šla jsem tak tak abych stihla se zazvoněním vejít do třídy. Měli jsme matiku, nesnáším matiku! Chápu ji, ale nebaví mě počítat. Krom to si myslím, že abeceda v matice je hovadina! Celou hodinu jsme počítali rovnice. Byla to šílená nuda a pan učitel uviděl, že jen opisuju z tabule tak mě vyvolal. Přišla jsem k tabuli, pan učitel mi nadiktoval příklad já jsem ho hned spočítala a šla jsem. Ale pan učitel si mě zavolal zpátky! "Tebe to moc nebaví viď?"
"Ne omlouvám se."
"To nic, jsi chytrá holka a vidím, že to umíš spočítat!"
"Děkuji."
"Není zač už běž!"
"Nashledanou!"
Šla jsem na chodbu a potkala jsem kamarádku. Která byla zamilovaná každou chvíli. Chtěla jsem se jí zeptat na její názor."Ahoj Mayumi!"
"Ahoj!"
"Mayumi chtěla jsem se tě na něco zeptat."
"No?"
"Co to vlastně je láska?"
"Chemická reakce v mozku."
"Tak to mi vysvětli jak ta chemická reakce může být dlouho letá!"
"Tak to nevím. Na to si musíš udělat vlastní názor!"
"Hmm tak jo ahoj."
"Ahoj!"
Byla jsem jiného názoru než Mayumi, ale přesto jsem stále nevěděla co to láska je!
Jak jsem tak přemýšlela, potkala jsem Kamuiho. Zeptal se mě:
"Něco tě trápí?"
"Jen nad něčím přemýšlím."
"A můžu vědět nad čím?"
"Jasně!"
"Takže…?"
"Jo promiň, přemýšlím nad tím co je to vlastně láska. Řekneš mi svůj názor?"
"Rád ti ho řeknu. Já si myslím, že láska je, když dva lidé k sobě cítí něco, co je víc než přátelství, cítí touhu jeden k druhému. Chtějí být spolu, chtějí se milovat, chtějí mít společnou budouctnost. Láska je, když jeden pro druhého by dal život jen aby ten druhý byl šťastný, ten druhý je vždycky celý život pro toho prvního. Jako ty jsi má láska a celý můj život."
Mlčela jsem byla jsem zaskočená, myslím, že přesně tohle ke Kamuimu cítím. Musela jsem ho obejmout. Začal mě líbat, chtěla jsem se bránit, protože jsem věděla, že na nás všichni koukají. Ale nedokázala jsem se odtrhnout, nedokázala jsem si odpřít ani vteřinu tohodle pocitu. Zase zazvonilo! Musela jsem jít do třídy. Ale do cesty se mi postavila Teiko. "Pak mi vykládej, že spolu nic nemáte!"
"Máme se rádi je na to něco špatnýho?"
"Jo, je. Já Kamuiho miluji od školky! A ty jsi sem příjdeš a začneš si s ním chodit? Tak na to zapomeň!"
"Vždyť sem chodím už 5 let!"
"No a? Já jsem se tady narodila! A ty se mi nebudeš srát do života!"
Na chodbu přicházeli lidé, aby se podívali co se to tu děje. "Ale já jsem nikomu nechtěla ublížit, jen ho mám ráda a on mě taky, proto spolu chodíme!"
"A to ses s ním musela líbat uprostřed chodby? Ty mrcho!"
Teiko mě chytla za vlasy a podkopla mi nohy. Kopla mě do břicha. "NECH JÍ NA POKOJI!!!" Ozvalo se ze schodiště.
"Proč bych to měla dělat? Je to kurva jen si s tebou hraje!"
"PUSŤ JÍ!!!"
"NE! Tohle jí nikdy neodpustím, vzala mi tě!"
"Ne nevzala miluju Ayu víc než celý svůj život, jestli Ayu okamžitě nepustíš, ublížím ti, stejně jako si ublížila jí. PUSŤ JÍ!!"
"J-j-j-já, dobře ale pod jednou podmínkou! Políbíš mě!"
"Nikdy!!!"
"Fajn!!!" Teiko mě kopla do boku, až jsem zaječela byla to hrozná bolest.Kamui už to nevydržel a vyběhl proti ní chytil ji za obě zápěstí. Takže mě musela pustit a odtáhl ji pryč, ale ještě než to stačil udělat kopla mě znova tentokrát do podbřišku. Svíjela jsem se na zemi bolestí, byla u mě Miraka, Mayumi, nějací učitelé a pak přiběhl Kamui. Zatmělo se mi před očima a pak jsem jen slyšela jak Kamui říká: "Ayo, slyšíš mě? Podívej se na mě Ayo!!!"
Probudila jsem se v nemocnici, Kamui seděl u mojí postele a díval se na mě. Byla jsem na kapačkách a bolelo mě břicho. "Konečně si se probudila, spala jsi 4 dny!"
"4 dny?"
"Jo, jsi po operaci, měla jsi vnitřní krvácení. Tvoje maminka před chvílí odešla s doktorem. Mě k tobě pustili pár hodin po operaci."
"Proč jsi nešel domů?"
"Protože se o tebe bojím"
"Nikdy tě už nenechám samotnou! Promiň mi to!"
"To nic, měla jsem se bránit!"
"Je to moje chyba!"
"Přestaň si to vyčítat!"
V tu chvíli mě přepadla hrozná bolest, že jsem začala ječet. Kamui zavolal doktora a ten mi dal injekci.
"Za chvíli to bude dobrý, jen vyprchali léky. A za pár dní už je vám snad ani nebudeme muset dávat. Ale co se stalo?"
"Rozčílil jsem Ayu."
"Ale jak jste vůbec přišla k tak ošklivým zraněním."
"Bylo to kvůli mně, jedna holka, která mě udajně miluje Ayu napadla a pak, když jsem přišel vyhrožovala mi, že když jí nepolíbím, ublíží jí ještě víc. Odtáhl jsem ji, ale stihla Ayu ještě jednou kopnout."
"Takže se na vás Aya naštvala?"
Musela jsem se přidat! "Ne jen mi vadí, že všechnu vinu hází na sebe, přitom kdybych se bránila dopadlo by to urcitě jinak!"
"Koukám, že vy dva se máte hodně rádi, že jo?"
Jen jsme se usmáli a pan doktor odešel. Kamui mi dal pusu na čelo se slovy: "Odpočiň si, Ayo. Miluju tě!"
Chvíli na to jsem usla.
Díl 3.
Když jsem se probudila, na pokoji nikdo nebyl. Bylo mi špatně.
Zazvonila jsem na sesternu, přišla setřicka.
"Potřebujete něco?"
"Mohla bys jste mi dát něco aby mi nebylo tak blbě?"
"Ne, ale zavolám pána doktora"
Řekla s úsměvem setřicka a odešla, chvíli na to přišla s doktorem a s nimi i Kamui.
"Jak je vám špatně?"
"Je mi na zvracení a cítím tlak v podbřišku."
"Aha tak to je dobré, máte slabí otřes mozku, takže je v pořádku, že se vám chce zvracet. A ten tlak je, kvůli té operaci zítra už by to mělo být lepší."
"Děkuji."
"Ale nemůžu vám na to nic dát budete to muset vydržet."
"Dobře, děkuji."
"Není zač zatím naschledanou."
"Naschle."
Kamui ke mě přišel a pohladil mě po tváři. Dal si ke mě židly.
"Byl jsem si pro pití."
"Byl jsi doma?"
"Ne, dali mi tady postel a tvoje mamka byla za mími rodiči a donesla nám nějaké věci. Byli se tu ne tebe podívat, ale spala jsi. Donesli ti květiny a pak zase šli.Tvoje mamka by měla za chvíli přijít."
"Ty mě budeš hlídat i doma?"
"Nechci tě nechat samotnou! Nechci o tebe přijít!"
"Já to chápu taky tě nechci stratit, ale jak to chceš udělat až mě pustí z nemocnice?"
"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli nechceš bydlet se mnou?"
Naprosto jsem zamrzla, tohle jsem vůbec nečekala. Asi 20 minut jsem mlčela a přemýšlela pořád dokola nad tou otázkou. Přemýšlela jsem, jestli jsem vůbec pochopila smysl té otázky, ale ať jsem se na to koukala z jakéhokoli úhlu, přišla mi pořád stejná."Nevím co ti na to mám říct."
"V klidu si to promysli, jestli to chceš nebo ne. Nechci na tebe tlačit."
Chvilku na to přišla mamka, všechno jsme jí řekli. Řekla: "Rozhodnutí je jen na tobě, nebudu ti bránit, přeji ti to. Už jsi dost stará na to aby ses o tom rozhodla sama."
"Vážně?"
"Jistě, ale jsem tu jen na skok zase musím jít jdu do práce, tak se tu mějte krásně a zatím ahoj!"
"Ahoj!"
"Kamui..."
"Ano?"
"Kam jsi odvedl Teiko?"
"Odtáhl jsem jí do ředitelny!"
"Neublížil jsi jí?"
"Ne tak, jak bych chtěl!!!"
"Co jsi jí provedl?"
"Jen jsem jí dal facku, přitom by si zasloužila mučení!"
"Neměl jsi jí nic dělat!"
"Myslíš si, že bych jí jen tak odpustil, to co ti udělala? A k tomu ještě to vyhrožování?"
"Promiň."
"To nic, nemáš žízeň?"
"To ne ale mám sucho v puse."
"Dobře dojdu za sestrou."
"Ne! Nikam nechoď, já tam zazvoním."
Když přišla sestřička, Kamui jí řekl, jestli by mi nedonesla něco k pití. Sestřička odešla. A za pár minut mi donesla studený čaj. Byla jsem jim hrozně vděčná. Jim oboum.
"Zejtra vám skusíme dát něco k jídlu, ano?"
"Ano děkuji!"
"A příští týden by jsme vás mohli pustit."
Řekla s úsměvem setřička a odešla. Neuvědomila jsem si to ale už byl večer, doktor a setra mi přišli odpojit kapačky. "Odpojíme vám je aby jste zítra ráno měla hlad."
Řekl s úsměvem doktor a odešel. Napadlo mě, že bych se mohla osprchovat. Zazvonila jsem na setru, která za chvíli přišla."Potřebujete něco?"
"Chtěla jsem se zeptat, jestli bych se mohla osprchovat."
"Jistě, ale bude potřeba aby vás někdo hlídal a já teď musím roznést léky."
Setra se otočila na Kamuiho." Vy by jste ji nemohl pohlídat?"
Kamui zrudl jako krocan a začal koktat."J-j-j-j-j-já???" Koukal vyjeveně.
" Jen kdyby jste ji pohlídal aby neupadla nebo neomdlela."
"No, tak dobře. Nevadí ti to Ayo?"
Já jsem nebyla schopna odpovědi. jen ze mě vylezlo:"No, já nevím." A setřička na to nadšeně: " Tak jsme domluveni, tak já už jdu." Odešla a my jsme tam jen tak seděli. "No tak já jdu!"
"Počkej!"
"Hmm...?"
"Musíš si vzít pižamo a já musím jít s tebou..."
"Hmmm tak jdem."
Šli jsme do koupelny a já jsem se začínala slíkat. Kamui zrudnul a otočil se. Hodila jsem přes sebe župan a šla jsem si nastavit vodu. Pak jsem vlezla do sprcháče a zatáhla závěs. Jak to Kamui uslyšel. Tak se otočil aby viděl přez závěz jestli jsem nespadla, nebo jestli se mi něco nestalo. Měla jsem velkou jizvu na břiše. Usušila jsem se ve sprchovím koutě a vzala jsem si na sebe župan. A když jsem chtěla vylézt, tak jsem uklouzla. Zavřela jsem oči a čekala jsem kam dopadnu. Ale Kamui mě chytil, a já jsem se k němu přitulila. Držel mě v náručí a sedl si na zem. Položil si mě do klína a objal mě. Bylo mi tak krásně. Leželi jsme tam a koukali jeden na druhého, Kamui mě hladil po tvářích a po hlavě a já jeho taky. Leželi jsme tam tak několik hodin. Až jsme oba usly. Našla nás setřička a vzbudila nás ať si jdeme lehnout do postele. Chtěla jsem se zvednout, ale Kamui mě držel, zvedl se se mnou a odnesl mě do postele. "Mohl bych si lehnout k Aye?" Zeptal se Kamui setřičky.
"Jistě, když se tam vejdete oba."
"Myslím si, že jo."
Kamui si lehl vedle mě, už jsem skoro spala, ale cítila jsem ho u sebe, přitulila jsem se k němu a uplně usla. Ráno jsem se probudila jako první. Kamui byl tak hrozně roztomilej, když spal. Nechala jsem ho spát, ale stejně se probudil za pár minut, usmál se na mě a políbil mě. Dala jsem mu hlavu na hrudník a poslouchala, jak mu bije srdce. Přišla sestřička. "Slečno nemáte hlad?"
"Mám, mám jí na snídani?"
"Ne, donesu vám ji oboum sem." řekla s úsměvem setřička a odešla. Oba jsme se najedli, a setřička odnesla táci. Pak se na mě ještě přišla podívat, ptala se mě: "Nebolí vás břicho?"
"Ne, děkuji, je mi dobře."
"A nepotřebujete něco?"
"Ne děkuji, kdyžtak si přijdu říct."
"To radši pošlete tadytoho mladého chlapce."
"Dobře, děkujeme."
Sestra odešla a mi jsme s Kamuim šli hrát "Člověče nezlob se!" Furt prohrával.
Potom přišla moje maminka s Kamuiho rodiči. Zrovna když jsme spolu leželi v posteli a povídali si. Podívali se na nás. "Teda!"
"Co?"
"Tahle se chováte v nemocnici!"
"Jen si povídáme!"
"Hmmm tak jo no."
Díl 4.
Kamuiho rodiče odešli jen chvíli na to co přišli, asi je nebavilo na nás koukat. Moje maminka mi zase něco donesla.
"Mami, dneska už jsem snídala."
"No to je super a nevíš kdy už tě pustí?"
"Prej snad už příští týden."
"Dobře, to jsem ráda."
"No já zase půjdu, zase musím do práce, ale zejtra ti přinesu nějaké ovoce."
"Tak ahoj!"
"Ahoj! A mějte se tu!"
Zase jsme byli sami.
"Nebudeš mít doma problémy, vypadali naštvaně!"
"Snad ne, nic si s toho nedělej."
"Dobře, mohl bys mi pomoct?"
"S čím?"
"Chci vylízt z postele."
"No dobře."
"Díky."
Kamui mi pomohl vylízt a já jsem šla na chodbu pro čaj. Dostala jsem od sestřičky vynadáno:
"Slečno! Máte se šetřit! Měla jste poslat toho vašeho prince!"
"Ale já se chci taky projít už mě bolej záda, jak furt ležím!"
"No dobře, ale dneska už žadný pochody!"
"Rozkaz madam!"
Kamui už to v pokoji asi nevydržel.
"Můžeš mi říct kam jsi šla?"
"Pro čaj."
"A to si my nemohla říct? Došel bych ti sem."
"Chtěla jsem se projít."
"Už jsem se o tebe začínal bát, jestli si někde neupadla."
"Promiň. Dneska už mám zakázáno vylejzat z postele."
"Konečně dobrá zpráva!"
"Neutahuj si ze mě!"
"Tak promiň, už si poď lehnout."
"Dobře."
"Dávejte na ni pozor mladý pane, nedá si pokoj!" Křikla sestřička ještě než jsme odešli.
Kamui mě odvedl do postele a šel na záchod. Když přišel, seděla jsem na zemi a přemýšlela. Myslel si, že jsem spadla z postele. Běžel ke mně, chytil mě a opatrně mě položil na postel.
"Ayo, bolí tě něco? Mám zavolat doktora? Jak se to stalo?!"
"Nic se nestalo, jen jsem si sedla na zem a přemýšlela jsem."
"Pane bože! Tohle mi nedělej!"
"Promiň." Musela jsem se smát a Kamui se hned přidal. Byla jsem hrozně ráda, že se směje. Dlouho jsem ho neviděla smát se. Aby nám vydržela dobrá nálada tak jsme si vyprávěli vtipy. Do doby než nám přinesli oběd. Pak přišla sestřička: "Mladý pane, nechtěl by jste se taky osprchovat?"
"Rád děkuji." Potom na chvíli odešla a přišla s ručníkem. Kamui se šel osprchovat a sestřička mi šla pro čaj. "Tady to máte slečno."
"Děkuji."
"Není zač. A chtěla jsem se vás na něco zeptat."
"Ano?"
"Jak dlouho spolu chodíte?"
"Pár dní. Proč?"
"Dní??? Ten muž se chová, jako by vás miloval několik let."
"To je prý pravda, ale nechodili jsme spolu."
"Aha, tak to promiňte."
"To nic." Řekla jsem s úsměvem a sestřička odešla. Než Kamui přišel usla jsem. Když jsem se na večer probudila, Kamui u mě nebyl. Ale na chodbě byl rámus, šla jsem se tam podívat. Byla tam Teiko! Hádali se kvůli mně. Teiko šla za mnou."Ayo promiň mi to."
Kamui ji chytil za ruku. "Počkej!" Křikla jsem a všichni se otočili na mě. "Teiko, já ti ráda odpustím, ale nejsem to jen já, komu by ses měla omlouvat. Myslím si, že Kamui trpěl víc než já, protože já jsem spala. A skoro nic jsem necítila. Až po probuzení. A to nebylo tak hrozný."
"Je mi to líto bylo to ze vzteku."
Myslela jsem, že Kamui zabije Teiko už jenom pohledem.
"Myslíš si, že bych ti odpustil po tom co jsi Aye udělala?"
"Prosím odpusť mi."
"Co si myslíš?"
"Jsem toho názoru: Oko za oko, zub za zub!"
"Kamui! Já jsem jí odpustila, mohl bys taky."
"To co ti udělala se nedá odpustit!"
"Já jsem jí odpustila!"
"Ale já jí neodpustím!"
"Ka . . . . ááááááááááááááááááááááááááááááááááááá"
"AYO!!!"
Znovu mě přepadla bolest a já jsem se skácela na zem. Tentokrát mě Kamui nestihl chytit. Ani nevím jak jsem dopadla, protože jsem tu bolest nevydržela a omdlela jsem. Když jsem se probudila, ležela jsem na ošetřovně a byla jsem úplně mimo sebe. Podívala jsem se vedle sebe, seděl tam Kamui a brečel. "Ayo! Promiň mi to, odpusť mi prosím."
"To nic…"
"Moc se omlouvám!"
"To nic…"
"Počkej, dojdu pro doktora!"
"Ne… buď tady prosím…"
"Dobře."
Kamui mě chytil za ruku a díval se na mě, já jsem znovu usla. Znovu jsem se probudila už ve svém pokoji. Tentokrát už jsem byla při sobě. Kamui seděl vedle mé postele, vedle něj moje maminka a u dveří stála Teiko. "Kamui už si jí odpustil?"
"Ayo, buď teď v klidu. Nesmíš se rozčilovat."
"Já jsem v klidu, jen se ptám, jestli jsi už Teiko odpustil."
"Ano, ale myslím si, že je to chyba!"
"Kamui!!!"
"Nerozčiluj se!"
"Tak ty toho nech!"
"Dobře, promiň. Nebolí tě něco?"
"Ne, nic."
"Ayo já už musím jít, zase musím do práce." Řekla maminka dala mi pusu na čelo a odešla.
Potom se ozvala Teiko: "Takže ty jsi mi odpustila?"
"Ano, a Kamui taky."
"Děkuji, moc mě mrzí to co jsem ti provedla."
"To nic."
V tom se přidal Kamui: "Nic??? Ayo ty si zapomněla co ti provedla?"
"Ne, ale co by byl svět kdybychom neodpouštěli?"
"......Asi máš pravdu, promiň."
"To nic."
"Nedošel by si mi pro čaj prosím?"
"Jasně."
"Díky."
"Teiko, poď sem blíž prosím."
"Nechtěla jsem ti ublížit, promiň mi to. Jen ho asi vážně miluju a nedokážu si to odepřít. Nejde to, líbil se mi už když jsem přišla sem. Ale neměla jsem odvahu mu to říct. Jen jsem tajně doufala, že mě osloví. Když jsme se seznámili, řekl mi, že jsem se mu dlouho líbila, ale že se mě bál oslovit. Byla jsem tak smutná, když jsem zjistila, že jsme spolu mohli být už několik let, a chci mu to vynahradit."
Teiko se rozbrečela: "Je mi to tak líto, promiň."
"Už jsem ti odpustila, už se nemáš za co omlouvat. Já jsem ti odpustila"
Najednou někdo kopl do dveří. "Nemusel jsi poslouchat za dveřmi, to nebylo tajemství."
"Promiň."
"Už se neomlouvej!"
"Dobře."
Kamui mi dal pusu, položil mi čaj na stolek a sedl si vedle mě.
Díl 5.
Ráno jsem se probudila a nikdo nebyl u mě. Myslela jsem si, že Kamui určitě šel domů. A tak jsem si zas lehla a koukala do stropu. Potom přišla vizita.
"Tak slečno dneska už vás propustíme, ale musíte slíbit, že se nebudete namáhat, ano?"
"Slibuji."
"Dobrá jdeme dál." Řekl s úsměvem pan doktor a odešel. Chvilku potom jsem se začala balit a přišel Kamui. "Chceš vzít roha?"
"Ne dneska mě propustí."
"Tak brzo?"
"Jo, kde jsi byl?"
"Dole na snídani."
"Půjdu na záchod."
"Jasně."
Když Kamui odešel, přišla sestřička a dala mi podepsat nějaké papíry, že odcházím z nemocnice.
"Tak a to by bylo všechno, odveze vás někdo?"
V tom se ozval Kamui. "Odvezu ji taxíkem."
"Aha, tak potom je to v pořádku." Sestřička odešla a zavřela za sebou dveře. Zůstalo za ní hrobové ticho. Cítila jsem se trapně a ani nevím proč.
"Tak půjdem?" Ozval se Kamui.
"Ještě nemám dobaleno."
"Aha."
Ještě jsem chodila po pokoji a do koupelny a balila věci. "Tak už můžeme jít."
"Dobře, ukaž já ti to vezmu."
"Hele, já nejsem úplně neschopná!!!"
"To jsem taky neřekl, ale chci ti pomoct aby sis neublížila."
"No… dobře…promiň."
"V pořádku."
"Děkuji."
"Není zač, Ayo co je s tebou?"
"Já nevím, jsem hrozně nervózní a ani nevím proč. Asi se bojím?"
"Čeho?"
"Že… že… že tě…"
"Co?"
"Že tě ztratím!!!"
"Ayo, neboj se." Kamui to řekl něžně, že jsem najednou cítila, že mu můžu věřit. A byla jsem mu za to vděčná, tohle jsem potřebovala. Přišli jsme ven a už tam čekal taxík.
"Tak šup." Řekl Kamui s úsměvem.
"Jasně."
Když jsme přijeli domů, mamka ještě byla v práci. A já nechtěla být doma sama. Tak jsem se Kamuiho zeptala: "Nechceš tu se mnou zůstat?"
"Rád, ale musím zavolat rodičům, že tu zůstanu." Kamui zavolal domů a bylo mu řečeno, že může zůstat, jak dlouho bude chtít. Byla jsem hrozně ráda, že s ním můžu být.
"Ayo, zapomněl jsem ti říct, že jsem ti měl vyřídit, aby jsi vstávala z postele pomalu, máš tak nízký tlak, že ti ho těma moderníma přístrojema nemohli změřit, takže kvůli tobě hledali ty starý. Takže žádný vyskakování z postele."
"No to mám radost." Řekla jsem ironicky.
"Taky to tak vypadá."
"Nepůjdeme si lehnout?" Navrhla jsem.
"Radši jo abys mi tady nezkolabovala." Řekl Kamui žertem.
Kamui mě vzal do náručí, ale já jsem to nečekala a trochu jsem se lekla, Kamui se jen usmál a odnesl mě do postele. Pomalu, opatrně mě položil, lehl si vedle mě a začal mě hladit po vlasech a po hlavě, bylo to moc příjemné a krásné, po půl hodině už jsem začínala usínat, ale Kamui mě nepřestával hladit cítila jsem to i když jsem skoro spala, ještě vím, že jsem se k němu přitulila, ale pak už jsem spala úplně. Asi po dvou hodinách jsem se probudila a Kamui na mě koukal.
"To na mě koukáš celou dobu?"
"Celou dobu ne, chvílema jsem koukal na strop, na zeď a pak teda i na tebe."
Hrozně jsem se smála, líbilo se mi jak mluví.
"To jsi milej."
"Ayo?" Mamku udivilo proč je odemčeno.
"Už jsem doma, Kamui zavolal taxíka."
"To jsem ráda, a co jste dělali?"
"Já jsem spala a Kamui se díval na strop, na zeď a chvílema i na mě." Řekla jsem s úplným výtlemem mamce.
"To je dobře, že sis odpočinula." Řekla mi mamka a otočila se na Kamuiho.
"Kamui, nechceš tu přespat?"
"Rád, ale řekl jsem rodičům, že přijdu domů."
"Zavolám tvým rodičům."
"Děkuji, zůstanu moc rád."
"Tak teď běžte do pokoje a já vás zavolám na večeři, ano?"
"Jistě." Ohlásili jsme sborově a šli jsme do pokoje. Napadlo mě, že by jsme mohli jít ven. "Kamui?"
"No?"
"Nechceš se jít projít?"
"No můžeme."
"Dobře, já to skočím říct mamce." Šla jsem do kuchyně.
"Mami?"
"Ano?"
"My půjdeme s Kamuim ven, jo?"
"Jasně, ale vraťte se včas."
"Jistě." Šla jsem za Kamuim do pokoje, ale on už byl na chodbě, tak jsem si jen vzala mikinu a šla jsem za ním.
"Kam chceš jít?" Vyhrkl na mě Kamui, hned jak mě zahlédl.
"No myslela jsem, že by jsme se šli podívat na nějaké dětské hřiště."
"Proč?"
"Mám děti moc ráda."
"Co tím chceš říct?"
"Na děti ještě máme čas."
"A víš o nějakém?"
"No nevím, podíváme se po nějakém." Šli jsme po ulici a hledali nějaké dětské hřiště. Potkali jsme paní s dvojčátky, ta nám ukázala, kde najdeme dětské hřiště.
Bylo nádherné, takové jsem si nikdy ani nepředstavovala.
"Nikdy jsem tu nebyla."
"Ani já ne."
"Je to nádhera."
"Ano…"
Byla tu spousta atrakcí, byli tu kolotoče a houpačky, klouzačky, pískoviště, prolejzačky, ale ne jen pro malé děti, byli tu i pro větší.
"Pojďme se houpat."
"Dobře." Sedla jsem si na houpačku a Kamui mě začal houpat, tohle jsem jako dítě milovala. A bylo to ještě krásnější, protože jsem byla s člověkem, kterého podle mě, miluji.
"Kamui?"
"Hmmm?"
"Chtěla jsem ti říct, že…" Kamui mě přerušil.
"Budeš mít narozeniny?"
"Přesně tak."
"Už ti bude 18."
"No jo, už to tak bude."
"Není ti už špatně?"
"Ne, proč?"
"Už tě houpu dlouho."
"Nemusíš mě houpat."
"Ne mě to baví, líbí se mi , když se směješ, jen jestli ti není špatně, jsi po operaci."
"Ne není, díky."
"Poslyš, Ayo. Víš, jak jsem ti říkal, jestli nechceš bydlet se mnou?"
"Hmmm… jo."
"Rozhodla ses?"
"Ano. Chci s tebou být co nejvíc."
"To znamená, že ano?"
"Jo. Večer to chci říct mamce."
"Dobře."
Potom jsme šli domů. "Mamí, už jsme domáááááááááá."
"Tak pojďte na svačinu."
Šli jsme za mamkou do kuchyně s sedli jsme si ke stolu.
"Mami?" Začala jsem,
"Hmmm?"
"Víš, jak se mě Kamui ptal, jestli s ním chci bydlet?"
"Rozhodla ses?"
"Jo... chci..."
"Dobře."
"Díky."
"Není zač, a máte kde bydlet?"
"Zdědil jsem po strýci vilu."
"Vilu???"
"Jo, ale už tam nikdo přez rok nebydlel... takže než se tam nastěhujeme, musíme tam zajít a podívat se v jakém je to stavu..."
"Co kdybychom se tam šli podívat hned zítra?" Navrhla jsem.
"Jasně."
"Nepůjdeme si už lehnout?"
"Můžeme."
Šli jsme do pokoje a já jsem se chtěla jít osprchovat.
"Jdu se osprchnout, ju?"
"Už jdu." V tu chvíli Kamui zrudl, když si uvědomil, co řekl.
"Teda... já myslel... to... jako v nemocnici." Byl čím dál červenější a já chytala čím dál větší výtlem.
"Jak chceš, můžeš jít, je to jen na tobě."
"No, já bych radši šel... aby se ti něco nestalo." Řekl a byl stále celý rudý.
"Dobře." Odpověděla jsem a smála jsem se.
Šla jsem do koupelny a Kamui šel za mnou. Usadil se na záchodě a koukal na zem. Já jsem se slíkla a šla jsem do sprchověho koutu, zatáhla jsem závěs. Vysprchovala jsem se a chtěla jsem se usušit, jenže jsem zapomněla, že ručník je na druhý strně koupelny.
"Kamui?"
"Mám se otočit?"
"Ne, já jsem zapomněl, že nemám ručník."
"Jasně..."
Kamui mi podal ručník a závěs se nějak rozletěl. Zrudla jsem, a stála jako přimražená. Kamui mě zabalil do ručníku a vzal mě do náručí. Odnesl mě do postele a posadil mě na postel. Vstala jsem a hledala jsem oblečení. Kamui se otočil a já jsem se rychle převlíkla. Sedla jsem si na postel.
"Já...."
"Promiň." Řekl Kamui a začal se smát. Smála jsem se taky Kamui šel ke mně. Povalil mě a začal mě líbat. Bylo mi jako kdybych se propadla do snu. Po chvíli se Kamui odtrhl a já jsem se zvedla a šla jsem pro peřiny. Měla jsem velkou postel, takže jsme se tam vešli oba. Rozhodila jsem peřiny a lehla jsem si na postel na své oblíbené místo. Kamui si lehl vedle mě. A díval se na mě, znovu mě začal líbat. Pak mě hladil a já jsem opět usla.
Díl 6.
Probudila jsem se brzy, Kamui ještě spal. Byl hrozně roztomilí, když spal. Asi půl hodiny jsem ho hladila po tváři, než se probudil.
"Chceš se tam jít podívat?" Zeptal se mě.
"Jasně."
Vstali jsme, já jsem se šla převlíknout do koupelny, zatím co Kamiu se převlékl v pokoji. Šli jsme spolu do kuchyně, na stole byl vzkaz od mamky. "Už jsem musela do práce, v lednici máte snídani." V lednici byli obloženě chleby. Každý jsme si jeden vzal a šli jsme ven.
"Je to daleko?"
"Ani ne, pěšky to zvládnem."
Šli jsme asi tak jeden kilometr. Až jsem dorazili k živéme plotu. A za ním, o pár metrů dál stál obrovský dům.
"Já myslela, že jsem říkam vilu, ne hrad."
"Taky to je vila." Odpověděl mi Kamui a začal se smát.
"Tak jdeme dovnitř? Máš vůbec klíče?"
"Mám je schovaný tady."
"Aha." Když jsme otevřeli branku, zavrzala. Byl to obrovský dům se dvěma slopy přede dveřmi, nahoře byli ještě jedno patro a nejspíž půda. Kamui odněkud vyhrabal klíč a odemkl. První co jsem uviděla za dveřmi, byla obrovská předsíň s mramorovou podlahou a točitými schody nahoru. Šla jsem do pokoje v levo, byla tam prostorná kuchyň s jídelnou. Dál byl prázdný pokoj, vrátila jsem se do předsíně a šla jsem do prava, tam byl obývací pokoj s krbem. Všude byl obrovský nános prachu a všechen nábytek byl přikrytý prostěradli. Za obývacím pokojem byl další prázdný pokoj. Opět jsem se vrátila do předsíně, na každé straně schodů byli dveře. Nejdřív jsem se šla podívat do těch vpravo, byla tam místnost asi na tři krát tři metry a byl tam jen záchod a umyvadlo. Pak jsem šla do těch vlevo. Tam byla obrovská koupelna. Velká vana, sprchový kout, umyvadlo, skříňky, a spousta místa.
"To je neuvěřitelný."
"Líbí?"
"Líbí? Vždyť to je nádhera."
"To jsem rád, dostal jsem všechny klíče od tohodle domu takže, tady jeden máš. Já mám taky jeden, a jeden je náhradní."
"J-j-já, nevím co na to mám říct."
"No já doufám, že se brzy budeme moct nastěhovat."
"Co kdybychom šli domů a vzali koště, nějaké hadry a mycí prostředky?"
"Chceš začít s uklidem už dneska?"
"Vadí?"
"Ne, ale je ještě moc brzo po operaci, neměla by ses namáhat."
"Ale no ták. Prosím."
"No dobře, dobře."
Zase jsme zamkli a šli jsme domů, doma jsem vzala tašku a dala jsem do ní mycí prostředky, hadry a koště vzal Kamui. A šli jsme zase zpátky. Opět jsme odemkli a šli jsme dovnitř.
"Zapomněli jsem kýbl, myslíš, že tady nějaký bude?"
"Jo, myslím, že jo." Kamui zamířil do kuchyně. A přišel s belíkem.
"Díky."
"Není zač."
"Teče tu voda?"
"Počkej, dojdu ji pustit."
"Můžu jít s tebou?"
"Můžeš."
Šli jsme do kuchyně, za rohem byli další dveře, za nimi byla spíž a padací dveře, šli jsme dolů. Byla tam spousta vína. A vzadu byl kohout, Kamui mířil k němu. Snažil se jím otočit, ale nešlo mu to.
"Ayo, můžeš mi pomoct."
"Jasně."
Šla jsem k němu a oba jsme se snažili otočit kohoutem, najednout kohout povolil a já jsem spadla. Kam jinam než na Kamuiho.
"Nestalo se ti nic?" Zeptala jsem se.
"Ne a tobě?"
"Přežiju to." Řekla jsem a začala jsem se smát.
"Tak jdem nahoru, jestli tam někde neteče voda. Vypadá to, že neteče."
"Tak já si jdu natočit vodu."
"Dobře." Natočila jsem si studenou vodu.
"Nechceš se jít podívat nahoru?" Zeptal se mě Kamui.
"No, tam jsem ještě nebyla."
"Tak poď." Šla jsem po schodech nahoru, byla tam čtvercová chodba okolo schodů. Na každé straně jedny dveře. Šla jsem do nejbližších dveří. Byl tam prázdný pokoj a další dveře, tam byla koupelna se záchodem.
"Takhle je to v každým pokoji?"
"Jo jo, v každým."
"Hele cítíš to...?"
"Ayo, kam jdeš?" Šla jsem ven, ani jsem nevěděla proč, něco mě tam táhlo. Obešla jsem dům a uviděla chiméru. Kamui mě doběhl.
"Ayo, běž dovnitř a zavři za sebou."
"Ne, já nikam nejdu."
"AYO, BĚŽ SAKRA DOVNITŘ!!!"
"Nejdu sak..." V tom vyrazila chiméra proti nám. Rozhodla jsem se něco dělat, ale nevěděla jsem co. Poslechla jsem Kamuiho a šla jsem se schovat, běžela jsem nahoru do pokoje, abych se mohla dívat z okna, ale než jsem tam došla, byla pryč. Kamui ležel na zemi, něco na mě křičel, ale já už jsem ho neslyšela. Běžela jsem za ním, otevřela jsem a v tu ránu mi bylo jasné, co na mě hulákal. Dovnitř vlezla chiméra. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem se hnout. Nešlo to. Příšera se pomaličku blížila ke mně, ale nevypadala, že by mi chtěla ublížit. Pořád se blížila, bála jsem se, zdálo se mi jako by se čas spomalil. Nedokázala jsem ani mluvit. Chiméra se mi podívala do očí a já věděla, že mi chce jen něco povědět. V tu chvíli se objevil ve dveřích Kamui.
"Utíkej!"
"Ne, počkej..." Řekla jsem to pozdě, Kamui už stihl chiméru zabít. Chiméra se na mě naposledy podívala než jí oči vyhasli a ona se proměnila v prach.
"ŘÍKALA JSEM TI POČKEJ!!!"
"Ayo, mohla tě zabít."
"NEZABILA BY MĚ!!!"
"JAK TO MŮŽEŠ VĚDĚT?"
"VÍM TO, VĚŘILA MI! CHTĚLA MI NĚCO ŘÍCT!"
"Ayo, vždyť oni nemluví."
"To neznamená, že něco nemůže říct!"
"Ale ano znamená, je to zvíře!!!"
"I němí člověk může mluvit!"
"Jsou to zvířata, ne lidi!!!"
"Jsou to bytosti!"
"Dobře... jak chceš, nebudu se s tebou hádat."
"Dobře!"
"No tak Ayo, nech toho. Nepůjdeme domů?"
"Ne chci to tady aspoň trošku uklidit."
"Dobře, chceš s něčím pomoct?"
"Můžeš si vzít hadr a vytírat." Řekla jsem Kamuimu s úšklebkem.
"Tak dobře." Usmál se na mě.
"Začnem od toho pokoje na konci, jo?"
"Jasně." Šli jsme do pokoje za kuchyní a začli jsme uklízet. Kamui vytíral a já jsem otírala nábytek, který tam byl. Pak jsme šli do kuchyně. Potom jsme začali od druhého konce, abychom skončili na chodbě. Pak jsme šli nahoru, ale půdu jsme nechali být.
"Tak, líbí se ti tady?" Zeptal se mě Kamui.
"Hrozně moc a moc a moc."
"To jsem rád. Nepůjdeme už domů?"
"Už jo." Všechno jsme uklidili, zamkli a šli jsme pomaličku domů.
"Zítra by jsme mohli vzít hrábě." Navrhla jsem.
"Tak dobře." Když jsem došli domů, mamka tam nebyla. Šli jsme si do pokoje odpočinout. Sedla jsem si na postel a Kamui si ke mně přisedl. Začal mě hladit, lehla jsem si a zavřela oči. Bylo to hrozně příjemné. Pak mě začal líbat a nepřestával mě hladit.
Díl 7.
Když jsem se ráno probudila, nikdo nebyl v pokoji. Šla jsem do koupelny, otevřela jsem dveře a zasekla jsem se. Kamui se sprchoval a já jsem ho neslyšela.
"PROMÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍŇ!!!" Vystřelila jsem z koupelny jako raketa s rudými tvářemi. Běžela jsem to rozdýchat ven. Asi za dvě minuty se přihnal Kamui s jeho neodolatelným úsměvem na tváři.
"Vždyť se nic nestalo, nebo ano?" Zeptal se mě.
"Ne já jen, že... no... to je jedno..."
"Co je jedno?" Zeptal se mě a podíval se mi do očí.
" Já nevím, je to zvláštní, moc štěstí najednou…"
"Moc štěstí, podívej se, co jsme museli vytrpět!"
"Máš pravdu promiň, je toho na mě hodně…"
"Já vím, bude to všechno v pohodě." Řekl Kamui a usmál se na mě.
"Tak co budem dneska dělat?"
"Co takhle, kdybychom šli na úřad?"
"Na jakej?"
"Za notářem."
"Cože?"
"No, chtěl bych, abys byla napsaná jako spolumajitel, toho domu."
"Cože? Proč?"
"No, protože kdyby se mi něco stalo, aby si byla vlastníkem toho domu."
"Proč by se ti mělo něco stát?"
"Ale no tak, Ayo. Já to myslím dobře. Nemyslím to tak, že by se mi teďka něco mělo stát, jen třeba za pár desítek let, až budu starej páprda, aby to bylo celý tvoje."
"Kamui… Já… Nemyslíš, že je to trochu hrr, hrr?"
"No, já myslel, že budeš ráda."
"To ano, ale já nechápu proč bych se měla hned stát vlastníkem toho domu!"
"Jen spolumajitel."
"Jen?"
"Největší, co jsem kdy měla je moje skříň!"
"Změna je život!"
"Děláš si srandu?"
"Nedělám si srandu! Tahle hádka nebere konce!"
"A ty to myslíš vážně?"
"Samozřejmě, že to myslím vážně! Chceš se tím ještě zabývat, chceš si o tom ještě promluvit?"
"Já jen nechápu, proč to chceš udělat."
"Protože tě miluju Ayo!" Nevěděla jsem, co na to mám říct. Moc mě to zasáhlo. Ale pak mi došlo, co když ho taky miluju. Cítím se s ním v bezpečí, jako s nikým jiným. Cítím se chráněná někým, kdo mě má rád a možná, dokonce mě miluje.
"Taky tě miluju Kamui." Když jsem tohle řekla, Kamui vypadal jako by mu spadl kámen ze srdce. Kamui se na mě podíval, něžně mi vzal obličej do dlaní a políbil mě.
"Tak už půjdeme?" Řekl Kamui.
"OK." Šla jsem se převléct a pak jsme šli do města. Došli jsme na úřad a mě opět přepadli pochybnosti. Ale snažila jsem se na to nemyslet. A docela mi to šlo. Přišli jsme do kanceláře.
"Dobrý den." Pozdravil nás takový malý pán.
"Dobrý den, tohle je Aya Ucukušii." Představil mě Kamui. Pán se na mě usmál a potřásl mi rukou.
"Moc mě těší, slečno. Nyní by jsme měli přejít k tomu vlastnictví." Takže už to bylo domluvené, napadlo mě. Posadili jsme se do kožených křesel a začalo jednání.
"Takže," Začal pán, "vy jste se rozhodl, že Vaše přítelkyně, bude spoluvlastníkem Vašeho domu, a to i přes to že nejste oddáni, je to tak?" Zeptal se pán.
"Ano." Řekl jednoduše Kamui.
"A to z důvodu?" Otázal se pán.
"Chci, aby Aya byla zabezpečená, i kdybychom se nestihli vzít. Kdyby se mi něco stalo."
"Počítáte s něčím takovým?" Opět dotíral pán.
"Ne, ale stát se může cokoliv, nechci ponechat nic náhodě."
"A chcete, aby se tak stalo i v případě rozchodu?" Kamui se na mě podíval, chvíli přemýšlel a pak odpověděl.
"Nevěřím, že by se něco takového stalo, ale ano, i v případě rozchodu si přeji, aby majitelem, toho domu byla Aya."
"Dobrá, tak to by jsme měli, ještě jedna poslední otázka," Pán se otočil na mě, " Vy s tím souhlasíte?" Měla jsem v hlavě totálně vygumováno a nevěděla jsem, co odpovědět.
"Já... já nevím," Chvíli jsem přemýšlela a rozhodla jsem se, že ano. Chtěla bych tam žít s Kamuim, chtěla bych tam vychovávat děti. "ano, ano chci." Kamui se na mě usmál.
"Takže teď to můžeme sepsat, ano?"
"Ano." Odpověděl Kamui. Přes hodinu jsme sepisovali smlouvu a pak jen zbývalo ji podepsat. Kamui se podepsal jako první, pak jsem se podepsala já a nakonec pan notář. Potom jsme se rozloučili a Kamui a já jsme odešli.
"Půjdeme se tam zase podívat?" Zeeptal se mě Kamui.
"Ano, ale nejdřív půjdeme k nám, já si vezmu peněženku, a půjdeme koupit, nějaké saponáty, ano?"
"Jasně!" A tak jsme šli k nám, a já jsem zjistila, že nemůžu najít peněženku. Nakonec jsem ji našla v baťohu, takže jsme mohli jít nakupovat. Šli jsme do drogérie na náměstí, nakoupila jsem saponáty na mití oken, koupelen, WC, podlah a ve chvíli u pokladny jsem měla peněženku, téměř prázdnou! Asi v půli cesty k našemu budoucímu domovu, mě začali bolet stehy na břiše.
"Kamui?"
"Ano?"
"Můžeme si na chvilku sednout?"
"Bolí tě něco?"
"Ty stehy..."
"Já jsem to idiot, promiň úplně jsem zapoměl!"
"To je v pohodě, jenom, pomůžeš mi sednout?" Kamui mě vzal ničeho nic do náručí.
"Támhle je ten park, jsou tam lavičky."
"Já bych tam došla!"
"Já vím, že ano. Jen se nechci dívat, jak tě to bolí!" Nic jsem nemohla namítat. Nechala jsem se odnést k lavičce. Kamui mě položil na jednu a dřepl si ke mně.
"Za chvilku to bude dobrý, a půjdeme dál." Zašeptala jsem.
"Až se ti trochu uleví, tak tě ponesu a nechci nic slyšet! Na zahradě je houpací síť tak si tam můžeš odpočinout, nebo se vratíme, co říkaš?"
"Ne, já tam chci dneska aspoň něco udělat, prosím."
"Dobře, ale aspoň nachcíli si lehneš, ano?"
"O.K., tak půjdeme?"
"Už je to lepší?"
"Jo." Už jsem si sedala a chystala jsem se postavit, ale Kamui mě zvedl do náručí. Chytila jsem ho kolem krku, usmál se na mě a pitiskl si mě blíž k sobě. Takhle mi bylo dobře. Cítila jsem se v bezpečí a šťastná. Nesl mě celý zbytek cesty, nepoložil mě ani u domu. Položil mě na houpací síť za domem.
"Nepotřebuješ něco?"
"Ne, děkuji, za chvilku to bude dobrý, nechceš si lehnout ke mně?"
"A to mám riskovat, že se ta síť přetrhne, a ty si ještě ublížíš?"
"Ale no táááák." Řekla Aya s usměvem. Kamui se na mě usmál a lehl si ke mně. Po chvíli jsem usnula. Když jsem se probudila Kamui mě hladil po tvářích.
"Dobré odpoledne, spáči."
"Odpoledne?" Kamui jenom souhlasně zamrčel. A usmál se na mě. "Tak už by jsme mohli něco začít dělat, ne?" Navrhla jsem.
"OK" Šli jsme do domu, prohlédla jsem jaký je kde nabytek. Obývací pokoj byl scela zařízený. Kuchyň, kromě nádobí také. V koupelně nebyli žádné ručníky ani hadry. Po chvíli mě Kamui vytrhl z přemýšlení.
"Kdy by jsi chtěla mít ložnici?"
"Nahoře." Usmála jsem se.
"A nechceš si jít vybrat?" Rozesmála jsem se a utíkala jsem nahoru. Vybrala jsem pokoj na opačné straně schodů. Vběhla jsem dovnitř a lehla jsem si na podlahu, jelikož pokoj byl prázdný. Kamui přiběhl za mnou a lehl si vedle mě. Lehl si na břicho, a začal mě hladit, po rukou, po vlasech, po tváři, po rtech... Nahnul se nade mě a... líbal mě tak jemně a sladce...
__________________________________________________________________________
By NwM
















