První díl nového příběhu ze světa WoW. Každých 14 dní si budete moct přečíst nový díl příběhu gnomí slečny Tristiny a sledovat její cestu od malé holčičky až do její smrti.
Domov. Jedno slovo, ve kterém se toho skrývá tak moc. Já, stejně jako všichni
gnómové, nemám domov. Měla jsem ho, ale to už je dávno. Tehdy, před lety, jsem
byla malá holčička. Bylo mi 9 let a vracela jsem se ze školy. Ten den jsem
přišla domů a zjistila, že něco není v pořádku. Všude byl hrozný zmatek a
maminka seděla v koutě a brečela. Když jsem k ní přišla, podívala se na mě a
začala brečet ještě víc. Zeptala jsem se: ,,Co se děje maminko?”. Odpověděla mi:
,,Kéž bych se neptala. Nějací troggové, nebo jak se ty odporné stvůry jmenují,
zaútočili na město. Nikdo nevěděl odkud se vzali, ale byli všude.” To by nebylo
tak strašné, invazi nějakých malých skřetů určitě přežijeme. Ale pak mi maminka
řekla další zprávu. Tatínka povolali do boje a on… zmizel. Nikde nebylo tělo,
nikdo nevěděl kde je. Nikdo. V tu chvíli jsem začala troggy nenávidět. Ale
věděla jsem, že proti nim nic nezmůžu, tak jsem v sobě jen potlačovala vztek a
touhu po pomstě mého tatínka. Byli jsme všichni - já, maminka i bráška - posláni
pryč z Gnomereganu. Dostali jsme se do mnoha měst, ale nakonec jsme stejně jako
mnoho dalších gnómů skončili v pevnosti Anvilmar. Tady jsem začala pracovat, na
učení se nebyl čas. Ale občas jsem něco pochytila od svého pána, učitele
černokněžníků, myslím že tomu tehdy říkal démonologie a magie stínu. Vydával se
sice za normálního mága, ale já ho znala velmi dobře a vím, co dělal a s
normální magií to nemělo nic společného. Jednou jsem se ho zeptala jestli by mě
něco nenaučil. A ty bys chtěla? zeptal se. Já řekla že ano a tak, když jsem
zrovna nemusela něco dělat, jsem se učila. Řekl, že nejdříve bych si měla
osvojit základy normální magie, z níž demonologie a magie stínu prý vycházejí.
Učil mě základy magie ohně, učil mě jak oheň vzniká, učil mě jak můžu ovlivňovat
co oheň udělá a učil mě jak s ním spálit nepřítele, co nejvíc nepřátel. Troggů.
Po několika letech studia jsme přešli k temné magii a já jsem se naučila to samé
co s ohněm, ale se stínem. Můj pán občas chodil ven pro různé věci a bral mě s
sebou. Cestou jsem třeba musela ulovit králíka kouzlem. Takto jsem se cvičila,
až jsem svými schopnostmi vládla více než dobře.
A pak to přišlo - moje první setkání s nimi. Jednoho dne na jedné z těch cest.
Kráčeli jsme lesem, pod nohama nám křupal čerstvý sníh a my jsme si povídali o
novém tématu - vyvolávání démonů. Učitel zrovna říkal, že jsem na svůj věk
nejlepší mág tohohle druhu, jakého kdy zažil. To mi polichotilo a usmívajíce
jsem udělala další krok, když tu zpoza stromů vyskočily 4 troggové. Jeden šel po
mně, tři po mistrovi. Mistr hned začal mumlat nějaké zničující zaklínadlo, ale
já jenom stála. Stála a hleděla do těch ledově modrých zlých očí. V tu chvíli se
ve mně vzdmul ohromný hněv, když jsem si vzpomněla na tatínka a na to jak asi
skončil. Zvedla jsem ruce, řekla jsem pár slov a z černozeleně svítících rukou
mi vyletěla lebka. Nebyla z nějakého materiálu, byla to čistý stín, zhmotnění
mojí nenávisti k těm tvorům. Trogg chvíli zíral a jakmile se lebka dotkla jeho
kůže, začal řvát a … za strašlivého skučení se najednou roztrhl na tisíce kousků
a ty kousky se rozlétly do všech stran. Poslední trogg, který ještě žil(mistr se
taky činil), se na mě podíval, pak se podíval na mistra a pak se dal na útěk. V
běhu ho do zad zasáhla další střela mého mistra. Napadlo mě, skončil takhle můj
tatínek, kouzlem do zad když utíkal aby se zachránil? Najednou mi těch stvůr
nebylo ani trochu líto a byla jsem hrdá, že jsem jednu z nich mohla zabít. Mistr
na mě však ohromeně zíral. Zeptala jsem se Co se děje mistře? Udělala jsem něco
špatně? Ne, holčičko, udělalas to skvěle, naprosto úžasně. Teď se vrátíme domů,
ty si odpočineš a zítra začneme s vyvoláváním. řekl mi. Pak se otočil a zamířil
do Anvilmaru. Měla jsem ze sebe radost, dokázala jsem kouzlo, těžké kouzlo, a to
velmi dobře a mistr mě za to pochválil, to se mi stalo poprvé. Zítra se naučím
vyvolávat démony. Pak vyvolám nejmocnějšího ze všech démonů a přikážu mu, aby
vyvraždil všechny troggy. Ať všichni pochcípaj´, říkala jsem si pro sebe. Ale to
už jsme došli k Anvilmaru a mistr mě poslal odpočívat. Okamžitě jsem ho
poslechla, stejně nemělo cenu odmlouvat.
Druhý den jsme začali s vyvoláváním. svěřila jsem se mistrovi se svým plánem s
nejmocnějším démonem. Mistr se zhrozil a vysvětlil mi, že černokněžník může
ovládat jen démona slabšího než je on. Proto nebudu nikdy schopná poslat
nejmocnějšího démona proti troggům, jakmile bych ho vyvolala, zabil by mě jen
svým pohledem. Skoro jsem měla dojem že se mistr bojí, ale ukázal mi jednu
knížku, kde byli obrázky lidí, černokněžníků, kteří vyvolali něco mocnějšího než
byli oni a u toho byl vždy příběh, kolik lidí to kromě samotného černokněžníka
stálo život. Došlo mi, že démoni jsou dobří sluhové ale zlí páni. Ale to oheň
taky a taky jsem ho ovládala….
Mistr řekl, že začneme vyvoláním démonka jménem imp, prý je to celkem schopný
démonek, umí taky kouzlit a trošku i bojovat, ale je slabomyslný a prý by si
nechal poroučet i od něčeho tak tupého jako je trogg, jen by mu musel ta bestie
musela umět sdělit své přání. Nejdříve jednoho impa vyvolal a řekl mi co a jak
udělal. Pak mi řekl, abych to zkusila. Zaskočilo mě to, ale zkusila jsem to.
Nepovedlo se to a místo toho abych vyvolala démonka, jsem pouze vyhodila do
vzduchu půl mistrovy pracovny. Bylo vidět že je mu líto ztracených knih,
nástrojů a nábytku, ale nic mi neřekl, jen No, neznám nikoho kdo by to dokázal
na první pokus. Ale odteď budeme trénovat venku, souhlasíš? Samozřejmě jsem
souhlasila, v obličeji úplně rudá studem, protože mi bylo hrozně líto těch
zničených věcí. Venku jsme to zkusili znovu. Ani tentokrát to nevyšlo. Mistr
zase řekl To nic, ale já se naštvala a ve vzteku jsem myšlenkou jen tak roztrhla
obrovský kámen na dva kusy. Mistr se nejdříve zatvářil překvapeně, ale pak mu
došlo, čí je to práce a pochválil mě. Měla jsem z toho takovou radost, že jsem
znovu zkusila vyvolání impa. Sice jsem už byla unavená, ale přede mnou se
najednou zhmotnil malý démonek. Byl o něco menší než já, ale bylo na něm vidět
že je silný. Byl černý a kolem něj se vznášela jakási zelenkavá aura. Na hlavě
mu rostly v poměru k hlavě obrovské rohy a uši. Zamrkal, podíval se na mě, usmál
se a vycenil při tom svoje zčernalé tesáky. V tu chvíli jsem omdlela vyčerpáním…
Druhý díl nového příběhu ze světa WoW. Každých 14 dní si budete moct přečíst nový díl příběhu gnomí slečny Tristiny a sledovat její cestu od malé holčičky až do její smrti.
Když jsem se probrala, spatřila jsem nad sebou ustaraně se tvářícího
mistra. Ale jaknile si všiml, že jsem vzhůru, na tváři se mu hned objevil úsměv.
“Jakpak ses vyspala Tristino?” zeptal se mě. “Docela dobře” řekla jsem. “Jak
dlouho byla mimo?” “Dva týdny, holčičko, dva týdny….” “A co můj imp? Jak se mu
daří?” “Zmizel, nevím kam, ale je pryč.” Byla jsem smutná, že můj démonek je
pryč. Zeptala jsem se mistra, jestli bych mohla vyvolat dalšího. Řekl mi, že
ano, ale až později, teď jsem prý ještě slabá. Uvědomila jsem si, že mám hrozný
hlad. Řekla jsem o tom mistrovi a ten mi přinesl něco k jídlu. Pak jsem znovu
usnula.
Bydlela jsem sice u mistra, ale čas od času jsem zašla za matka a bráškou. Teď
už to bylo hrozně dlouho, co jsem je viděla, tak jsem se za nimi vydala. Přisla
jsem ke dveřím jejich malého bytu a zaklepala jsem. Přišel mi otevřít můj bráška
a hned se na mě s úsměvem vrhl a objal mě “Sestříčko moje zaltá, ani nevíš jak
se mi po tobě stýskalo.” “Co ode mě chceš, takhle milý jsi na mě nikdy nebyl,
jenom když jsi něco chtěl.” “Ale no tak, Tristino, nebuď tak podezřívavá, jenom
jednu maličkost, to nic nebude…” “Já to věděla… tak co chceš?” “No, to chvíli
počká. Teď pojď dovnitř, nebudeme tu přece stát takhle ve dveřích.” Když jsme
vešli do obývacího pokoje, uviděla jsem maminku jak sedí u stolu a hraje se
sousedkou karty. Když mě spatřila, vstala a šla mě přivítat “Zdravím tě,
holčičko. Jakpak se máš? A co to že jsi se na nás přišla podívat?” Já, maminka a
sousedka jsme se daly do řeči a najednou už byl večer a matka šla chystat
večeři. Sousedka se rozloučila a šla domů a já si tak konečně mohla promluvit s
bratrem o jeho problému. Řekl mi, že jednomu trpaslíkovi rozbil jeho helmu a ten
trpaslík to chce říct naší mamce. Ta by pak ale bráchu zabila. Poprosil mě,
jestli bych s tím trpaslíkem nepromluvila a já souhlasila. Šla jsem do kuchyně a
řekla matce, že už musím jít. Pak jsem se vydala za tím trpaslíkem. Byl, stejně
jako všichni trpaslíci, malý, tlustý a měl dlouhé vousy a holou hlavu.
Pozdravila jsem ho a řekla jsem mu, že bych s ním chtěla mluvit o svém bratrovi.
On se hned rozčílil jaký je bratr darebák a že by zasloužil pořádně nařezat a mě
v tu chvíli napadlo, že kdybych ho ještě chvíli provokovala, tak by z toho měl
infarkt a byl by pokoj. Řekl mi, že ta zničená helma byla velmi stará a v jejich
rodině se dědila z generace na generaci a prý jí kdysi dávno nosil jeden z
Bronzebeardů. Zeptala jsem se jestli by se dala nějak opravit. Řekl mi že ano,
ale že on to neumí, že musím prý zajít za mistrem kovářem. Dal mi tu helmu a
řekl mi, že když mu ji vrátím do dvou dnů spravenou, ak nic neřekne. Poděkovala
jsem mu a vydala se za kovářem. Ten mi řekl, že by tu helmu mohl opravit, ale že
mu troggové ukradli nářadí, takže teď zrovna nemůže. Prý si už objednal nové,
ale to přijde až za měsíc. Ale já mám dva dny řekla jsem si. Zeptala jsem se,
jestli neví, kde ty troggové byli. Řekl mi, že někde jižně od města. Poděkovala
jsem mu a rychle jsem utíkala k mistrovi. Tam na mě čekal můj malý imp. Když mě
uviděl, zašklebil se na mě a na zavolání přiběhl. Vzala jsem si svojí dýku a
teplé oblečení a vyrazila i s impem do noci.
Šli jsme jenom chvíli. Když jsem před sebou uviděla ty modře svítící oči. V
duchu jsem impovi řekla aby zaútočil a sama jsem se snažila vyvolat ohnivou
kouli. Imp se rozeběhl a s psychopatickým řevem skočil na trogga. Sekl svými
dlouhými drápy a rozsekl troggovi hrudník. Trogg zaskučel a snažil se zabránit
svým vnitřnostem, aby vytekly ven. Nepovedlo se a za chvíli se přede mnou válela
hromada troggských vnitřností. Udělalo se mi špatně a začala jsem zvracet. Když
jsem dozvracela, podívala jsem se znovu na trogga a přikázala jsem impovi, aby
ho prohledal, protože já bych to nedokázala. Imp se vrhl na mrtvolu a začal jí
trhat na kousky a hledat něco, čím by mi udělal radost. Já šla zatím dál do
lesa, nemohla jsem se na to dívat. Za chvíli ke mně přiskákal smějící se imp s
jakousi koženou taškou. Napadlo mě, z čeho byla ta kůže. Tašku jsem si od impa
vzala. Byla docela kvalitní a nepošpiněná krví toho trogga, takže jsem se
rozhodla, že si ji nechám. Nakoukla jsem dovnitř a radostí jsem úplně vyjekla.
Uvnitř bylo nářadí mistra kováře. Rychle jsem brašnu zavřela, hodila jsem si ji
přes rameno a spěchala zpět k Anvilmaru, imp běžel za mnou. Hned jsem šla za
kovářem a dala jsem mu nářadí. Když se mě ptal, kde jsem ho vzala, řekla jsem,
že našla. On se ale podíval na moje zkrvavené oblečení a zamračil se. Nic ale
neříkal a slíbil, že do zítřejšího večera bude helma opravená.poděkovala jsem mu
a vrátila jsem se domů. Tam jsem ze sebe svlékla špinavé oblečení a šla jsem se
umýt. Pak jsem šla spát.
Ráno mě vzbudil mistr a řekl mi, že mám vstávat, že má pro mě práci. I když
nerada, vyhrabala jsem se z postele a šla se nasnídat, než se pustím do práce.
Po snídani jsme šli k mistrovi do pracovny a on m řekl, že dnes mě naučí novému
umění. Chvíli na mě zkoumavě hleděl a pak řekl “Ale nejdřív mi pověz, kde jsi
byla včera v noci.” Pustila jsem se do vyprávění a když jsem skončila, mistr
nevěděl, jestli mě má pochválit za dobrou práci, nebo mi vynadat, že jsem se
sama vydala na noční lov a nic mu neřekla. Nakonec se rozhodl to přejít a
pokračovat dál. Řekl mi, že dnes mě naučí sbírat různé bylinky a kytičky, no a
až budu umět poznat aspoň pár základních bylinek, naučí mě vařit z nich
lektvary. Dal mi tlustou knihu a řekl mi, ať si důkladně pročtu kapitoly 1 a 2.
odešla jsem do svého pokoje a četla jsem si o různých kytičkách a bylinkách. V
poledne jsem byla hotová a hned po obědě jsme s mistrem vyrazili do lesa sbírat.
Večer jsme se vraceli s několika svazečky různých rostlinek. Pak jsme povečeřeli
a mistr mě poslal do pokoje, ať si prý dál čtu nebo že můžu jít spát. 5ekla jsem
mu, že bych potřebovala dojít ke kovářovi pro tu helmu a on mě tam tedy nechal
jít. Ale prý dnes nemám už chodit ven. S radostí jsem vyrazila k mistru kováři.
Vzala jsem si od něj helmu a stříbrnou minci, kterou mi dal za nalezení jeho
nástrojů. Pak jsem zašla za majitelem té helmy a vrátila jsem mu ji. Řekl mi, že
můj bratr by měl být rád, že má takovou sestru. Nevěděla jsem co říct, ale úplně
jsem zrudla, což trpaslíkovi stačilo. Se smíchem mě vyprovodil a poslal mě domů.
Já ale nejdřív zašla za bratrem, říčt u, jak to dopadlo. Moc mi děkoval a měl
hroznou radost. Já pak s úsměvem odešla domů a šla jsem spát.
Třetí díl příběhu ze světa WoW. Každých 14 dní si budete moct přečíst nový díl příběhu gnomí slečny Tristiny a sledovat její cestu od malé holčičky až do její smrti.
Najednou jsem se probudila, celá zpocená hrůzou. Zdál se mi strašný sen, ve
kterém ohromná armáda démonů prošla zvláštním portálem do Coldridge valley. A u
toho portálu stál… ne, to není možné! Stál tam mistr a přiváděl démony aby mohli
vraždit trpaslíky a gnomy. Pak jsme se probudila. Chvíli jsem přemýšlela o tom
snu a o démonech.a pak jsem si to uvědomila. Mistr říkal, že můj imp zmizel. Kdo
mi ale v tom případě pomáhal při tom lovu? Kdo vyvolal toho impa? Asi mistr,
pomyslela jsem si. Ale proč mě poslouchal? Chvíli jsem o tom přemýšlela a pak
jsem o tom šla říct mistrovi. Jeho tvář náhle potemněla. Řekl, že je to velký
problém. Imp mě prý poslouchal proto, že jsem prostě měla silnější vůli než on a
nemohl nic dělat. Ale jeho přítomnost dokázal vysvětlit jen tím, že tu byl jiný
temný mág. Ale netušil, jak se mohl cizí imp ocitnout v jeho domě. Bylo tu
příliš mnoho věcí, které nevěděl. Bylo mi jasné, že lže, protože přítomnost
někoho dalšího by určitě vycítil. Ale nic jsem mu neřekla a když mi řekl, ať jdu
připravit oběd, poslušně jsem odběhla.
Po obědě mi mistr řekl, ať jdu ven, že má nějakou práci a nesmím ho rušit.
Poslechla jsem a odešla. Pak jsem si ale vzpomněla že jsem si zapomněla knihu
kterou jsem si chtěla přečíst. Vrátila jsem se do bytu a spatřila to
nejodpornější stvoření na světě. Bylo to vysoké jako člověk, ale chodilo to
trochu shrbeně. Mělo to nazelenalou kůži ze které tu a tam vykukovaly kosti.
Přede mnou stál nemrtvý a já z něj cítila, že vládne stejnou, ne-li větší mocí
než můj mistr. Nevěděla jsem co tu dělá, ale věděla jsem, že by mě mohl zabít
pohybem ruky. Přesto jsem se rozhodla bojovat. Tohle byl nemrtvý, nepřítel a byl
v bytě mého mistra. Možná ho chtěl zabít. Zvedla jsem pravou ruku a v hlavě jsem
zformovala kouli energie, která mi po zašeptání dvou slůvek vytryskla z
napřažené ruky v podobě temného plamene. Ten zasáhl překvapeného nemrtvého do
nohy a ta se mu v koleni, kde mu koukala bílá kost, utrhla. Na jedné noze se
neudržel a spadl na zem. Já už mezitím vzala svou dýku a běžela jsem k němu.
Když jsem se na něj ale vrhla, abych mu zarazila dýku mezi odkryté krční
obratle, rychle se otočil, chytil mou ruku a odhodil mě na druhou stranu
místnosti, kde jsem se bouchla do hlavy, až mi zamžikalo před očima. Vztekle
jsem vstala a zase jsem spadla v bolestivé křeči kterou na mě přivolal ten
netvor. Ze všech sil jsem se snažila seslat na něj střelu temné energie a
kupodivu se mi to povedlo. Moje střela už ale byla zbytečná, protože nemrtvý se
už kácel k zemi. Jeho mrtvé tělo zasáhla moje střela a utrhla mu hlavu a
rozprskla ji i s obsahem na zeď. Pak jsem spatřila toho, kdo mě zachránil před
tím netvorem. Byl to gnom. Měl na sobě zbroj, ze které mu koukaly jenom ruce a
dvě zářivé, jedovatě zelené oči. Na koženém pásku se mu pohupovala 40 cm dlouhá
vlnitá dýka, která se podivně leskla. Asi je potřená jedem, pomyslela jsem si.
Druhou dýku držel v ruce. Byla pokrytá zeleným slizem, který na ní zůstal po
zabodnutí toho nemrtvého. Usmál se na mě, aspoň to tak vypadalo, ale kdo ví,
protože měl přes ústa černý šátek. V tom vešel mistr.
Když uviděl příchozího gnoma a nemrtvého na zemi, vyděsil se a zaútočil.
Zaútočil na mě. V šoku jsem hleděla na jeho zdvíhající se ruku a na to jak z ní
vyletěl proud temnoty. Rychle jsem vykřikla několik slov a kolem mě se zhmotnila
koule energie tak temné, že jsem skoro nebyla vidět. Mistrovo kouzlo se o ni
neškodně roztříštilo. Mistr viděl že se mnou nic nezmůže a tak se otočil na toho
záhadného gnoma s dvě dýkami. Po tváři mu přejel výraz zvrhlé radosti, když
viděl, jak po jednom jeho slově gnom padl k zemi a začal se svíjet bolestí, jak
z něj kouzlo vysávalo život. Přestala jsem s udržováním štítu a místo toho jsem
seslala na mistra kouzlo, které by mělo každého zabít. On však jenom upadl na
zem a zranil si ruku. S nenávistným pohledem vyskočil a seslal na mě další
kouzlo, které jsem tentokrát nestihla zastavit štítem. Temná energie ve tvaru
lebky narazila do mé hrudi a odhodila mě na druhou stranu místnosti, kde jsem
ošklivě praštila. Kouzlo samotné mi ale vůbec neublížilo. Podívala jsem se na
náhrdelník, který mi před pár lety dal mistr k vánocům. Byl v něm veliký zelený
kámen který teď zářil. Došlo mi, že to on pohltil kouzlo a tím mě zachránil. Teď
jsem ale neměla čas zabývat se svým náhrdelníkem a rychle jsem seslala na mistra
další kouzlo. Tohle ho zasáhlo naplno a mistr s hořící rukou zařval a rozeběhl
se na mě. Cizinec mu ale nastavil nohu, mistr upadl a jakmile byl na zemi, gnom
s dýkami přiskočil a podřízl ho.
udělalo se mi špatně při tom chrčivém zvuku, když mistrovi unikala z
rozříznutého hrdla rudá krev. Odběhla jsem na záchod vyzvracet se a když jsem se
vrátila, mistr, nemrtvý i cizinec byli pryč a na stole ležel malý lísteček a
jedna dýka. Vzala jsem do ruky dýku a se zájmem jsem si ji prohlížela. Měla
rukojeť zdobenou nějakým podivným vzorem, který plynule přecházel ve vlnitou
modře zářící arkanitovou čepel. Když jsem si ji prohlédla, pověsila jsem si ji k
pasu a podívala se na lístek. Stálo na něm, že se mám co nejdřív dostat do
Kharanosu. Ale asi to nebylo pravé jméno, jen přezdívka. Rozuměla jsem tomu,
proč ten cizinec použil jen přezdívku a ne pravé jméno, ale nechápala jsem jak
mohl vědět, že se jmenuju Tristina… Ale věděla jsem jedno - teď, když je mistr
mrtvý, nemá cenu zůstávat v Anvilmaru a ten záhadný gnom by mi možná mohl dát
odpovědi na moje otázky, proč na mě mistr zaútočil a proč tam byl ten nemrtvý.
3la jsem do pokoje, převlékla jsem se do teplé róby, k opasku jsem si zavěsila
tu dýku, co mi tu zanechal ten gnom s dvěma dýkami.
Do ruky jsem vzala sou hůl s rudě zářícím kamenem na konci, vzala jsem si batoh,
který jsem sebrala troggovi a vyrazila jsem na cestu do Kharanosu.
Čtvrtý díl příběhu ze světa WoW. Každých 14 dní si budete moct přečíst nový
díl příběhu gnomí slečny Tristiny a sledovat její cestu od malé holčičky až do
její smrti.
Pod nohama mi křupal sníh, v nedalekém lese zrovna lovil vlk králíka a na
stromě si hrály dvě veverky. To vše jsem ale vnímala jen tak okrajově a byla
jsem zahloubaná do svých myšlenek. Kdo byl ten nemrtvý? Proč mi mistr nic
neřekl? A hlavně - kdo byl ten neznámý gnom? A proč mnou při každé myšlence na
něj projela taková divná vlna? Instinkt? Mám si snad na něj dávat pozor? Nebo
něco jiného? S takovými myšlenkami jsem došla k tunelu vedoucímu pryč z
Coldridge valley. Otočila jsem se a naposledy jsem pohlédla na svůj domov. V oku
se mi objevila slza a já si uvědomila, že jsem se ani nerozloučila s rodinou.
Pocit viny mě nutil otočit se a vrátit se zpět, aspoň kvůli tomu rozloučení, ale
jiná moje část věděla, že už se vrátit nemůžu. Už nikdy. Utřela jsem si slzu a
pomalu jsem vyrazila do temného tunelu. Rukou jsem přejela nad krystalem na
konci hole a ten se rozzářil tak aby mi dodával dostatek světla ale zároveň mě
neoslňoval. Krok. A ještě jeden. A pak další a další. Pomalu jsem se vzdalovala
od domova a mířila do naprosto neznámého světa. Neměla jsem ale strach, skoro
jsem se těšila…
Najednou se přede mnou ze tmy vynořil trogg. Já jsem se jen usmála, zvedla ruku
a vyslala směrem k tomu tvorovi proud rudého ohně. Trogg zařval bolestí padl už
jako hromádka popela a ohořelých kostí na zem. Znovu jsem se usmála a
pokračovala v cestě. Zašla jsem za zatáčku a tam jsem pohlédla do tváří osmi
troggů. Úsměv mi z tváře zmizel a já přemýšlela, jak dokážu zabít tolik troggů
najednou. Zezadu se ozval hrozný řev a troggové v hrůze uprchli. Já zůstala stát
sama v tom tunelu a čekala jsem, co se bude dít. Pak proti mně vyšlo to, co
vydalo ten strašný řev. Bylo to vyšší než tři gnomové dohromady, bylo to
kostnaté, ledově modré a s velice ostrým a dlouhým mečem v ruce. Co to sakra je?
pomyslela jsem si. V tu chvíli se to proti mně rozeběhlo a z křivé tlamy se tomu
linul řev ještě horší než ten první. Pomyslela jsem si, že na přemýšlení o tom,
co je zač, bude dost času potom, a automaticky jsem zvedla ruku, zašeptala
několik slov a z mé ruky vyšel proud temné energie a urval té stvůře levou ruku.
Jediné, čeho jsem si stačila všimnout, než se po mně ohnal mečem, bylo to že
rána nekrvácela. Pak jsem už musela vykrýt ránu té zrůdy svojí holí. Stihla jsem
to jen tak tak a už se na mě meč řítil znovu, aby mě už trefil a pomstil tak
svoji ruku. Z mé ruky znovu vyšlehl proud temné energie a tentokrát urval té
bestii hlavu. Byla jsem ale po tolika kouzlech v tak krátkém čase hodně vysílená
a tak jsem jen rychle prohledala mrtvolu a sebrala jí vše co u sebe měla - velký
meč, který jsem si přivázala na záda, nějaké mince a prsten z dubového dřeva,
který ve tmě lehce zářil zelenou barvou. Rychle jsem vyrazila dál a už jsem byla
pryč, když troggové našli mrtvolu svého vůdce a už jsem se blížila ke Kharanosu,
když z tunelu vyběhli a vydali se za pomstou. Když však viděli, že jsem už ve
městě, rozmysleli si to a zalezli do tunelu, aby vybrali nového vůdce.
Já dál kráčela směrem k hospodě. Pozdravila jsem skupinku tlustých gnomů a ještě
tlustějších trpaslíků a pak jsem vešla do hospody. Ucítila jsem vůni piva a
pečeného prasete a taky zápach přítomných trpaslíků. A u malého stolku v rohu
seděl gnom celý v černém koženém oblečení, ze kterého mu koukaly jenom dvě uši a
zářily oči. Zamířila jsem k němu. Když si mě všimnul, zamával mi a od sousedního
stolu mi přitáhl židli. Sedla jsem si a pozdravila jsem ho. On mi jen pokynul
hlavou a řekl mi, že se jmenuje Ryan. Řekl mi kdo byl ten nemrtvý, proč ho tam
mistr schovával a proč museli oba zemřít. Ten nemrtvý kdysi dávno býval člověk a
učil mého mistra. Pak přišla Pohroma a ten člověk odešel do boje. Už se
nevrátil, aspoň ne jako člověk. Můj mistr ho však stále měl rád jako svého otce
a tak se ho rozhodl najít. Po letech se mu konečně podařilo s mistrem spojit a
pomoci mu utéct od nemrtvých. Pak ho skryl u sebe. Proto na mě mistr zaútočil,
já zabila jeho mistra, uvědomila jsem si. Dále mi Ryan povídal o jisté
organizaci, která si říká Holy Legion, je to prý uskupení několika lidí, gnomů,
trpaslíků a elfů, kteří společně bojují proti Hordě a jinému zlu. Ryan k té
organizaci patří a když se doslechli, že v Anvilmaru je nemrtvý, vyslali ho tam.
Poděkoval mi, že jsem mu pomohla se zabitím toho nemrtvého a nabídl mi, že mě
zavede k Vůdci, nějakému paladinovi ve Stormwindu. Chtěla jsem mu říct že ne,
ale došlo mi, že už nemám důvod tu zůstávat a tak jsem Ryanovi řekla, že můžeme
odejít hned, jakmile napíšu rodině dopis na rozloučenou. Souhlasil. Já napsala
celkem krátký dopis, ve kterém jsem vysvětlila co se stalo, zalepila jsem ho a
hodila do schránky. Naposledy jsem se podívala na jih směrem ke Coldridge Valley
a pak jsem se otočila a zamířila k Ryanovi, který stál na druhé straně městečka.
Pak jsme vyrazili směrem k městu Ironforge, odkud jsme měli jet metrem do
Stormwindu. Já jsem sice nevěřila, že by něco takového mohlo existovat, ale Ryan
tvrdil že ano a já mu věřila. Kráčeli jsme po cestě k městu a povídali jsme si o
Holy Legion, jejích pravidlech, a povinnostech a výhodách členů. Povídal mi
různé příběhy, o tom jak zabíjeli celé zástupy orků a slíbil mi, že až budu
dostatečně silná, vezme mě na nějakou velkou výpravu.
To už jsme stoupali do kopce po úzké klikaté cestě a museli jsme uhýbat
bezohledným trpaslíkům na beranech a gnomům na mechanických pštrosech. Před námi
byla další zatáčka, a když jsme ji prošli, spatřili jsme ohromnou kamennou bránu
otevřenou dokořán a umožňující vstup na nejúžasnější místo jaké jsem do té doby
viděla. Venku stály stráže a dva parní tanky, uvnitř byly davy trpaslíků, gnomů,
lidí i elfů. A já pomalu vykročila vpřed. Ryan, který šel přede mnou, zamířil do
postranní uličky a já měla co dělat abych mu stačila. Za chvíli jsem celá
udýchaná zastavila v městské části, která se jmenuje Tinker Town a která se
stala domovem gnomů po zničení Gnomereganu. Ryan stál u zvláštního otvoru ve zdi
a mával na mě ať si pospíším. Chtěla jsem si trošku prohlédnout město, ale
bohužel jsme museli jet do Stormwindu. A tak jsem šla za Ryanem do tunelu. Ten
vedl na podivné nádraží. Ryan šel koupit lístky a já zatím pozorovala s
otevřenou pusou, co se děje okolo. Do velké místnosti vedly dva tři tunely,
jeden z města a v dalších dvou jezdily vlaky. Jeden zrovna zastavil a já do něj
hned po Ryanovi, který už stihl koupit lístky, nastoupila a vyrazila do sídla
civilizace lidí, královského města Stormwind.
Další díl příběhu ze světa WoW. Každých 14 dní si budete moct přečíst nový
díl příběhu gnomí slečny Tristiny a sledovat její cestu od malé holčičky až do
její smrti.
Cestou vlakem jsem si povídala s Ryanem o tom, co mě čeká, jaký je Stormwind,
jaký je Vůdce a dalších věcech a tak mi to nakonec přišlo jako chvilka než jsme
dojeli do Stormwindu. Vystoupili jsme z vagonu a vykročili jsme do města. Vyšli
jsme přímo do Trpasličí čtvrti, všude spousta páry, dýmu a malých, tlustých a
věčně nevrlých trpaslíků. Zamířili jsme na východ, pak na jih a pořád na jih až
jsme došli do velkého parku. Ryan mě vedl k jižnímu okraji, kde bylo malé
jezírko a u něj socha nějakého už staletí mrtvého krále. A u té sochy a jezírka
byla dřevěná lavička, na které seděla lidská žena. Měla na sobě fialovomodrou
róbu, na hlavě měla podivnou korunku z nějakého modrého kovu, nad kterou
poletovala malá koule energie a na ramenou měla chrániče ze stejného materiálu a
nad každým se vznášela malá koule energie. Vedle sebe měla položenou velmi
zvláštní hůl. Vypadala jako obyčejný dřevěný klacek s koncem vytvarovaným jako
hlava havrana. I když ta hůl vypadala spíš jako nějaký obyčejný klacek, cítila
jsem z ní ohromnou moc. Žena vstala a vydala se k nám. Pozdravila nás a mě se
přestavila. Řekla že se jmenuje Nathali a že nás zavede k Vůdci. A tak jsme se
vydali do Obchodnické čtvrti a odtud na hradby kde byli gryfoni a jeden člověk.
zaplatili jsme mu pár stříbrných (za mě zaplatil Ryan) a on nám ukázal dva
nádherné kusy z jeho “stáda”. Na jednom letěla Nathali, na druhém já s Ryanem.
Pode mnou se rozprostíral Elwynnský les a já se kochala tím nádherným pohledem
na koruny stromů, krásně modrou oblohu bez mráčku a ani jsem nevnímala, kam to
přesně letíme. najednou jsme zamířili celkem prudce dolů, tak prudce že jsem
málem spadla. Ryan mě naštěstí včas chytil, usadil mě zpět na místo před sebou a
mile se na mě usmál. Úsměv jsem mu oplatila, ale on už se zaměřil na přistání a
mě ignoroval. Spíš než jako přistání to vypadalo že jsme sebou o zem bouchli,
Ryanovi se to prostě moc nepovedlo… Když jsme sesedli, gryfoni se hned zase
vznesli do vzduchu a vrátili se do Stormwindu. My jsme pěšky vyrazili ke vchodu
do nějaké hromné jeskyně.
Vešli jsme dovnitř a do nosu mě praštil hrozný zápach. Podívala jsem se na Ryana
a ten se taky netvářil, že by to tak mělo být. Byl to odporně nasládlý zápach
spáleného masa smíchaný se štiplavým zápachem síry. Nathali zbystřila a její
ruce začaly slabě zářit, Ryan vytáhl své dvě dýky, které se taky rozzářily, ale
na rozdíl do Nathaliiných rukou, které zářily barvou ohně, Ryanovy dýky byly
jedovatě zelené. Já jsem se také připravila, vyvolala jsem si na pomoc impa a i
mé ruce začaly zářit, ale ne ohněm, ale zelenočernou energií, magií démonů. Když
to Nathali viděla, v očích se jí objevilo opovržení, ale mě to bylo celkem jedno
a spolu s impem jsem se vydala dovnitř. Nathali i Ryan šli za mnou a celkem
rychle jsme pokračovali tunelem. “Takhle to asi nemá být co? Něco je špatně, že
jo?” zeptala jsem se. Nathali na mě pohlédla tak ošklivě, že jsem měla sto chutí
urvat jí hlavu jednou dobře mířenou magickou střelou, ale nakonec jsem si to
rozmyslela. A proč? Proti nám vyskočilo něco, vedle čeho i trpaslice vypadá
hezky. Mělo to něco přes čtyři metry, dlouhé zuby, už jenom jedno oko a dlouhé
rozcuchané vlasy. Nathali vykročila vpřed, ale imp byl rychlejší, s
psychopatickým řevem se vrhl na tu věc a vykousnul mu z hlavy to zbývající oko.
Stvůra zařvala, udeřila impa a ten odletěl a narazil do zdi, praštil se ošklivě
do zdi, dopadl na zem, vydal zoufalý skřek, pohlédl na mě smutně, jako by se mi
omlouval, že mě zklamal a já se s ním spojila, řekla jsem mu že nezklamal a že
byl skvělý a že se mi po něm bude stýskat. Té mojí malé potvůrce se na tváři
objevil šťastný úsměv a pak zemřel a zmizel. To mě strašlivě rozčílilo a můj
hněv se změnil v kouzlo. Přála jsme si aby ten tvor trpěl, hrozně moc a tak se i
stalo, za pár sekund už se svíjel v bolestech na zemi. Z Nathaliiných rukou
vyšlehl plamen a dorazil toho tvora. Podívala se na mě a v jejích očích sice
stále byly stopy pohrdání kvůli druhu magie který používám, ale i jakási stopa
úcty. Usmála jsem se na ní a podívala jsem se na Ryana. Jeho pohled byl tak
zvláštní… mísil se v něm obdiv s něčím co jsem sice neznala, ale věděla jsem že
to je něco hezkého. Celá jsem zrudla a otočila jsem se a vyrazila dál. Oni šli
za mnou. Vešli jsme do jakéhosi sálu na druhé straně byly dveře a mezi námi a
těmi dveřmi bylo něco co připomínalo mix trogga, nemrtvého, koboldího trusu a
trolla. Vrhlo to na nás zářivý úsměv a o pár okamžiků i své slizem pokryté kopí.
Letělo přímo na mě a já si v tu chvíli myslela, že za pár okamžiků zemřu.
Nathali ale vykouzlila přede mnou ledovou stěnu, do které se kopí zarazilo.
Stěna se po pár sekundách rozsypala ale kopí jen neškodně spadlo na zem.
Podívala jsem se na Nathali tázavým pohledem a ona přikývla. Každá jsme se
rozeběhly na jednu stranu místnosti a přitom jsme si chytaly svá kouzla. Zrůda
nevěděla, po kom má jít dřív a jen stála uprostřed a zmateně se otáčela ze
strany na stranu. Najednou do něj z jedné strany narazil proud ohně s z druhé na
něj začalo padat něco mezi meteority a ohnivými koulemi. Netvor zařval a snažil
se utéct, ale zakopl a spadl na zem, kde po pár sekundách v plamenech naposledy
vydechl. Usmály jsme se na sebe s Nathali a spokojeně jsme se i s Ryanem vydali
dál. Po pár metrech chodby jsme vešli do dalšího sálu, kde byla další bestie.
Ryan už zřejmě nechtěl jen stát a koukat a tak sundal ze zad luk a vystřelil
tomu všechny oči dřív než jsme já a Nathali stihly něco udělat. Dál do té věci
střílel šíp za šípem a já s Nathali jsme po tom stříleli jednu kouli energie za
druhou. Padlo to mrtvé k zemi dřív než to k nám doběhlo. Pokračovali jsme dál a
vešli jsme do posledního sálu ze kterého už nevedly žádné dveře, byl jen trůn,
spousta mrtvých, jakýsi svázaný muž s kápí a na trůně seděl…
Další díl příběhu ze světa WoW. Přibližně každých 14 dní si budete moct přečíst nový
díl příběhu gnomí slečny Tristiny a sledovat její cestu od malé holčičky až do
její smrti.
Seděl tam můj bývalý mistr. Sem tam mu z těla vykukovala kost, někde bylo
vidět rozkládající se vnitřnosti. Odporně páchl a čas od času bylo možné
zahlédnout červy požírající ho. Stoupl si a vykročil ke mně.
“Tristino, rád tě zase vidím.” řekl a v prázdných očních důlcích mu zaplál
zelený plamen. Nathali začaly jiskřit konečky prstů a jakoby ji obklopila ohnivá
záře. Chystala se k nějakému opravdu zničujícímu kouzlu. Zatahala jsem ji za
robu někde ve výšce pasu(výš jsem nedosáhla
) a řekla jsem jí ať zatím nicnedělá. To samé jsem řekla Ryanovi a pak jsme vykročila směrem k mistrovi. Stáli
jsme tam proti sobě několik minut, tak dlouho mi trvalo, než jsem si všimla, že
se něco schovává za sloupy. Zvedla jsem ruku a seslala kouzlo. Nejbližší sloup
explodoval. V jeho zbytcích bylo tělo trogga,strašně znetvořené úlomky sloupu,
ale byl to trogg. Podívala jsem se na mistra, ten dal zrovna pokyn ostatním
troggům a ti se teď řadili kolem něj.
“Ty jeden odpornej hnusáku, ty ubohá parodie na gnoma, ty zrádče! To ty jsi do
Gnomereganu přivedl troggy, to kvůli tobě zemřel můj tatínek! Teď zabiju já
tebe!”
Odpovědí mi byl jen chladný zlý smích té bytosti.
“Ta invaze troggů, nebyla moje práce, ale máš pravdu, že vyvraždění celé tvojí
rodiny JE moje dílo.”
“Celé mojí rodiny?”
“Ano, celé. Potom co jsi odešla mě mí… přátelé oživili a já se rozhodl pomstít.”
Zatočila se mi hlava a podlomily se mi kolena. Po tváři mi stékala jediná slza.
Ryan ke mně přiskočil a pomohl mi vstát. Podívala jsem se na Nathali a ta jakoby
celá zmodrala, jako by byla obalená vrstvou ledu. Ale určitě to bylo její
kouzlo, protože na tváři měla úsměv. Úsměv predátora, který před sebou má
bezbrannou kořist, což pro Nathali ti troggové i mistr byli.
Pak jsem se už ale musela věnovat těm troggům, kteří se na nás řítili. Moje
nenávist k těm bestiím, které mě připravily o rodinu jakoby začal dostávat tvar
a přede mnou se zhmotnil dva metry vysoký démon, který byl tvořen z kouře, jen
jeho drápy a čelisti byly kovové a od něčeho červené. Voidwalker, poznala jsem
démona. Kdysi dávno jsem o něm četla a teď tu stál přede mnou a v hlavě se mi
ozýval jeho hlas a ptal se mě, co má vykonat.
“Zabij je, zabij všechny ty ledové bestie.”
Voidwalker spokojeně zamručel a pak se s psychopatickým řevem vrhl mezi troggy,
kde už se činil Ryan se svými dvěma dýkami. Z dálky mezi troggy přilétala jedna
ohnivá koule za druhou a každá zabila minimálně jednu tu bestii.
Já jsem se vydala zabít podruhé svého bývalého mistra. Kráčela jsem k němu a
ruce se mi začaly obalovat ohněm. Kolem mistra se začaly míhat blesky a
vytvořily kolem něj kruh. Vyvolává démona, došlo mi, ale až příliš pozdě. A
najednou proti mně stál nějaký obrovský prasopes se dvěma chapadly na zádech.
Felhunter, poznala jsem démona a v duchu jsem děkovala všem gnomím bohům, že
jsem si tu nudnou knihu o démonech přečetla. Oheň, který jsem po mistrovi
původně chtěla hodit jsem přeměnila do dvou dlouhých ohnivých mečů. Švih, švih.
Netvorovy chapadla padla useknutá na zem. Bestie zařvala a skočila na mě. Sek.
Démonova hlava dopadla na zem, o chvíli později následována i tělem. Podívala
jsem se na mistra.vypadal jako by se snažil zvládnout nějaké kouzlo, ale moc mu
to nešlo. A pak jsem to uviděla - snažil se doplnit démonovi sílu, ale když
démon zemřel, kouzlo se nepřerušilo. Chopila jsem se kouzla a začala jsem z
mistra odsávat energii. Mistr se zatvářil značně zoufale. Pak se jeho tvář
začala jakoby scvrkávat. Vznesl se do vzduchu. A explodoval. Celou místnost
zahalily mraky popela a kouře, vzduchem poletovaly kousky spáleného oblečení.
Troggové se zarazili, jakoby nevěděli co mají dělat.
A pak začal opravdový masakr. Vzduchem létaly ohnivé a ledové koule, temná
energie ve tvaru lebky sem tam proletěla místností a zabila něco a tak dlouho
jsme já a Nathali likvidovali ty bestie, až to vzdaly a daly se na útěk. Ještě
jsme po nich párkrát vystřelili nějaké to kouzlo a byli pryč. Já se otočila a
podívala do sálu. Ležela tu minimálně stovka mrtvých troggů, všude spousta krve,
špíny a popela. Nathali už mezitím doběhla k Vůdci, který tam celou dobu ležel
na zemi a rozvázala mu pouta. Vůdce Nathali poděkoval a s její pomocí vstal. Při
tom mu sklouzla kápě. Vůdce byl fešák. Vysoký asi 220 cm, dlouhé blond vlasy,
světle modré oči, plnovous. Na sobě měl plátovou zbroj, kterou by snad nezničil
ani trpasličí parní tank. Usmál se na mě.
“Ahoj maličká. Jakpak se jmenuješ?”
“Tristina, pane”
“Hezké jméno, Tristina. Vyslal jsem Ryana aby zlikvidoval jednoho nemrtvého a on
si přivede slečnu.” Otočil se na Ryana a řekl mu “Ale máš na gnoma dobrý vkus,
to se musí nechat.” Ryan zrudnul a já jsem se hloupě zakřenila. Vůdce se na mě
podíval a já okamžitě ztichla. Usmál se na mě a zeptal se, jestli chci opravdu
zasvětit svůj život boji se zlem. Řekla jsem mu že ano. Další úsměv.
“Musíš složit přísahu.” řekl mi.
“Dobře, a jak ta přísaha zní?”
Vůdce říkal přísahu a já ji po něm opakovala.
Když jsme skončili, dostala jsem gildovní tabard, na kterém bylo žluté kladivo
na černém podkladu a pak jsem ještě dostala přívěsek se stejným znakem kladiva a
ocelovou dýku, která měla na čepeli vyryté, jak jinak, kladivo.
“Od teď jsi členem Holy Legion, Tristino.” řekl vůdce.
Další díl příběhu ze světa WoW. Přibližně každých 14 dní si budete moct přečíst nový díl příběhu gnomí slečny Tristiny a sledovat její cestu od malé holčičky až do její smrti.
Po přijetí do Holy Legion jsem začala dostávat od Vůdce úkoly, hodně jsem
cestovala, učila jsem se spousty kouzel, sílila jsem a získávala cenné
zkušenosti. Jednoho dne za mnou přišel Ryan a řekl mi, že by mě chtěl s někým
seznámit. Na tváři měl zvláštní úsměv… Řekla jsem si proč ne. A tak jsme šli.
Procházeli jsme místnostmi nového guildovního domu a mířili jsme do prvního
patra kde byli pokoje pro hosty. Ryan zastavil před jedněmi dveřmi a zaklepal.
Za pár sekund se dveře otevřely a za nimi stál malý gnom s velkýma ušima,
dlouhými vlasy a knírkem a v brnění ne nepodobném tomu co měl na sobě Ryan.
“To je můj mistr, Yakuzo.” řekl Ryan.
“Není to mé pravé jméno, jenom přezdívka.” řekl s úsměvem ten gnom, když viděl
jak se tvářím.
“Tak to je ta tvoje velká láska, o které jsi mi vyprávěl?” zeptal se Yakuzo
Ryana. Ryan zrudl, něco zamumlal a asi měl v tu chvíli sto chutí udělat svému
mistrovi něco ošklivého. Ovládl se ale, otočil se na mě a jen mi vysvětlil, že
mistr už je starý a v hlavě už to nemá úplně v pořádku. Yakuzo ho naštěstí
neslyšel. Přemýšlela jsem jestli je starouš opravdu už tak moc starý, nebo Ryan
“kecá”. Mistr Yakuzo nás pozval dál. Nějakou dobu jsme si povídali o tom co ti
dvaspolu zažili, kolik potvor společnými silami zabili atd. Na mistrovi jsem ale
viděla, že nám chce něco říct a nemůže se k tomu odhodlat…
Nakonec ale řekl:”Děti, něco bych od vás potřeboval.” Pak nám řekl, že umírá, že
má nějakou nemoc, kterou prý nedokáže vyléčit nikdo z Holy Legion a to prý máme
nejlepší kněze a paladiny na světě.
Byl zjevně smířený s tím, že umře. Ale ještě než se tak stane, chtěl se setkat s
jednou elfkou, do které se zamiloval ještě v době kdy byl úplně malý gnomík. A
po nás chtěl aybsme ji našli. Podívala jsem se na Ryana, on na mě a přikývl.
Měla jsem radost, že budu moct splnit přání tomu staroušovi. Ryan řekl Yakuzovi,
že vyrazíme okamžitě. A tak se i stalo. Skoro. Ryan si mě odvedl stranou a řekl
mi, že to bude dlouhá a náročná cesta a protože mám za pár dní narozeniny, tak
mi něco koupil. Zavedl mě do stájí a tam stál vedle jeho obrovského černého
mechanostridera jeden o něco menší a očividně o něco pomalejší, ale krásný
zvýkačkově růžový plechový pštros se zlatou mašlí kolem krku.
“Ten… ten je pro mě??” bylo to jediné na co jsem se zmohla.
“Jasně že pro tebe.” řekl Ryan a byl potěšen, že se mi dárek líbí. Poděkovala
jsem mu, objala ho a dala mu pusu. Ten výraz, který se objevil na Ryanově
tváři…
No a pak mě Ryan odvedl i s mým movým pštrosem na cvičiště, kde jsem se na něm
učila jezdit. Docela mi to šlo a tak jsem se Ryana zeptala, jestli bych si
nemohla půjčit jeho silnějšího mechanostridera, ale řekl mi, že ne, že na tak
silný stroj jsem zatím moc nezkušená. No nic, řekla jsem si, tvůj mechanostrider
je sice rychlejší, ale můj je zase hezčí. Když jsem skončila s učením, vzal mě
Ryan do Restaurantu U gobliní hlavy na výbornou večeři. Pak jsme šli spát a
druhý den ráno jsme vyrazili na cestu.
Jelo se nám dobře, povídali jsme si, Ryan mě učil jak správně bojovat s dýkou a
mečem, já ho zas naučila něco o sbírání kytek(v tom sem byla už nejlepší z
gildy, stejně jako ve vření lektvarů). Jednou jsme si zastavili, že si ulovíme
rybu v malém jezírku a Ryanovi se podařilo chytit jednu opravdu velkou, tak
velkou, že vystačila dvoum hladovým gnomům na večeři. Když jsem ji kuchala
adamantiovou dýkou(Ryan, když me viděl, tiše trpěl a sledoval jak se jedna z
nejlepších zbraní používá jako kuchyňský nůž), našla jsem v jejích vnitřnostech
velký jedovatě zelený kámen. Ukázala jsem ho Ryanovi. Ten řekl, že takový kámen
už viděl u Freddyho, našeho nejlepšího enchantera. Možná bych mu ho mohla dát,
aby mi ho zasadil do špičky hole nebo aby mi za něj nějak očaroval róbu napadlo
mě. Prozatím jsem si ho schovala do váčku u pasu. Pak Ryan usmažil na pávni
rybu. Pozorovala jsem ho a něco jsem se zas naučila, jaké koření se na rybu
používá, jak dlouho se má smažit atd. Ryan mi dal trošku ze svých zásob koření a
malou knížku plnou různých receptů. Když jsme rybu snědli, postavili jsme stan,
zalezli dovnitř a usnuli jsme.
Ráno, když jsem se probudila, jsem ležela přitulená k Ryanovi. Pomalu jsem
vstala abych ho nevzbudila a šla jsem udělat nějakou snídani. Když se Ryan
vzbudil, najedli jsme se a vyrazili na další cestu k night elfům, do jejich
království na ostrově Teldrassil, kde měla být elfka, kterou Yakuzo chtěl vidět.
Dojeli jsme do přístavu Menethil Harbor a pak lodí přes moře do Auberdine, kde
jsme nasedli na další loď. Na té jsme přepluli do malé vesničky na jižní straně
Teldrassilu. Tak, konečeně v zemi night elfů, pomyslela jsem si. S Ryanem jsme
společně aktivovali naše mechanostridery stiskem velkého červeného tlačítka a
vyrazili jsme na cestu, k portálu do hlavního města a pak pěkně po cestě až do
Shadowglenu, kde byla ta kterou jsme hledali. A jak jsme si tak jeli po cestě,
najednou z lesa vyběhl podivný kříženec medvěda a elfa. Asi druid drápu,
pomyslela jsem si. Omyl, tohle nebyl jeden z těch hodných a mírumilovných druidů.
Tohle byl jeden z těch které zkazila Legie. Co tu dělal jsme ani já ani ryan
nechápali, ale když se na nás vrhnul, tak jsme se začali starat o jiné věcinež o
to kde se tu vzal. Soustředila jsem se, v hlavě si vytvořila kouli energie, tak
jak mě to učil mistr a tu energii pak přeměnila na ohnivou střelu, která
vystřelila směrem k elfovi. Apak jsem po něm házela jednu kouli stínu za druhou.
Jeho kožich vzpál a koule temné energie z něj rvaly kusy masa. Legie mu ale asi
tak poničila mysl, že mu ani nedošlo že už měl dávno umřít. Začínala jsem být
zoufalá, docházela mi energie a ta parodie na elfa se pořád blížila. A najednou
ten tvor padl na zem a z čela mu trčel dlouhý tenký šíp z nějakého hodně tvrdého
dřeva a s ohnivě rudým peřím na konci. Poznala jsem ten šíp a děkovala jsem všem
bohům, že umí Ryan tak dobře střílet z luku. Společně jsme pak mrtvolu
prohlédli, sebrali jsme jí nějaké peníze a věci a šli dál. Hovořili jsme o tom,
co tu ten zplozenec démonů dělal a shodli jsme se na tom, že ne nic dobrého.
Ryan pak řekl, že se musí vrátit do Darnassu a varovat nejvyššího druida před
nebezpečím a o všem informovat gildu a já mám pokračovat co nejrychleji do
Shadowglenu a přivést Amee Greenleaf(tak se jmenovala Yakuzova láska) do
Darnassu. Objal mě, řekl mi abych byla opartná, pak mě políbil, zrudnul a rychle
odjel. Já tam ještě chvíli stála a pak jsem s úsměvem nasedla a vydala se dál po
cestě.
Další díl příběhu ze světa WoW. Přibližně každých 14 dní si budete moct přečíst nový díl příběhu gnomí slečny Tristiny a sledovat její cestu od malé holčičky až do její smrti.
Cesta rychle ubíhala pod nohama mechanostridera, já projela Dolanaarem a
pokračovala dál směrem k Shadowglenu a Amee. V okolním lese se převalovala mlha,
všechno obklopovala jakási fialovozelená aura a mezi stromy pobíhala zvířátka.
Všechno jsem to pozorovala a odpočívala při pohledu na tu krásu. Konečně jsem
dojela k bráně na okraji Shadowglenu. Zastavil mě strážný v plátové zbroji s
modře zářícím mečem v ruce. Podezřívavě pozoroval mechanostridera, pak se mě
zeptal proč jedu do Shadowglenu, a když dostal odpověď, chvíli stál a přemýšlel.
Pak mě pustil dál a já vjela do malé vesničky okolo vysokého stromu uprostřed.
Zastavila jsem jednu kolemjdoucí elfku a zeptala jsem se jí, jestli neví, kde
bych našla Amee. Ukázala na malý domek stojící na kraji vesnice a rychle
odběhla. Já sesedla z mounta a rychlým krokem vyrazila k malé, nepříliš
hezké(skoro škaredé:-)) budově. Zaklepala jsem na dveře, které se po pár
minutách čekání konečně otevřely. Objevila se v nich malá (na elfí poměry,
stejně jsem jí byla sotva po kolena) krásná elfka s bílými vlasy a světle
fialovou kůží.
“Vy jste Amee Greenleafová?” zeptala jsem se. Řekla, že je a zeptala se co
potřebuju. Pověděla jsem jí o Yakuzovi a o tom že jí chce vidět. A ona jenom
s










