Sleduj návody s komentářem. Upload obrázků Upload souborů War3Zone.eu Webmail Podpoř náš web a vyber si výhodu




Sponzor VPS:






      

Serialbook - upozornění na nové epizody oblíbených seriálů

Hry a herní servery WoW Příběhy

Moderátor: Herní poradce

Coryphee

Příspěvekodandyilmaz » sob 03. dub 2010 13:01:36

Coryphee
První co jsem uviděla a také první věc, kterou si pamatuji, byla ta, že všudem kolem mě byla tma. Hustá, neprostupná tma. Možná jeí samotná podstata.
Ležela jsem na zádech a tak jsem se pokusila postavit, ale obrovská bolest
projelo od mojí hlavy celým tělem. Chtěla jsem se na hlavě otřít, ale zjistila
jsem, že ležím v jakémsi stísněném prostoru. Nasála jsem okolní vzduch. Kromě
zatuchliny jsem cítila zřetelně dřevo. Rukama jsem opatrně prošátrala okolí a
pak mi to bylo najednou vše jasné. Rakev!

Snažila jsem se uklidnit a po chvilce se mi to i podařilo, přestože jsem nebyla
ve své kůži. Začala jsem bušit do víka a k mému velkému překvapení, mé ruce
procházely dřevem jako máslem a v mých dlaních jsem drtila pevnou dřevěnou desku
na třísky. První chybu jsem si uvědomila v okamžiku, kdy mi na obličej začala
padat mokrá hlína. Plivala jsem tu hnusnou hlínu ze svých úst a snažila se
vyhrabat co nejrychleji. Cpala jsem hlínu postupně pod sebe a své tělo tlačila
nahoru, nahoru ke svobodě. Konečně po chvilce první záblesky slabého světla.

Vyhrabala jsem se ven a spíše šokem, než vysílením jsem padla do trávy. Opět
jsem se posadila a rozhlédla jse okolo sebe. Cukla jsem sebou leknutím. Hřbitov!
Stále jsem tomu nemohla uvěřit, jako bych byla ve špatném a děsivém snu. Pro
jistotu jsem si protřela oči a mým tělem opět projela vlna bolesti. Z hrůzou
jsem si uvědomila, že mé prsty se dotýkají jen očních jamek, bez očí.

Ruce mi sjížděly po tváři, abych s děsem poznávala svoje jistě umučené tělo.
Spodní čelist skoro chyběla, rty byly pryč. Vykřikla jsem přidušeným hlasem do
okolního ticha a z blízkého rozložitého stromu s křikem odlétlo několik
poplašených vran. Prohlížela jsem si své tělo a zjišťovala šokující skutečnosti.
Tlející rány po celém těle, ty hlubší hrozivě ukazovaly bílé kosti v záři luny.

Přes všechny tyto rány, prázdné oční jamky, jsem se cítila velmi dobře, silná a
navíc můj zrak byl ostrý a jasný. Postavila jsem se opatrně a rozhlédla se kolem
sebe. Mnoho náhrobků a na kovové bráně strašidelně vytvarovaný nápis “Hřbitov
Darkshire.” Nevěřícně jsem se otočila k díře v zemi, ze které jsem vylezla.
Hledala jsem náhrobek, který ležel převrácený opodál. Zvedla jsem jej, abych si
mohla přečíst co se na něm píše. Mé tělo na chvilku ztuhlo v šoku, když jsem na
něm uviděla nejenom svoje jméno.

“Coryphee - opustila nás v nedožitých 25. letech, klid její duši.”
Padla jsem na kolena, zaklonila hlavu a ohnula se v zádech. Roztáhla ruce od
těla, dlaněmi k smrákajícímu se nebi. Na tvář mi dopadly první deštové kapky.
Začala jsem řvát.

Pokračování nového seriálu ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Prudce jsem se posadila a uvědomila si, že si nepamatuji, kdy jsem vůbec
usnula. Okolo byla stále tma, měsíc se zdál na svém místě, ale bylo již po
dešti. Byla jsem celá promáčená a mé nedávno ještě krásné vlasy, mi zplihle a
slizce oblizovaly krk a obličej. Těžkopádnými kroky jsem se dostala k nedalekému
stromu a opřela se o něj. Několik vran nesouhlasně zakrákalo, pár jich odlétlo.
Cítila jsem jejich bodající pohled, ale nebyla jsem schopna jim ho vrátit. Před
sebou jsem viděla obrysy domů, vesničky Darkshire - mého domova. Vydala jsem se
směrem k němu, absolutně nevědíc co se stane a co budu dělat, až tam dorazím.
Možná se konečně probudím z téhle děsivé noční můry. Možná, že se pravdu ukáže,
že je to jen sen. Možná, ale co když ne?

Pomalu jsem se blížila a cítila, jak se do mých nohou vlévá opět síla. Mé kroky
nabraly jistotu, moje chůze se vyrovnala a já poprvé za celou dobu pocítila, že
se začínám usmívat. Úsměv se trochu rozšířil, když jsem došla k bráně naší
vesničky a uviděla známé tváře strážných. I oni mě uviděli a jistě je musel
vylekat pohled, na moje zubožené tělo a tak ke mně rychle vyběhli. Také jsem se
k nim rozběhla, jak mi to jen nohy dovolily. Můj úsměv se roztáhnul ještě více -
konečně zachráněna.

V jejich tvářích jsem však uzřela něco, co okamžitě projelo mojí myslí, jak
řetězový blesk. Ten jejich výraz, ten jejich výraz plný děsu a agrese, vzájemně
se převalujíc jeden přes druhého. Cítila jsem, jak mě opouští moje jistota a
krok se zpomaluje, až jsem se zastavila docela. Ohromeně jsem na ně koukala,
vždyť kolikráte jsem spolu byli v místním hospodě na tancovačce, kolikrát jsme
šli na lov, kolikrát.. Ze vzpomínek a šoku mě probral křik bližšího strážného.
Řítil se na mne a z pochvy na zádech tasil dlouhý meč v jehož vyleštěném ostří
se odrážela moje vyděšená tvář.

Začala utíkat, tentokráte pryč od Darkshire, pryč kamkoliv. První rána přišla
bez varování a meč se mi bolestivě zakousl do zad. Ucítila jsem, jak páře zbytky
mého oblečení, jak prořezává moji kůži, jak moje teplá krev zalévá moje záda.
Vykřikla jsem bolestí, ale téměř okamžitě mě zasáhla další ještě bolestivější
rána. Tentokráte mě srazila k zemi a strážný za mnou mě jen taktak přeskočil,
aby nezakopl o mé převalující se tělo. Podařilo se mi pokleknout dříve, než se
ke mně oba dva strážní dostali. Ale ani oni nečekali. Jednou prudkou ranou mě
připravili o levou ruku, kterou jsem zvedla k obraně a druhou mě srazili k zemi.
Poslední věc, kterou jsem v záři luny uviděla, byla čepel meče, která se velmi
rychle blížila k mé hlavě. Pak jen dutý náraz, pocit neuvěřitelné bolesti a tma,
která zastřela moji mysl.

Pokračování seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Průdké bílé světlo zalilo moji tvář. Otevřela jsem ústa v údivu, jelikož jsem nevěřila
tomu, co vidím. Byla jsem v jakési hrobce a předemnou se vznášel krásný anděl.
To on bíle zářil a přestože jeho křídla se ani nepohnuly, vznášel se. Než jsem
se stačila vzpamatovat, přišel druhý šok. Promluvil na mě, nebyl to jen tak
ledajaký hlas, ale bylo to přímé pohlazení po duši. Jeho příjemný hlas mě
okamžitě uklidnil a já jej začala pozorně poslouchat Vyprávěl mi o tom, co se se
mnou stalo, čím jsema co vše mohu dělat. Zjistila jsem, že jsem vlastně
nesmrtelná, jelikož při každém svém úmrtí se vždy objevím na nejbližším
hřbitově, kde se o mě tento anděl “Strážce” postará. A to nejenom o mě, ale o
všechny na tomto mnou ještě neprobádaném světě. Čas pro něj nic neznamená, sám
je svého času pánem a proto mu nedělá problém být všude a u všech.

Jenže nic není zadarmo a tak jsem také dostala ponaučení, že po své smrti a
znovu přivedení k životu se mohu často cítít dost unaveně, navíc budu ráda,
pokud na mně zůstane moje výzbroj v jednom kuse, protože s mrtvolama se nikdo
moc nepáře. Poukázal také na možnost, dostat se ke svému tělu v podobě jakéhosi
ducha, jestli jsem to dobře pochopila. Pro své okolí budu neviditelná, já však
také uvidím ostatní jen kousek od sebe. I tady mě varoval - být duchem není bez
rizika. Světem se potulují monstra, která tyto duchy vidí a nikdy neváhají na
ducha zaútočit a zabít jej. Také jako duch nemůžu s ničím manipulovat, s nikým
nemůžu mluvit, moji přátelé či družiníci poznají moji přítomnost maximálně
mrazením v zádech.

Rozmlouvali jsme ještě dlouho, dostávala jsem všechny možné rady, například jak
poznám přátele a jak nepřátele již na první pohled, že můj minulý život se už
nikdy nevrátí a s nimi už nikdy nebudu mít své bývalé přátele, nebo rodinu.
Cítila jsem v sobě takové malé prázdno, když začal mluvit o přátelích a rodině.
To vše již bylo nenávratně pryč. Všechny ty roky, všechny ty vzpomínky. Celé to
na mě najednou dopadlo a já citíla, že tu již déle nemohu zůstat. Byla jsem celá
sklíčená a obloha, která byla v podobě obrovského černého víru, mi moc náladu
nezvedala. Napadlo mě, jestli někdy uvidím ještě slunce. V tom se mě anděl
dotkl.

Lekla jsem se toho ledového dotyku, ale anděl na mě opět promluvil medovým
hlasem. Celou mě zalila jeho bílá záře a i já citíla, že se začínám vznášet.
Citíla jsem, jak mi do tělem proudí jakási neznámá a nová síla, která obaluje
celé mé tělo. Pak svět okolo mě začínal nabírat svoji normální barvu, již nebylo
celé okolí šedé a děsivě chladné. Ještě než anděl zmizel, promluvil. Řekl mi, že
mě čeká nový život. Že mě čeká mnoho dobrodružství, mnoho nebezpečí, ale i mnoho
zábavy a krás. Řekl mi, že mě nyní pošle do míst, kde se budu cítit mnohem lépe,
že mě pošle do míst, kde se mě ostatní postarají a pomohou mi postavit se na
vlastní nohy. Řekl mi, že to místo se jmenuje Deathknell.

Pokračování seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Probudila jsem se v hrobce, ale uvnitř sebe jsem cítila příjemné teplo. Jako
by mé kroky někdo vedl, když jsem vycházela z tmavé, černé, zatuchlé kobky. Když
jsem vyšla do večerního svitu měsíce, zhluboka jsem se nadechla příjemně
chladného vzduchu. Pořádně jsem se rozhlédla. Přede mnou byla nevelká vesnice,
vydala jsem se tedy jejím směrem. U brány čekali strážní, ale absolutně na mě
nereagovali. Uvolnila jsem se a vešla do vesnice a teprve teď si uvědomila, že
okolní postavy nejsou úplně v pořádku. Vypadali jako já, otrhaná kůže,
vystupující maso a bělající se kosti. Přesto se pohybovali svižným krokem,
vesele spolu rozmlouvali, smáli se. Jeden z procházejících mužů okolo, na mě
dokonce přátelsky pokynul.

Bezcíle jsem bloumala po vesnici a na blízkém hřbitově si utrhla překrásnou
květinu. Strčila jsem si ji do vlasů, její rudý květ se krásně vyjímal na mých
upravených, hladkých vlasech. Všimla jsem si též, že mé prsty se prodloužily do
nebezpečných, ostrých drápů, jazykem zjistila, že mé zuby se prodloužily, což mě
trochu znepokojovalo. Pak ale můj pohled upoutal blýskající se předmět v jednom
z dalších hrobů. Rozhlédla jsem se a pak nespatřena skočila do vykopané jámy. Z
nahromaděné hlíny vytáhla jakýsi medailonek, který jsem strčila do kapsy.
Vylezla jsem ven a vydala se opět do vesnice. Procházela jsem se mezi lidmi,
poslouchala jejich povídání, kochala se zbožím v obchodech.

Když tu mi na rameno dopadla těžká ruka. Zděšeně jsem vykřikla a otočila se.
Přede mnou se tyčil velký muž, jehož zevření mi nahánělo hrůzu. Obličej bílý
jako stěna, spodní čelist chyběla, přes obličej dlouhá táhlá jizva. Jeho jediné
oko mě zkoumalo a přinášelo do mého těla chlad. Než jsem se zmohla na jakýkoliv
odpor, či reakci, hodil si mě na ramena a dlouhými skoky mě řvající a zpouzející
vnesl do nedaleké stavby. Tam mě opatrně položil na zem a já uviděla dalšího
muže, tentokráte slušně oblečeného, zajímavě vonícího, přestože jeho tvář nesla
stopy smrtelných neštovic. Pousmál se na mě, přistoupil k mé naprosto ochromené
postavě a sebral mi květ z vlasů.

“Né každý dokáže najít tuto bylinu, mladá paní, zdá se, že máš neobyčejný a
vzácný dar.” Tajemně se na mě podíval. “Přines mi více těchto bylin a řeknu Ti
víc, dokonce Tě možná i něco naučím.” Načež pokynul svému pohunkovi, který mě
ještě pořád zmatenou vystrčil ven na ulici. Otřesená a zadumaná na situací, která
mě potkala, jsem se vydala z vesnice po cestě dál, dle ukazatele k Under City.
Něco mi říkalo, že to bude město, město, které mi mnohé objasní. I za branou
vesnice byly domy, procházela jsem mezi nimi, než jsem si uvědomila, že jsou
zchátralé, a že u brány vesnice stály ozbrojené stráže. Zastavila jsem se a v té
chvíli se na mě vrhl ze stínů jedné budovy kostlivec a tvrdě mě udeřil do
obličeje.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Jeho prudká rána mě odhodila dozadu, kde jsem tvrdě dopadla na zem. Před
očima se mi na chvilku zatmělo a v hlavě se probudilo mnoho zvonů. Otřesena jsem
se zvedla na jedno koleno a jen tak tak odrazila kostlivcův pokus ukopnout mi
hlavu. Ten na moment ztratil rovnováhu, čehož jsem využila k tomu, abych se
zvedla na nohy. Nedal mi ani zlomek vteřiny více času se rozkoukat a znova se na
mě vrhl. Zasypal moje tělo přívalem ran, které jsem odrážela jak mi to jen mé
reflexy dovolovaly. Každá jeho rána mě pomalu ubíjela, každá jeho rána sebou
přinášela další a další bolest. Cítila jsem, že dříve nebo později podlehnu.
Zpanikařila jsem a kostlivci se podařilo mě narazit ke zďi jednoho z domů a
bleskově se mi zakousl do krku. Zařvala jsem bolestí, když přímo vyrval krvavý
kus z mého krku.

S vypětím sil jsem jej od sebe odstrčila, ale místo pokusu o útěk, přešla do
útoku. Netušila jsem, kde se to ve mne vzalo, možná ten pocit, že už stejně
nemám co ztratit. Pustila jsem se do něj vší silou, ale moje rány postrádaly
jeho razanci i rychlost. Mé pěsti ani rány drápy jej nedokázaly poranit, natož
aby jej dokázaly zastavit. Můj útok slábnul a kostlivci se povedlo mě kopnout
kolenem do břicha. Předklonila jsem se bolestí a v tom okamžiku dostala druhou
ránu kolenem do obličeje. Zřetelně jsem slyšela jak mi zapraskaly kosti a věděla
jsem mnohem dříve, že mi zlomil nos ještě před tím než můj obličej zalila teplá
krev.

Náraz na zem mi málem vyrazil dech. Kostlivec jako by si byl jistý svojí
absolutní převahou se pomalu blížil a v jeho očních důlcích zejících do teď
prázdnotou se rozžehly tyrkysové plamínky. Moje tělo zaplavila naprostá
beznaděj. Už jsem jen bezmyšlenkovitě od něj couvala a marně se snažila otírat
ústa zaplavující se krví. Má záda se dotkla chladné zdi zrovna ve chvíli, kdy ke
mě kostlivec došel. Chytil mě za ramena a bez viditelné námahy mě zvedl do
stoje. Přitlačil mě ke zdi a jeho zuby o sebe děsivě zacvakaly. Jeho plamínky v
prázdných očních jamkách zesílily tak, že jsem nevydržela jejich spalující
pohled. Sklonila jsem hlavu a bolestivá rána na krku mi připomněla, že ještě
žiji.

Sebrala jsem v sobě všechnu tu beznaděj a přeměnila ji na zlost. Nechápala jsem
přesně co se děje, ale mé ruce obalil jasný žlutý plamen. Přestože se z pohledu
kostlivce nedalo nic vyčíst, dala bych život na to, že jsem tam zahlédla
překvapení. Na nic víc jsem nečekala a sílu jenž se prolévala v mých pažích
pustila do jeho těla. Žlutý pramen projel jeho hrudí a odrazil jej o krok
nazpět. Nechtěla jsem mu dát další šanci a tak jsem jej zaplavila dalším
plamenem. Ten jej doslova rozpůlil a okolní vzduch dostal nádech smrti.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Otřesena jsem posadila k domu a opřela se o jeho teď již příjemně chladivou
zeď. Stále tak trochu nevěřícně jsem sledovala své ruce, které hořely žlutým
plamenem. Fascinovala mě jeho zář i teplo které vydával tak příjemné, že jsem na
moment zapomněla na všechny svá zranění. Ty se mi ale brzky připomněli, hlavně
rána na krku. Aniž bych o tom přemýšlela položila jsem si dlaň stále obalenou
hřejivou září k té ráně a najednou cítila, jak plamen proniká přímo do rány,
přímo do mého těla, do mé krve. Cítila jsem skoro nekonečnou úlevu, která
zahltila moje unavené tělo a za okamžik si uvědomila, že rána na mém krku a
nejenom ona, se zacelila.

Najednou zář na rukou skončila. Překvapeně jsem sebou cukla a soustředila se na
jeho opětovné vyvolání. Chvilku to trvalo, ale nakonec se mi to povedlo. Moje
radost ale rychle opadla, protože stejně rychle jak se plamen objevil, tak také
zmizel. Nesnažila jsem se jej opět vyvolat, jelikož jakýsi vnitřtní hlas mi
říkal, že by to dopadlo stejně. Pochopila jsem, že jsem schopna tento plamen
vyvolat, ale pouze jen na omezenou dobu. Přesto to bylo velmi uspokojující.
Ještě chvilku jsem jen tak seděla a přemýšlela o tom, co se všechno za
posledních pár minut událo, když tu můj pohled upoutal jakýsi záblesk v
hromádce, který zbyla po onom kostlivci.

Rozhrábla jsem jeho ostatky špičkou boty a uviděla matný prstýnek, který
nejspíše nosil. Sehla jsem se pro něj, chvilku si ho prohlížela a nakonec dala
do kapsy. Začala jsem opět hledat ony bylinky, ale tentokráte jsem byla mnohem
opatrnější a pečlivě prohlížela všechny tmavší kouty, připravena kdykolik
reagovat. Opatrnost se vyplatila, jelikož když jsem měla asi sedmou, osmou
bylinku, vrhl se na mě další kostlivec. Tentokráte jsem byla připravena,
přestože pohled na tlející tělo a hrůzostrašně trčící šíp z lebky mě na momentík
zaskočil.

Ale i tak jsem nedala tomuto monstru jakoukoliv šanci. Plameny poslala jeho tělo
k zemi a osvobodila uvězněnou duši. Tentokráte jsem v jeho ostatcích nic
nenašla, ale když jsem rukama prohrabávala jeho kosti, cítila jsem v sobě takový
nový pocit až mi naskočila husí kůže. Natrhala jsem ještě pár bylin a když už
jsem jich měla plné ruce, co nejrychleji jsem se začala vracet do Deathknell. Až
když jsem prošla okolo stráží, tak ze mě opadla nejistota i strach, který jsem
si dříve nedokázala přiznat. Plná zážitků a nových otázek jsem se téměř
rozeběhla hlavní ulicí.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

S plnýma rukama jsem vběhla do chatrče a pohled na mě vyvolal na majitelově
tváři široký úsměv. “Vidím, že jsem pro květiny poslal tu pravou.” pokynul mi
rukou ke stolu, kam jsem položila svůj náklad. Nejistě jsem se otočila opět k
muži, který ke mě udělal dva rychle kroky s napřaženou pravicí. “Jsem to ale
nevychovanec, jmenuji se Kyle, ale nikdo mi tu neřekne jinak, než Herbe.”
Potřásla jsem jeho rukou a zašpitla svoje jméno. Poté mě obejmul okolo ramen a
zavedl do přístavku, kde byly květiny naprosto všude. Na zemi, na stěnách, na
stropě, prostě všude. Procházela jsem mezi nimi jako ve snu a Herb vyprávěl,
povídal, vysvětloval.

Nakonec mi při loučení podal ještě dva svitky, které jsem měla začít studovat a
přidal též jakýsi předmět, ve kterém jsem okamžitě poznala váček na květiny. S
poděkováním jsem si jej připnula k pasu a svitky zastrčila do roucha. Plna
nových zážitků a poznatků vyšla zpět do ulic Deathknell. Netrvalo dlouho a
přidal se ke mě pohunek Herba, který se najednou objevil. Nečekala jsem s
vyprávěním svých posledních zážitků s kostlivci a docela příjemně se bavila jeho
vyděšeným obličejem při líčení mých soubojů.

Stejně rychle jako se vedle mě pohunek objevil, tak stejně rychle zase zmizel.
Otočila jsem směr chůze do místní hospody, ale nestačila jsem tam dojít. Herbův
služebník vystoupiv ze stínu, mě po svém způsobu popadl a rychlými skoky odnášel
do jiné části vesnice. Postavil mě na práh pěkně zdobeného domu a skoro uctivě
se uklonil a omluvně vycouval pryč. Zmateně jsem stála ve dveřích, když se ze
vnitřku domu ozval pomalý a hluboký hlas, který mě zval dále. Opatrně jsem vešla
a vyplašeně se rozhlížela okolo sebe, když se přede mnou v křesle zhmotnila
postava.

“Poly mi pověděl o Tvých zážitcích.” usmála se na mě stařena, jejíž bílý vlas
zakrýval skoro celou její postavu v křesle. Zhoupla se o něco více a upřela na
mě své dvě smaragdové oči. -Nepřemýšlej o tom, jak jen se mnou mohl mluvit-
ozval se její hlas přímo v mé hlavě. Vylekaně jsem sebou cukla a stařena se
spokojeně usmála. Nějakou dobu mě potichu pozorovala a já jsem tam jen tak
stála, nervózní, vyděšená, zmatená. “Pojď ke mě, malinká a podej mi své ruce,
uvidíme co se s Tebou dá dělat.” kývla na mě stařena. Poslušně jsem udělala dva
kroky k ní, natáhla ruce a při setkání našich dlaní mi tělem projela obrovská
bolest.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Probrala jsem se sedíc v křesle. Chtěla jsem vstát, ale ruce ani nohy mě
neposlouchaly. Zničehonic se stařena objevila předemnou a velmi nepříjemně se na
mě usmála. Přitáhla jakousi růžemi vonící směs v čajové konvici a donutila mě
spolknout několik doušků. Nečekaně jsem se začala cítít lépe a dokonce se vracel
cit do mých končetin. Postavila jsem se, ale hlava se mi zatočila tak, že jsem
zprudka dopadla zpět do křesla. Stařena tentokráte seděla naproti mě. Potichu mě
pozorovala a pak si šáhla do záhybů svých šatů, které byly stejně vráščité jako
její obličej. Vytáhla dlouhou, tenkou dýku, bez varovaní se ke mě nahnula a
bodla mě do ruky tak silně, až ostří dýky projelo skrz.

Neměla jsem dost síly vykřiknout a tak jsem jen ochromeně sledovala, jak stařena
bez známky jakékohokoliv zaujetí vytahuje dýku, očištuje si ji o lem svých šatu
a strká zpět do jednoho z nekonečných záhybů. Rukou mi pulsovala bolest a
lepkavé teplo se mi rozlévalo po dlani. Stařena se mezitím posadila a mlčky na
mě upírala svůj pohled. Zvedla jsem ruku před svou tvář a sledovala krev, která
vytékala z hluboké rány. V momentě moji ruku obalil žlutý plamen a rána na mé
dlani se začala pomalu zacelovat. Nejdříve se zastavilo krvácení, pak se spojila
rozříznutá kůže a nakonec zbyla jen malá, tenká jizvička na zakrvácené ruce.

Otřela jsem si ji do opěradla a opovrženě jsem se podívala na stařenu. Ta se k
mému k velkému úžasu usmívala a odhalovala tak pár nahnilých zubů. “Opravdu, máš
talent. Ale vidím na Tobě, že teprvé své vzácné schopnosti poznáváš.” řekla mi a
já poprvé slyšela v jejím hlase znak naděje a pomoci. “Mohu Tě učit ovládat své
schopnosti, naučit si je podmanit. Mohu Tě naučit je zesílit a dokonce poodhalit
některé Tobě ještě skryté. Naoplátku budu od Tebe potřebovat několik menčích
služeb, jelikož já už jsem stará a tady v Deatknell není moc lidí, co by byli
ochotní mi pomoci.” Stařena se pak hluboce zadívala do očí a její zelený pohled
mě téměř spaloval. Najednou jsem ucitíla její hlas ve své hlavě, který vyvolával
velmi příjemné pocity.

Odhaloval náznaky mých schopností, odhaloval zamlčenou minulost a zamlženou
budoucnost. Hlava mi třeštila, přestože jsem se cítila velmi dobře. Mé tělo se
postupně obalovalo žlutou září, tentokráte nejenom na rukou. V jeden okamžik,
vyskočil na konečky mých prstů jakýsi černozelený plamínek. Překvapeně jsem
sledovala tuto malinkatou záři. K mému překvapení jsem z ní cítila jenom strašné
nepoznané zlo a pach hniloby. Rychle jsem máchla rukou od sebe a paprsek
přeskočil na květináč plný překrásných květů. V okamžiku všechny květy povadly a
sesypaly se na podlahu. Stařena se ohlédla a naše spojení se ukončilo. Otočila
se zpátky ke mě. “Nyní, nyní jsi připravená.”

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Popíjela jsem černý čaj a chroupala sušenku. Byla jsem sama se sebou
spokojená, Stařena mě učila trpělivě a laskavě, její výuka byla velmi zajímavá a
chytlavá. Prvních pár úkolů bylo velmi jednoduchých, nasbírání některých bylin
pro starého muže, pár procvičování svých schopností a snaha je plně ovládnout a
zesílit. Dokázala jsem již plynně přecházet mezi léčivým a útočným plamenem.
Problém byl s oním “černým” kouzlem. Stařena mi nechtěla nic říci, prý to musím
vylovit sama ze své shnilé podstaty, ze svého nejhlubšího nitra hnusoty a
vzteku. Ale je to příliš nebezpečné pro mladou dívku jako jsem já. Dokud
nedokážu ovládat svůj vztek a strach, mohla bych ublížit spíše sama sobě.

Pár dnů cvičení uteklo jako voda a já jsem ve svých schopnostech byla více než
jistá. Naučila jsem se také míchat lektvary z určitých bylin a příprava těchto
nápojů mi přišla naprosto fascinující, přestože jsem byla teprve v začátcích. A
jak tak čas plynul, přišla jednou za mnou stařena uprostřed noci se zvláštním
přáním - přinést živé lidské srdce. Zasvětila mě do svého plánu a já cítila, jak
se mi po celém těle rozprostírá husí kůže, jako by mě objímala sama Smrt. Nebylo
moc času a když jsem se probrala z prvotního otřesení nad touto zprávou, rychle
jsem se oblékla, sbalila pár nezbytných věcí a vyrazila do noční krajiny.

Neměla jsem moc času, musela jsem to stihnout do slunce východu a tak jsem
spěchala co to šlo. Když jsem dorazila na místo, které mi popsala stařena.
Opatrně jsem se přiblížila k osamocenému obydlí na kraji lesa. Tohle bylo území
lidí, trpaslíků, gnomů a elfů. Všichni byli nebezpeční a nebylo radno se s nimi
pouštět do křížku. Všichni zabíjeli naše společenství bez zábran, kdykoliv na ně
někde narazilo, stejně jako naopak my. Přitiskla jsem se ke dveřím a naslouchala
klidnému chrápání tří mužů. Nebyl čas na rozmýšlení, vytáhla jsem dýku a
potěžkala ji v ruce. Díky stále teplým nocím bylo otevřeno jedno okno, kterým
jsem potichu proskočila dovnitř.

Ani jeden z mužů se v posteli nepohnul, ale pes, kterému jsem málem přistála na
zádech, nejdříve zakňučel strachem a vzápětí začal zuřivě štěkat. Nastal zmatek,
kterého jsem dokázala rychle využít ve svůj prospěch, jen díky tomu, že jsem
nebyla rozespalá. Nakopla jsem psa vší silou do boku až hlasitě zapraskaly
zlámaná žebra a ten odlétl na druhou stranu světnice. Než se první z můžu
dokázal pořádně rozkoukat, co se to vlastně děje, podřízla jsem jeho krk a teplá
krev mi zalila ústa.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Muž zachroptěl s rukou plnou vlastní krve se svalil k zemi. Otočila jsem se
ke zbývajícím mužům a obě mé ruce pohltil žlutý plamen. Olízla jsem si svůj
zakrvácený obličej a vykročila k nim. Ale jeden se stačil vzchopit a tvrdým
kopem do hrudi mě odhodil na stěnu za mnou. Dýka mi vypadla z ruky a oba se na
mě s řevem vrhli. Zvedla jsem jednu ruku nad hlavu, druhou pozvedla směrem k nim
a celé mé tělo zalila tenká žlutá záře. První ze zbývajících chlápků cestou ke
mě popadl z police sekeru a prudce se rozmáchl. Přivřela jsem strachy oči, ale
jen na momentík, abych viděla, jak se ostří jeho sekery zastavilo pár milimetrů
před mým obličejem. Pohlédla jsem do jeho překvapené tváře a silně jej udeřila
loktem přímo do obličeje. Odvrávoral zpátky dva kroky a srazil muže za sebou.

Využila jsem krátké dezorientace obou mužů a sehnula se pro dýku. Přiskočila
jsem rychle k nim a vrazila jsem dýku bližšímu chlápkovi až po rukojeť do
stehna. Zařval jako raněný lev a oběma rukama se chytil za ránu. Na to jsem
čekala a prudce se mu zakousla do krku. Cílila jsem, jak jeho síla proudí do
mého těla a celé tělo se mi chvělo. Najednou mě jakási prudká síla odhodila
stranou. Záře okolo mě oslabila a nakonec zmizela úplně. Nechápavě jsem se
podívala na posledního z mužů a ještě více nechápavě jsem se divila, jak jsem na
něj mohla zapomenout. Držel v ruce obrovskou palici a ušklíbal se na mě. Jak
jsem tak ležela na zemi, přikročil ke mě a mohutnou ranou mi rozdrtil koleno,
dříve než jsem stačila reagovat.

Tentokráte místnost zaplnil můj řev, plný bolestí. Do očí mi vyhrkly slzy a jen
tak tak jsem uhnula prudké ráně mířenou na moji hlavu. Moje tělo zasypaly kousky
zdiva. Přetočila jsem se na bok a moje tělo zalila další vlna bolestivých křečí.
Muž se nade mnou rozkročil a zvedl palici k poslednímu úděru. Chvěla jsem se
bolestí, strachem a neznámým vzrušením, které jsem cítila již během odchodu od
stařeny. Popadl mě vztek na sebe sama, na tu bezmocnost jak se tady plácám před
nějakým člověkem. Pak jako by snad někdo zpomalil svět okolo nás, uběhlo to
všechno tak rychle, přesto jsem si byla jistá, že kdyby okolo letěl kolibřík,
viděla bych každé mávnutí jeho duhových křídel.

Pravá paže se zalila černozelenou září, kterou jsem přímo cítila na své kůži.
Mužova palice právě opisovala oblouk od jeho zad k mé hlavě, když jsem prudce
mávla svojí rukou proti jeho hrudi. Přestože muž byl velmi rychlý, z mé ruky se
odpojila černá koule a rozprskla se o jeho tělo. V tom okamžiku muž zařval,
palice mu vyletěla z ruky a dopadla těsně za mojí hlavou. Zatím muže začala
pohlcovat černá skvrna, co se mu rozprostřela na hrudi. Zmítal sebou v divokém
tanci bolesti a z jeho těla stříkala na všechny strany černá krev. Muselo to
trvat věčnost, přestože to byl jen okamžik, kdy padl mrtev k zemi z odporně
zející ranou na těle.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Přes první otřesení jsem skoro zapomněla na šílenou bolest v noze, která se
ozvala okamžitě po prvním malilinkém pohybu. Snažila jsem se uklidnit, zatímco
mým tělem pulsovala šílená bolest. Na první i druhý pohled vypadalo zranění
děsivě - koleno bylo na padrť a holení kost mi visela jen na pár šlachách.
Začala mě ovládat panika. Najednou jako bych se probudila ze zlého snu. Úplně
jsem pocítila, jak z mého těla cosi odchází, jakási neznámá síla, nebo pocit.
Nedokázala jsem to přesněji definovat. Vyděšeně jsem se rozhlédla okolo sebe a v
mysli se mi objevila velmi živá vzpomínka na to, co se tady v chatě udála.
Překvapivě jsem sledovala sama sebe, jak se brutálně pouštím do souboje s muži.
Vyděšeně jsem polykala, když jsem spatřila jak trhám krční šlachy a krev mi
zalévá ústa. Doslova jsem tu chuť cítila na jazyku.

Nedokázala jsem pochopit, že jsem byla schopna takového zrůdstva. Poslední
kapkou pak byla černá střela na posledního žijícího muže, která mi hnula
žaludkem a celá jsem se zazmítala křečích, které ještě byly posilněny bolestí z
nohy. Můj pohled spočinul na dýce naproti v místnosti a já si rozvzpoměla na
svůj úkol. “Selhala sem!” byla první myšlenka, která mi prolítla hlavou a moje
oči se naplnili slzami. Už jsem málem propadla zoufalství, když jsem si všimla,
že muž s ošklivou ranou ve stehně a ještě ošklivější na krku sebou zmítá v
posledních smrtících pohybech. Nehleděla jsem na bolest, při které jsem tiskla
zuby k sobě tak silně, až mi z úst tekl docela slušný pramen krve a doplazila se
k muži. Vytrhla jsem svoji dýku z jeho ruky a vší silou zabodlo doprostřed jeho
hrudi.

Rychle jsem vyslovila formuli a žlutý plamen obalil mužovo tělo. Přišlo mi to
dost zvrhlé, když jsem řezala dýkou do muže, který byl při plném vědomí a ještě
ho léčila, aby mi neumřel. Celé jeho tělo se zmítalo v jednom šíleném ohni a
stříkající krev z jeho těla mi opět zaplnila ústa. Automaticky jsem se olízla
polkla tu teplou a rudou tekutinu a mým tělem projel oheň něčeho nového, jakési
vzrušení, ale jiného druhu. Přistihla jsem se, jak se snažím pít jeho krev,
zatímco jsem mu vyndavala srdce, které svítilo jako slunce v pravé poledne. Muž
se konečně přestal hýbat a já měla jeho tlukoucí srdce ve svých dlaních.

Opatrně jsem jej vložila do malého váčku a olízla si prsty. Opět ta neznámá síla
projela mým tělem a jemně zastínila moji soudnost. Vzala jsem dýku z mužovi
hrudi a jedním prudkým řezem mu rozřízla břišní dutinu. Ozvalo se jemné “pš” a z
mužova břicha vyhřezly vnitřnosti. Rychle jsem si je začala cpát do úst a
žvýkala jejich nepoddajnou podstatu. Mezitím jsem vytrhla játra, která mě svou
výbornou chutí velmi mile překvapila. Žaludek jsem zahodila a nakonec se pustila
ještě do plic. Když jsem skončila, byla jsem celé od krve, až jsem se zděsila.
Navíc jsem úplně zapomněla na čas, tak jsem schovala dýku do pochvy a vyskočila
na nohy.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Rychle jsem se rozhlédla po chatce, jestli jsem něco nepřehlédla pak mi to
najednou došlo. Já stojím a nic necítím! Udiveně jsem se podívala na svoje
koleno, které teď bylo naprosto zdravé. Zkusmo jsem si ho promnula prsty. Bylo
pevné jako vždy, dokonce možná i pevnější. A opět ta neznámá síla mnou otřásla,
až jsem se zakymácela a musela se opřít o parapet, abych neupadla. Položila jsem
si prsty na spánek a přemýšlela co to se mnou dneska je. Jemně jsem se otřásla a
vyskočila z okna. Prchala jsem za stařenou jako o život. Na svém těle jsem
cítila jak buší lidské srdce a nahánělo mi to trochu hrůzu. Chtěla jsem se toho
nechutného pokladu co nejrychleji zbavit.

Už jsem skoro probíhala branou městečka, když mě opět přepadla ta prapodivná
síla. Zaškobrtla jsem ve svém kroku a natáhla se před strážemi do prachu. Jeden
ze strážným mě rychle zvedl na nohy, zvedl mě jako pírko a jeho rudé oči
projížděli můj vyděšený obličej. Než stačil cokoliv udělat, rychle jsem se mu
omluvila a poděkovala za pomoc s ujištěním, že jsem zakopla vlastní
nešikovností. K chatce jsem pak šla pomaleji a přemýšlela o tom všem, co se mi v
poslední hodince stalo. A pak jsem si vzpomněla, že mě to nenapadlo hned!

Ještě v chatce mi stařena dala posilující nápoj a ta vůně, ta vůně ta mi
připadala známá. Peacebloom? Kingsblood? Jedna z nich určitě a každá z nich má
jisté halucigení účinky. Jak jsem mohla být tak slepá. Stařena mi dala nápoj,
který naprosto uvolnil moje zábrany a stala se ze mě zrůda. V tom jsem si
rozvzpomněla na všechno co se událo a sesypala se ke zdi nejbližší chatrče. Jak
jsem byla krutá, jak jsem byla odporná, jak jsem byla zvrhlá! Schoulila jsem se
do sebe a celá se klepala jak vztekem tak smutkem. Ta stařena, ta stařena za to
teď zaplatí. Nikdo, ale nikdo mě nebude využívat pro své nechutné hrátky, ale já
jí ještě ukážu.

Vztekle jsem se zvedla a vtrhla jako vichřice do chatky stařeny. Vběhla jsem do
místnosti plná zhnusení a kdy spatřila tu odpornou stařenu, vrhla jsem se na ní
s řevem na rtech. Stařena se ani nepohnula, jen mě pobaveně sledovala svýma
zelenýma očima, což mě rozlítilo ještě víc. Moji ruku znovu obalila ta hnusná
záře a já jí vší silou vrhla do obličeje stařeny. Černej sliz je jí rozprskl po
obličeji a já se vítězoslavně pousmála. Jaké bylo mé překvapení, když stařena
mávla rukou a odhodila mě na stěnu, až mi prudký náraz vyrazil dech a já padla
na kolena.

Ona si jen líně otřela tvář, vstala z křesla a přišla ke mně. Sebrala mi sáček
se srdcem, ušklíbla se na mě a zdálo se, že jí i snad dělá radost, pohled na
moji osůbku, jak před ní klečím a snažím se popadnout dech. Udělala krok zpátky.
- Někdy, má milá - ozval se mi její hlas přímo v hlavě až mi začaly pulsovat
spánky - někdy je vhodnější použít sílu, než magii - načež se pousmála a tvrdě
mě kopla do obličeje.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Probrala jsem se v křesle a skrz napuchlé víčka viděla stařenu, jak se na mě
směje. Škubla jsem sebou, jak jsem se po ní chtěla vrhnout, ale včas si
uvědomila, že to stejně nemá cenu. “Co po mně chceš!” zařvala jsem na ní plná
vzteku a bezmoci, až mi prasknul nateklý spodní ret a po bradě mi začal téct
tenký pramínek krve. Jen Tě chci učit, mé dítě, je důležité, aby si v sobě
zapudila vše lidské a konečně se stala tím, čím doopravdy jsi.” kývla na mě
stařena, nalila čaj a dodala: ” a udělej něco se svým obličejem, kdo se na to má
pořád dívat.” Načež se pohodlněji usadila a dále mě sledovala. Mávla jsem si
rukou před obličejem a žlutý, teplý plamen udělal svojí práci.

V tom jsem si všimla své černé ruky. Vrhla jsem na stařenu pohled, který
vyjadřoval naprosto všechno, co si o ní teď momentálně myslím. Ta mi jen podala
šálek čaje a zabodla do mě výhružně své oči. “Opatrně holčičko, opatrně. Tu ránu
na ruce jsi si způsobila sama, dokud nedokážeš ovládat podstatu černé magie,
vždy uškodí i Tobě a nikdo jiný kromě Tebe, Tě taky nedokáže vyléčit.
Soustředila jsem se na svoji paži a cítila, jak příjemné teplo dělá svoji práci,
ale tentokráte to nebylo jako vždy příjemné, ale bolestivé. Křivila jsem ústa a
skousla zuby, abych nevykřikla před hnusnou stařenou.

“Vidíš? Takhle to bude vždycky, ale mám pro Tebe dobrou zprávu - vypij tento
rituální čaj a já Tě naučím svoji poslední lekci a tou jest, ovládnutí téhle
černé magie.” prohodila jakoby mimochodem stařena a mrkla na mě. Její slova mě
zaujala, ale stejně než jsem se napila, zkusmo jsem k němu přičichla. “Kdybych
Tě chtěla zabít, udělala bych to už dávno, má milá.” řekla stařena, načež se
předklonila a z jejích bezzubých úst vyšel temný obláček. “Pij až do dna, neb
tam je ukryta pravda o každém z nás.” Naklonila jsem tedy šálek ke rtům a
vnímala jak jeho silnou vůni, tak i výraznou chuť.

Nápoj mi skoro sám klouzal do žaludku a celé mé tělo zalilo překrásné teplo. Ani
jsem si nevšimla, že malinkatý obláček se mezitím prožral skrz mé oblečení a v
místech, kde mi kdysi bušilo srdce se rozprostřel a pak vsákl do mé kůže,
zanechávající po sobě jemně růžovou kůži, která se ale hned zabarvila na mojí
posmrtnou bleď. Hlava se mi jemně točila a když jsem ucítila ledové dlaně
stařeny na mé tváři, cukla jsem sebou. Tedy chtěla jsem, bo jsem nebyla schopná
jediného pohybu.

Pak mi stařena upřela svůj smaragdový zrak do mých prázdných oční jamek, které
se naplnily jasným zeleným světlem a zvedla mě pomocí neznámé síly do vzduchu.
Zelené světlo poté obalilo celé mé tělo a já viděla sama sebe, jak mi na rukou
vyskakuje to hnusné světlo, ale opět mizí a ruce zůstávají v pořádku. Nevím jak
dlouho to trvalo, ale byla opět noc, když jsem se probrala pořád sedící v
křesle. Pak jsem se rychle postavila a rozhlédla se po místnosti. Stařena ležela
na zemi za svým křeslem a na krku měla vypálený černý obtisk ruky. Přiložila
jsem svoji dlaň na obtisk. Pousmála jsem se pro sebe.

Když jsem potom vylézala později z chaty, byla jsem někdo jiný. Někdo nový.
Někdo silnější. Někdo, kdo právě všechno pochopil.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Rozhlédla jsem se po vesničce a jako by ostatní uhýbali mému pohledu. Začali
se stahovat do svých chatrčí, několik krys s pískotem zmizelo na blízkém
hřbitově a když jsem procházela branou, tak oba strážní měli ruce na rukojetích
svých mečů a stáli ve velmi ostražitém postoji. Nestála jsem o žádný rozruch,
přeci jenom jsem si toto místo za ty týdny oblíbila a tak jsem vyrazila na cestu
bez jakéhokoli rozloučení a ještě dlouho cítila pohledy ostatních na svých
zádech. Přidala jsem do kroku a churavé počasí mi jen zvedlo náladu. Undercity
bylo ještě daleko, ale na mé tváři se rozlil překrásný úsměv.

Cesta ubíhala a já stále cvičila svoje schopnosti na monstrech, které jsem
potkávala cestou.Od hnusných pavouků, přes obrovské netopýry po psí démony. Také
jsem zjistila, že jíst mrtvá těla můžu jen po lidech, nebo nemrtvých - z
ostatních jako například ti démoničtí psi, nebo zvířecí netopýři, jsem dlouho
zvracela. Plně jsem propadla své temné síle a zkoušela na čím dál tím
nebezpečnější obludách svoje maxima. Mnohokráte jsem byla nucena prchnout, ale
párkrát jsem zvítězila a vychutnávala si ten pocit, že jsem porazila něco
silnějšího.

Prošla jsem pár vesnic ještě na cestě k Undercity, všude za malé protislužby
přespávala a snažila se získat co nejvíce informací o bylinkářství a alchymii.
Byla jsem celkem překvapena, že skoro v každé druhé vesničce jsem narazila na
někoho, kdo se v tom také šťoural, více, či méně úspěšně. Procvičila jsem
některé své schopnosti na své maximum a občas se mi podařilo se naučit jejich
další krok. V pár vesničkách jsem dokonce našla i učitele tohoto oboru, ale vždy
na mě koukali nepříjemně a učili mě vždy jen za úplatu. Zjistila jsem, že není
moc dobré jim říkat o své temné stránce a cvičila se u nich jen ve “svaté”
magii. Svaté, jak vtipný název pro magii, kterou využívá nemrtvý. Dlouho jsem se
tomu názvu ještě cestou smála.

Několikrát okolo mě projeli podobní nemrtví jako já na nádherných koních, ale
vždy když jsem se já pokusila k nějakému i ve vesnici přiblížit, jen varovně
zaržál a podkoní mě vyháněl. Taky jsem začínala přijímat přátelská utkání s pár
poutníkama jako já a cvičila na nich svoje dovednosti. Nikdy jsem nevytáhla
svoje eso v rukávu a párkráte jsem měla sto chutí je dorazit, když soupeř dal
znamení, že je poražen. Začala jsem měnit svoji taktiku, kterou jsem dříve
využívala proti monstrům - stát na místě a prostě to udržet a zvítězit. Ukázalo
se, že pokud se nejedná o tupého zvířecího protivníka, je mnohem těžší jej
udržet v dosahu kouzla. Také pokud mi zmizel na chvilku z očí, moje kouzla
pomíjela svoji účinost. Začala jsem se tedy více hýbat a soustředila se na to,
abych některá kouzla dokázala vrhnout za pohybu.

Když jsem se konečně dostala k cíli, zůstala jsem ohromeně zírat. Z teplé mlhy,
jejíž slizká chuť se mi válela na jazyce vystoupily mohutné hradby. Obrovská
pevnost, jejíž velikost snad nebrala konce vyrážela dech svojí majestátnostní.
Skoro s pokorou jsem vyšla po dláždění směrem do hradu a opatrně se rozhlížela
okolo sebe. Když jsem pak vcházela dovnitř, překonávajíce most pod kterým musela
téct čistá kyselina, zatajila jsem dech…

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Obrovské monstrum čítající tři paže a v každé z nich zbraň o velikosti mého
stehna se na mě usmála, až jsem málem padla úlekem na kolena. Pokusila jsem se
také o úsměv, ale sešité břicho příšery, ze kterého skoro vytékaly střeva mi moc
do smíchu nepřidaly. Rychle jsem vešla do výtahu a sjela dolů do podzemí. Opět
další obluda, naprosto stejná jako ta předešlá. Tentokráte mě nenechala jen tak
vejít a dala se se mnou do řeči. Brzky jsem překonala první ostych a strach a
zjistila, že jde o stráže, zde speciálně vypěstované. Ohromující byla nejenom
jejich síla, ale i jejich vědomosti, bo věděli o pevnosti naprosto všechno a to
i to, kde se kdo zrovna nachází.

Slušně jsem se vyptala na osobu, kterou jsem hledala a po vysvětlení cesty jsem
se k ní vydala. Když jsem vyšla z tunelu, kde mě zastavily stráže, musela jsem
otevřít ústa údivem. Všude okolo se to hemžilo nemrtvými jako já, ale i nějakými
zelenými dobrodruhy, obrovskýma krávama a v neposlední řadě vysokýma postava se
světle modrou kůží. Byla jsem na jakémsi parapetu, na kterém bylo hafo obchodů,
které byly i v dalším nižším patře. A dokonce bylo ještě jedno patro ještě níže!
Fascinovaně jsem sledovala ruch postaviček, jak běhají podzemím jako by se tu
narodili. Prostě okolo mě to žilo. Skoro posvátně jsem vykročila po nejbližší
schodech do centra podzemí, které bylo zároveň bankou a poté slezla ještě níže.
Minula jsem jakéhosi žebráka, který se snažil uživit tím, že prodával cvičené
šváby.

Prošla jsem tunelem dál a minula pokoutné obchodníky, které na svých vozech měli
hromadu zboží a dokázali bleskově smlouvávat, prodávat i nakupovat. Lákalo mě
jejich zboží, ale neměla jsem mnoho peněz, jen to, co jsem našla u stařeny doma.
Snažila jsem se kráčet dle slov strážného a překvapivě zírala, kolik takové
podzemí pojme postaviček. Všude bylo živo, pořád mě někdo míjel, občas někdo
kývnul na pozdrav, ale většinou si každý jen hleděl svého. Minula jsem mnoho
mistrů mnoha profesí, od střelby začínaje až po šití konče.

Netrvalo dlouho a našla jsem správný tunel i správnou cestu k osobě, kterou jsem
hledala. Cestou jsem musela ještě jednou překonat nechutnou řeku slizu a
kyseliny, ze které jakýsi šípy protkaný mladík, lovil ryby neuvěřitelných tvarů
a barev. Když se mi zdálo, že už už jsem u cíle, zaujal mě blízký kroužek pár
nemrtvých, kteří se prapodivně soustředily v ještě prapodivnějším tanci. Nakonec
je zalila rudá záře a uprostřed kruhu, který tvořili se objevilo nechutné
monstrum. Jakýsi vybraní mladíci se do nějak hned pustili a rozsekali jej po
celém vnitřku kruhu.

Toto se opakovalo ještě několikráte a když mi zvedající se žaludek z toho
masakru napověděl, že můj cíl je jiný, opět jsem vykročila na cestu. Velmi
opatrně jsem našlapovalo po úzkém můstku, prošla okolo několika stráží, kteří mě
naprosto ignorovali, až jsem došla před onu bytost, kterou jsem chtěla vidět.
Pohled na ní ve mě vyvolal pocit zbytečnosti a méněcennosti. Jak byla krásná!
Vznášela se několik centimetrů nad zemí a její oblačné vlasy se jí vznášely
okolo ramen. Pomaličku se ke mě otočila a její překrásné a přehluboké modré oči
se setkali s mým pohledem.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Přilétla trochu blíže ke mě až se mě skoro dotýkala. Cítila jsem, jak z
jejího těla přechází prapodivná síla okolo mě a skrz mě. Věděla jsem, že jsi
tady, cítila jsem Tvoji přítomnost už mnoho mil od Undercity. Konečně Tě tedy
potkávám, Coryphee.< Její slova mi zazněla přímo v hlavě, ne, přímo v srdci,
přímo v duši. Zná moje jméno! Došlo mi až po chvilce, když jsem stále celá
zkoprnělá stála před ní. Usmála se na mě tak mile, že jsem cítila teplo v celém
svém Těle. Pak pomalu natáhla k mé hlavě moji ruku a já zavřela oči, když se
její tak ledová a přitom tak hřející dlaň, položila na mé čelo.

Vyskočila jsem z křesla a běžela ke svému otci, který se houpal v síti na
zahradě. Jaký to nádherný den, slunce svítilo a krásně hřálo na jasné obloze,
ptáčci zpívali a poletovali všude kolem, květiny voněly. Doběhla jsem k němu a
celá šťastná skočila do jeho náruče, až jsme se oba zakymáceli a spadli se
smíchem na zem. Chvilku jsme spolu dováděli, nakonec mě otec sebral do náruče a
odnesl zpátky do krásného dřevěného domku. Maminka stála u plotny a z hrnce na
něm, se kouřilo a sladká vůně zalívala celou kuchyňku. Otec mě posadil do židle
a pohladil maminku po velikém bříšku.

Seděla jsem na louce a o paži se mi opíral mladý koloušek. Byl celý vyčerpaný a
od krve, jelikož svojí zadní nohu měl zlomenou a kost nebezpečně trčela ven z
ošklivé rány. Držela jsem jej na své hrudi a snažila jsem se ho uklidnit
broukáním ukolébavky, kterou mě a mé mladší setře na dobrou noc zpívala maminka.
Kološek byl celý horký, jeho hlava byla orosena vařícím potem. Kdybych mu mohla
tak pomoci! Přála jsem si v duchu a hladila kolouška po boku. A v tom se to
stalo, žlutý plamen zahalil moji dlaň a já nevěřícně sledovala, jak ji přikládám
na ošklivou ránu, která se okamžitě začala hojit.

Políbil mě a jeho polibek byl tak sladký a tak vroucný. Políbila jsem jej na
čela a zastrčila si své zlatavé lokny za uši. Hladil mě po tváři a já cítila jak
se v jeho modravých očích topím a topím. Položila jsem se mu do náruče, přitáhla
si jeho ůsta ke svým a začala jej pomaličku líbat. Jeho ruce brouzdali po mé
těle, které se za chvilku obalilo husí kůží a já cítila příjemné vzrušení. Když
se jeho dlaně dotkly mé nahé kůže, jemně jsem sebou cukla a usmála se na něj.
Taky se na mě smál a jeho úsměv mi jen dodával síly. Sundala jsem si halenku a
zvědavá Luna pohladila moje nahé tělo jako první.

Byl to krásný den. Už od rána jsem se cítila tak báječně, jako nikdy v životě.
Netrpělivě jsem se prohlížela v zrcadle a moje sněhobílé šaty se krásně třpytily
ve slunečním světle procházející oknem. Dnes, dnes je ten šťastný den o kterém
jsem již dva roky snila. Konečně se Patrick odvážil požádat mého otce o moji
ruku. Bylo to jako ve snu, když ke mě maminka přiběhla v slzách a líčila mi celá
štastná co se právě stalo. Utekly tři týdny a dnes, dnes tu stojím ve svatebních
šatech, venku čeká kromě mého milého ještě půlka vesnice i se starostou, pár
prasat se točí na rožní, pivo teče proudem, prostě správná veselka jak má být. V
tom do mé světnice, kde jsem měla být úplně sama až do začátku obřadu, vešel
Patrick.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Všude okolo mě byla tma a hnusná hnilobná chuť v ústech mě probrala. Po
chvilce jsem se vyhrabala z hrobu, zjistila krutou pravdu a v dešti řvala svojí
bezmocností. Snažila jsem se vzchopit, kráčela jsem ke svému domovu, ale stráže
se na mě vrhli. Opět šílená bolest a jakýsi bílý Anděl nade mnou. Jeho
uklidňující hlas, jeho hřejivé dotyky, krutá pravda vylézající na povrh, první
vzpomínky a první zapomnění. Nové probuzení, nový svět a nové schopnosti. Pach
potu, pach strachu, na jazyku pach a chuť krve.

Jedu na koni jakýmsi čarovným lesem a v pozadí stromů a jejich stínů, se drží
elfové. Už dlouho mě sledují, jejich počet se zvětšuje, ale stále se drží
stranou. Přijíždíme na malou plán a past se uzavírá. Seskočím z koně a mé ruce
pohltí dva žluté plameny. Elfové se na mě vrhnou s tasenými meči, ale ani jeden
z nich nedoběhne. Skláním se k jejich tělům a vytahuji co nejopatrněji
neponičené šípy. Spolu se svými přáteli večeříme jejich končetiny a pochutnáváme
si na jejich vnitřnostech.

Sedím na kmenu nevysokého stromu a kolem mého těla leží hromada mrtvého hmyzu,
shnilé kůry a potlučených ptáků. Sedím přikryta nocí a nejen jí, jelikož moje
tělo je celé obalené samotnou podstatou temnoty a černé magie. Čeho se dotknu,
to umírá a na co zaměřím svůj hněv, to trpí dokud si to přeji. Už dlouho čekám
na svůj cíl, již celé dva dny sedím nehnutě na tomto stromě, který ztratil
všechnu svojí sílu. Pro mě. V tom se na konci zatáčky zhmotní postava a blíží se
tryskem na svém věrném koni. Jen se pousměji a na mé levé dlani se nahromadí
celá má zloba.

Opatrně se skláním nad nehybným tělem a z mých ran na něj stéká černá krev.
Kapky krve se pomaličku prožírají obličejem člověka. Velmi krásného člověka.
Člověka, kterého jsem kdysi tolik milovala. Patrickova mrtvá a bledá tvář
kontrastuje s mým černým obličejem ve svitu luny. Dnes, dnes jsem se konečně
dočkala své pomsty a když Patrickovi pářu břicho, abych se dostala k játrům,
cítím se tak šťastně. Jako na naší svatbě. Trochu se otřesu, při téhle hnusné
vzpomínce a raději se zakousnu do teplých jater. Jak se rozplývají na jazyku,
jak klouzají do žaludku, jak zahřívají moji duši.

Dotek na tváři mě probudil ze snového stavu. Zcelá zkoprnělá jsem zírala do
tváře mé budoucí učitelky. Ta se na mě podezřívavě dívala a nakonec pronesla:
“Máš v sobě mnoho zloby, Coryphee a přesto, že se zdá, že zcela ovládneš temnou
stránku svojí zavržené duše, bojím se bojím, že jednoho dne, Tě temnota pohltí.”

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Aelthalyste se ke mě naklonila a pak mi pokynula rukou, abych ji následovala
do malé místnosti. “Vidím, že Tvým osudem je pomsta, malá Coryphee. Není to ta
nelepší cesta jakou se můžeš ve svém životě vydat, naštěstí to také není jediná
cesta, kterou musíš jít. Jistě, viděla si svoji minulost, přítomnost i
budoucnost, ale nikdy si nemůžeš být jista tím, co přijde zítra.” Obě jsme se
usadily do pohodlných křesel a Aelthalyste vytáhla z blízké knihovny několik
knížek, které postavila na moji polovinu stolku.

Jakýsi malý imp mezitím donesl dva šálky krásně vonícího čaje, načež se uklonil
mé paní a zmizel ve stínech. Aelthalyste nás obklopila velkou rudou září a na
vysvětlenou dodala: “Nikdy si nemůžeš být jistá okolím, dneska jsou špióni
Aliance všude a poslední dobou je to čím dál tím více přiostřenější. I Ty, nám
budeš jednou pomáhat, ale nejdříve musíš najít svoji cestu, svoji karmu a svůj
osud. Zde, zde máš několik knížek, stačí mi, když si je teď jen tak letmo
proletíš očima, obě poznáme která je ta pravá.” Kývla na mě a já jsem se natáhla
po první knize, na vrcholu hromádky. Neviděla jsem na hřbet knih, takže jsem
nevěděla co si beru do ruky. Jen co jsem uchopila knihu rychle do ruky projela
mým tělem vlna bolesti a já ji prudce odhodila na zem. Moje prázdné oční důlky
se zabarvily černozeleným světlem, jak mým tělel pulsovala bolest a hněv.

Než jsem stačila cokoliv udělat, Aelthalyste se na mě usmála a jedním rychlým
mávnutím mi ošetřila zraněnou ruku. “Je to silnější než jsem myslela…” sehnula
se pro knihu a já teprve teď spatřila znamení “Svaté” magie. Opovržením jsem si
odplivla na zem, ale Aelthalyste se stále smála. “Nu, zkus další knihu, máš před
sebou ještě dvě.” Tentokráte jsem se pro ni natahovala opatrněji, ale když jsem
uchopila druhou knihu, nic se nestalo. Zvedla jsem si ji před obličej a prolétla
pár stran. Nic zajímavého jsem tam nenašla, tak jsem ji položila zpět na stůl a
natáhla se po poslední knize.

Už když jsem se ji dotkla, věděla jsem stejně jako Aelthalyste, že to je ta
Kniha. Láskyplně jsem pohladila znamení pentagramu a z konečků mých prstů
vyšlehl malý plamínek, který jej začal olizovat. Netrpělivě jsem otevřela knihu
a tentokráte jsem ani nemusela číst. Kniha se mnou sama mluvila a to, co mi
řekla mi přinášelo teplo na duši. Rychle jsem jí listovala tam a zpět a
poslouchala tu krásnou řeč temné magie, která se do mě vpíjela stejně jako já do
Knihy.

Aelthalyste mi sebrala knihu z rukou a poukázala na čaj, který byl již naprosto
studený. Byla jsem tak pohlcena Knihou, že jsem naprosto nevnímala čas okolo
sebe a vůbec netušila, jak dlouho jsem vlastně byla začtená. Aelthalyste se na
mě podívala, dlouho, předlouho studovala jak moji tvář, tak moje vnitro. “Nyní,
nyní je čas malá Coryphee, aby jsi konečně pochopila základy a sílu temné magie.
Jistě, ovládáš pár pouťových triků, které Ti díky Tvému hněvu v srdci dokáží
zachránit mnohokrát život. Teď Tě naučím ovládat svojí sílu, najít v ní všechno
co Ti může dát a i mnohem víc, tak je třeba se Tvému talentu pro temnou magii
začít pořádně věnovat. Ale varuji Tě! Když vkročíš do černých vod temné magie,
není cesta zpět!”


Koukala jsem na svoji paní, ale její slova proudící z jejich úst mě naprosto
míjela. Když jsem pochopila, že domluvila, zamávala jsem ji na rozloučenou a šla
do svého pokoje poblíž jejího. Převalovala jsem se několik hodin, protože jsem
nebyla schopna myslet na nic jiného a pořád si opakovala ty slova vycházející z
Knihy. Tu někdo zaklepal a do pokoje vstoupil asi týž imp, co předtím přinesl
čaj. “Moje paní Aelthalyste, Ti posílá tuto knihu kvůli prostudování první až
páté kapitoly.” zaskřípal svým tenkým hláskem a položil ji na stolek. Okamžitě
jsem poznala onu Knihu. Vrhla jsem se na ní jako zběsilá a hltala nové a nové
informace.

Dalších pár týdnů a měsíců jsem se cvičila ve svých nových dovednostech.
Ovládala jsem již zcela bez problému veškerá kouzla temné magie až na poslední
finální kouzlo. Ve svatých kouzlech jsem se moc nevyznala a neměla jsem moc ráda
jejich učení, ale svoji paní jsem poslouchala ve všem co mi řekla. Ale nejednalo
se jen o učení - procestovala jsem půlku světa, párkráte jsem se byla podívat i
v obrovském Orgrimaru, byla jsem na poušti, topila se v moři, šplhala po
liánách. Bojovala z mnohými monstry, lidmi a dokonce i s nemrtvými. Velmi jsem
se zlepšila v alchymii a bylinkářství. Pronikla jsem taky do tajů léčivých
bandáží.

Na svých cestách jsem poznala mnoho nových přátel, kteří patřili do jedné velké
skupiny, takzvané gildy. Nakonec jsem se sešla s jejich velitelem a po dlouhém a
náročném rozhovoru byla přijata k nim. Od té doby zdobí moji hruď gildovní
symbol Chrochtu a v mém srdci je zas o něco tepleji s pocitem, že někam patřím.
Ale všechny ty cesty, všechny ty úkoly po celém světě, měly jen jeden účel.
Naučit se disciplíně, starat se sama o sebe, ale i o druhé a proniknout do
tajemství temné magie a podřídit si jí.

Když jsem se pak jednoho dne vrátila za svou paní Aelthalyste, řekla mi, že jsem
připravena splnit poslední zkoušku. Byla jsem radostí bez sebe, ale snažila jsem
se to zakrýt. Mé paní to však neuniklo. “Pamatuj, přílišná zbrklost taky může
vést ke smrti - hlavní je trpělivost, bude lepší, když se na to ještě tuto noc
připravíš důkladnou meditací a zítra s východem slunce se podíváme, zda-li jsi
doopravdy připravená.” Kývla na mě na znamení odchodu a můj pocit štěstí
vystřídal pocit hněvu. Co si to vůbec dovoluje? Ví kolik jsem tomu obětovala?
Myslela jsem na ní a jak jsem tam stála v chodbě, zatínala jsem pěsti až mi
praskala kůže.

Nakonec jsem se uklidnila a opět se vrhla do tajů knihy, abych pořádně
prostudovala poslední kouzlo. Nebylo to jen obyčejné kouzlo, bylo to propojení
vlastní duše s temnou magií, tady už šlo o život. S narůstajícím časem jsem dala
své paní za pravdu, bylo lepší se ještě více připravit. Posadila jsem se ke
svému stolku na zem, nalila si vařící čaj do misky mezi nohama, zapálila vonnou
svíci a s ponořením svých rukou do misky začala meditovat.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Když voda vychladla, ošetřila jsem si popálené ruce a odešla doprostřed
pokoje. Stála jsem pod černým pentagramem, přesně nakresleným dle jedné kapitoly
z Knihy. Svlékla jsem se a odhodila všechno oblečení do blízkého krbu. Obešla
jsem všechny cípy pentagramu a zvedla z podlahy připravené misky. V každém cípu
jsem zaklekla a kousla se do ruky. Hluboko. Crčící krev naplnila všechny misky
až po okraj, které jsem pak vylila do velké mísy připravené ve středu. Zamíchala
jsem vše dohromady, takže vznikla hustá, červenočerná kaše. Nádobí jsem odhodila
do krbu. Mé ruce na okamžik obalil žlutý plamen, abych zacelila rány. Opatrně
jsem se začala mastí mazat po celém svém těle, které ač bledé, tak v pokoji
zářilo svou nahotou. Domazala jsem poslední nepotřenou část svého těla a zbytek
kaše přendala do poháru. Mísu jsem hodila do krbu a potichu vyšla z pokoje, Při
zavírání dveří jsem si všimla impa, který se zhmotnil ze stínů, jak zapaluje
oheň v krbu a fascinovaně sleduje fialový plamen.

U sebe v pokoji na mě čekala má paní Aelthalyste a také držela pohár, podobný
tomu mému. Měla na sobě jen průsvitnou košilku a já konečně chápala, proč se o
ní vždy mluvilo jako o nejkrásnější obyvatelce Undercity. Požádala mě abych ji
následovala a já s nepatrným přikývnutím následovala její kroky. Vyšli jsme na
nejvyšší věž v Undercity a ten pohled na temnou krajinu mě trochu zamrazil.
Aelthalyste se také vysvlékla a luna hladově hladila její překrásné tělo. Mávla
rukou a pod nohama se mi začal rýsovat rudý pentagram. Nakonec se objevil celý a
jeho tmavě rudá záře mi sahala do poloviny lýtek. Uchopila jsem svůj pohár do
obou rukou, zvedla je k nebesům a čekala, až se mi nad hlavou zhmotní mraky,
které zakryjí zvědavý měsíc. Aelthalyste se za mnou zatím začala obalovat žlutým
plamenem, až sama hořela jako ta nejjasnější pochodeň.

Červená záře z pentagramu postupovala do výše a už mi šahala až ke krku.
Aelthalyste začala šeptat první slova magického zaklínadla a já se pustila do
svého poháru. Pila jsem vlastní krev smíšenou s popelem malého netopýra. Hnusná
chuť a smradlavé aroma se mi řítilo tělem, které začalo protestovat. Začala jsem
se kroutit v křečích a padla na jedno koleno. Uslyšela jsem hlas Aelthalyste ve
své hlavě. “Už to vzdáváš? Teď na začátku? Opravdu na to nemáš?” vzepřela jsem
se bolesti a postavila se. Rudá záře již vystoupala do výše aspoň pěti metrů a
já už ztratila pojem, kdo a co je okolo mě. Nebylo naprosto nic vidět, přesto
jsem věděla, že mě čeká ještě jeden pohár a pak poslední zkouška. Byla jsem
ráda, že první krok ze tří jsem měla za sebou, ale bála se toho, co přijde
potom.

V tom jsem uslyšela, nebo spíše ucítila Aelthalyste. natáhla jsem slepě ruku a
uchopila do ní ledovej pohár. Přímo mrazil a kůže na dlaních mi začala praskat.
Rychle jsem přiložila pohár k ústům, až mi přimrzl ke rtům. Bez přemýšlení jsem
do sebe obrátila obsah pohárů do svého krku a okamžitě jsem se začala dusit.
Cítila jsem, jak mi hmota tuhne a jak mi tlačí na ohryzek. Děsivá bolest mě
srazila k zemi, pohár jsem nevědomky odhodila a oběma rukama si drásala krk,
abych se dostala k možnosti dýchat. Opět mi zněl v hlavě hlas Aelthalyste, ale
tentokráte jsem jen nedokázala plně vnímat. Věděla jsem, že jestli nezačnu
poslouchat zemřu. Soustředila jsem se na její hlas, zatím co život ze mě utíkal.
Hlas Aelthalyste je začal uklidňovat a po nekonečné chvilce najednou tlak
povolil a já se hluboce nadechla čerstvého vzduchu. Opět jsem se postavila a
cítila jak mi z ran na krku teče krev po celém těle. Aelthalyste se opět ozvala
a tentokráte mě varovala. V poslední zkoušce mi nebude schopna pomoci. Sebrala
jsem všechnu svoji vnitřní sílu a odhodlání, natáhla ruce a strčila dlaně do
rudé plamenné zdi.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Rudá záře obalila moje tělo a zvedla jej do výše. Neviditelná síla mě
donutila roztáhnout a napnout ruce i nohy do stran. Točila jsem se ve vzduchu
jak v nějakém vodním proudu a ani jsem si neuvědomila, kdy jsem poprvé vyvrhla
obsah svého žaludku. Moje tělo bylo napnuté jak luk, cítila jsem každý sval.
Najednou rudá záře zmizela, ale já jsem zůstala stále viset ve vzduchu. Moje
točení náhodnými směry začalo pomalu ustupovat, až jsem nakonec zůstala viset
hlavou dolu. Záře sice zmizela, ale moje kůže se začala zabarvovat do ruda.
Zezačátku jsem nic necítila, ale později se to dostavilo najednou. Začala jsem
řvát bolestí, jak mi začala odpadávat spálená kůže. Nesnesitelná bolest mi
pulsovala myslí, ale já jsem s ním bojovala vší silou. Upadnout teď do
bezvědomí, by znamenalo jistou smrt.

Všude byl cítit pach spáleného těla, byla jsem jím doslova nasáklá, naštěstí
žaludek mě přestal poslouchat už dávno. Najednou jsem se cítila tak volná, ale
netrvalo to dlouho. Bylo to, jako kdyby mě někdo odříznul a já se zřítila do
středu pentagramu. Snažila jsem se postavit, protože ležet na svém popáleném
těle mi přinášelo jen další a další bolest. Postavila jsem se a snažila se
nepodlehnout bolesti. Kdy jen to skončí? Kdy už to jen skončí? Moje mysl
bojovala jak s bolestí, tak se šílenstvím. Jak dlouho to bude ještě trvat? Jak
dlouho s tím dokážu ještě bojovat? Dokážu odolat a nebo budu odolávat tak
dlouho, až se z toho zblázním?

Záře okolo pentagramu změnila svoji barvu na černozelenou. Strach, hnus, zloba,
závist a hlavně Smrt se začala šířit okolo mě. Tenký černý pramen začal obalovat
moje tělo, až mě nakonec obalil od hlavy až k patě. Nic jsem neviděla a jediná
věc, která mě stále utvrzovala v tom, že žiju, byla nekončící bolest. Byla jsem
si jistá, že bolest kterou prožívám, už nikdy nezažiji, ale to jsem se hrubě
mýlila. V momentě, kdy černozelený pramen začal prosakovat do mého těla, jsem
pochopila, že tohle je opravdová bolest. Nebyla jsem schopna nic udělat, nemohla
jsem křičet, nemohla jsem se hnout, nemohla jsem vůbec nic.

Najednou vše ustalo. Jako by se vlastně celou dobu nic nedělo. Ale byla tu jedna
obrovská změna, tou změnou jsem byla já. Klečela jsem na jednom koleni a jednu
ruku jsem vedle nějak měla zatnutu v pěst a opírala jsem se o ní. Velmi pomalu
jsem vstala. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Nikdo. Nikdo tu kromě mě nebyl.
Splnila jsem poslední test. Cítila jsem v sobě tu nekonečnou sílu a chvilku
sledovala svoje tělo obalené černozeleným plamenem. Nic. Žádná emoce, prostě
jsem to přijmula za svoji podstavu, jako by mi to bylo souzeno. Nyní jsem
věděla, že jsem schopna udělat vše, co si jen zamanu. Klidným krokem jsem se
vydala po schodech dolu, za svou paní.

Aelthalyste na mě čekala již oblečená ve své pracovně. Když jsme uviděla, po
tváři se jí začaly koulet slzy. Ukázala mi na jedno místo, kam jsem se usadila a
podala mi čaj. Napila jsem se a zjistila, že se cítím naprosto zdravá, silná,
silnější než kdy dříve a už vůbec ne unavená. Aelthalyste mi zadala můj první
úkol v novém životě. Netrpělivě jsem jej přijala, ale moje mysl se soustředila
hlavně na Patricka. Přesto jsem poděkovala a šla se připravit abych splnila svůj
úkol. Potřebovala jsem koně, ale neměla jsem dost peněz, takže jsem byla ráda za
svou paní, která mě štědře odměňovala. Vyšla jsem do centra Under City a všude
na sobě cítila pohledy ostatních.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Před Under City na mě čekal můj asi nejlepší přítel Spiri. Potkali jsme se
již dávno, ale moje úkoly nás od sebe na nějaký čas odloučily. Mnohokráte jsme
spolu zažili hromady legrace, ale i strachu jeden o druhého. Získali jsme spolu
mnoho krásných věcí, porazili mnoho nepřátel, ale i utíkali z posledních sil, či
mokli na hnusném dešti. Spiri se stal Shamanem a s jeho tauření postavou působí
velice mysticky a charismaticky. Když jsme se poprvé potkali, nevěřícně jsem
koukala do jeho brunátné tváře s tak milýma očima. Jeho obrovská postava mu
dodávala další rozměr. Nebyla jsem si zprvu jistá jestli spolu budeme vycházet,
ale nakonec se ukázalo, že máme mnohé společné.

Tak trochu jsem teď s obavami k němu přistoupila ve své nové podobě. Tráva pod
mýma nohama umírala a když jsem se posadila, brzky byl okolo mě mrtvý kruh.
Spiri na to nekoukal moc vesele, ale přesto usednul na proti mě a začal vařit
jeden ze svých baječných čajů. Seděli jsme tam asi hodinku, bez jediného slova,
přesto jsem si všechno vysvětlili. Přemýšlela jsem o svém úkolu od mé paní
Aelthalyste a chystala jsem se jej Spirimu říct, když tu u nás přistál gildovní
holub s novými zprávami.

“Neprodleně se dostavte do Tanarisu. Prťavec.” četla jsem nahlas. “Gildovní kápo
po nás asi chce zasejk nějakou prácičku.” usmála jsem se na Spiriho a ten se
postavil aby se protáhl. “Tak na co ještě čekáme?” Pohodil ke mně hlavou a
upevnil si svoje obrovské obouruční kladiva na záda tak, aby mohl co
nejpohodlněji běžet. Za chvilku už jsme stáli nahoře na věži a čekali na
vzducholoď. Strážní goblini něco prskali ohledně mě, ale ani jeden z nich si
nedovolil říct něco dost nahlas abych to slyšela a když ano, tak jejich řečí,
které jsem nerozuměla.

Let do Orgrimaru netrval dlouho a brzky jsme vběhly do hlavního města. Vždycky
na mě Orgrimar působil, ale dnes to bylo mnohem procítěnější. Vždy hromady
ostatních horďáků, veselé řeči na každém rohu, zábavy, pitky, bitky, prodejci,
tanečníci, no prostě krása. Konečně jsem si připadala volnější, neboť tady na mě
nikdo tolik nekoukal a když ano, tak nenápadně. Spiri si ještě skočil pro něco
do banky a tak jsem na něj čekala u gryffů. Jejich krotitel byl ze mě trochu
nesvůj, ale nakonec co jsem mu dala peníze do misky svolil a přivedl mě k
jednomu ze svých báječných zvířat. Pošeptal mu cestu do ucha a za chvilku už
jsem letěla nad nádhernou krajinou. Cesta do Tanarisu byla dlouhá, ostatně jako
vždy, jelikož je to až na jihu v poušti. Když mě dolétl Spiri, tak jsme se spolu
konečně pustili do řeči a tak cesta ubíhala mnohem rychleji.

Tanaris, jak já to tady nemám ráda - neskutečné horko, všude goblini a hlavně
lidé, trpaslíci, gnomové a elfové z aliance. Díky nějakým dohodám, byl Tanaris
jedno z mnoha neutrálních měst, kde jeho klid a mír, hlídala malá armáda goblinů.
Nebylo dobré si znepřátelit gobliny, protože špatná pověst by pak provázela
postavu většinou až do její smrti. Netrpělivě jsem tedy vběhla na místo setkáni,
ale Prťavec tam nebyl. Jen jakýsi poskok a já bláhová čekala, že si na nás udělá
čas. Otočila jsem se ke Spirimu a ten hned pochopil, na co jsem myslela. “Ale
maličká, snad si nemyslíš, že zrovna kvůli nám si sem Prťák udělá cestu?” usmál
se svým bodrým smíchem a plácl mě přátelsky po zádech. Viděla jsem ten záblesk v
jeho očích, když se mě dotkl, ale přesto jsem věděla, že tohle nebylo poslední
poplácání.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Poskok se představil jako Milengen a po krátkém uvedení do děje, nám podal
mapu. Natáhla jsem se pro ní a viděla, jak strachy cuknul rukou. Rozesmála jsem
se a to jej ještě více vystrašilo. Spiri syknul a já se slzami v očích od smíchu
vylezla ven a čekala na něj. Spiri vylezl až za notnou dobu a hodil po mě
zlostný pohled. “Neměla by jsi si dělat legraci z našich přátel.” prohodil jen a
osedlal si svého koda. Okamžitě mě smích přešel, když to Spiri myslel vážně,
jako zrovna teď, nebylo to jen tak z rozmaru. V nitru jsem se trochu zastyděla a
když Spiri odjel k pevnosti, pochopila jsem, že sem přestřelila. Vždy chodil se
mnou pěšky, nebo blbnul s kodem okolo mě, tentorkáte ale odejel napřed. Vyběhla
jsem za ním a v duchu se zlobila na sebe a na Milengena, “hloupej goblin všechno
to je jeho vina”, napadlo mě.

Cestou jsem si vybíjela vztek na všech tvorech, které jsem potkala, některé jsem
nechala umřít velmi pomalou smrtí, protože jsem se s nimi nehodlala zdržovat.
Přestože jsem v pevnosti ještě nikdy nebyla, podle návodu Milengena jsem tam
doběhla rychle. Před pevností už leželo několik mrtvých těl a Spiri si léčil
utržené rány. “Zul’Farrak” trollí pevnost, plná nebezpečných a zlem posedlých
trollů. Nakoukli jsme do mapky na cestu a na úkol od našeho gildovního kápa.
Hydromancer Velratha byl první, koho jsme měli najít a pomocí mučení, či smrti z
něj vymámit jakousi tabletu. Aby toho nebylo málo, tak tablety byly dvě a druhou
vlastnil nemrtvý troll Theka the Martyr. Byla to moje první velká akce, možná
proto mě Prťa vybral, aby si vyzkoušel moje schopnosti. “Ještějk, že jde se mnou
Spiri” usmála jsem se sama pro sebe a připravila se na vstup do pevnosti.

Hned po vstupu se na nás vrhla stráž, která hlídala hned za bránou. Nebyl čas se
dívat okolo sebe a vlítli jsme se Spirim do krvavého klubka. Byli to dva
válečníci a jakýsi kouzelník, který stal trochu opodál a zasypával nás svými
kouzly. Dostala jsem prudkou ránu palicí, ještě než jsem stačila nahodit ochraný
štít. Rána mě odhodila zpátky na bránu, kde jsem padla na koleno a vyplivla
krvavý chuchvalec. Vztek ve mě narůstal neskutečnou měrou. Spiri okamžitě
přiskočil ke mě a prudkou ranou odrazil útok trolla na moji hlavu. Sám přitom
dostal ránu před záda, až bolestí zařval. S výkřikem, při kterým tuhla krev v
žilách jsem se pustila se Spirim do boje se trolly. Se žlutou září okolo těla
jsem zaútočila na nejbližšího a zasypala jeho tělo hnilobnými kouzly, až padl k
zemi, kde se svíjel v bolestivých křečích. S každým zásahem umíral a já
získávala na síle.

Spiri srazil svým kladivem druhého trolla k zemi a prudkou ranou mu rozdrtil
lebku. Teď na nás čekal kouzelník a já si teprve až teď uvědomila, že celou dobu
zasypával moje tělo stejnou silou, jako já zasypávala bojovníka. S překvapením
jsem zjistila, že mi jeho kouzla neubližují a rozeběhla se proti němu. Spiri
také vyběhl a když to troll uviděl, dal se na útěk, nejpravděpodobněji pro
posily. Spiri vykřikl, že nesmí utéct a tak jsem na něj vyslala paprsek modrý
jako nejjasnější nebe. který se mu omotal okolo těla a značně jej zpomalil.
Soustředila jsem všechnu svoji sílu do tohoto paprsku, aby nedošlo k přerušení.
Spiri doběhl k trollovi třemi rychle za sebou jdoucími zásahy mu rozdrtil
hrudník. Zapraskání kostí jsem slyšela velmi zřetelně a kolem Spiriho se zvedl
vír písku.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Každé pondělí se můžete těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Pohlédla jsem na Spiriho a když jsem viděla jeho rány, zastyděla jsem se.
Chtěla jsem mu pomoci, ale zároveň jsem nechtěla přijít svůj plamen, o svůj
pocit nekonečné síly o svou duši. Už už jsem se rozhodla, že to pro Spiriho
udělám, když vytáhl z jednoho svého vaku malou ruličku léčivých obvazů a rány si
zavázal. Hodil po mě pohled, který mě donutil sklonit hlavu a koukat do písku.
“Nestůj tady, nejsme tu a přehlídce.” strčil do mě Spiri a hodil si těla
válečníků na ramena. Chytla jsem mrtvolu čaroděje a táhla ji za ním. Všimla jsem
si, jak se jeho kůže v mých dlaních začíná vařit a jak kapající černá krev z
mého těla do něj vypaluje díry. V tu jsem si uvědomila i bolest, kterou jsem si
nepřiznávala. Moje rány nebyly příliš hluboké, ale i přesto jsem při položení
mrtvého čaroděje neodolala a zakousla se mu s chutí do zápěstí. Krátké a tiché
prasknutí šlach, které jsem překousla a již teplá krev zalívající má ústa a
zahřívající celé mé tělo. Cítila jsem, jak se naplňuji větší a větší silou.
Podívala jsem se na Spiriho a zachytila jeho nesouhlasný pohled. Jistě, viděl mě
už několikrát pojídat mrtvé, ale vždy to bylo skoro nutné a většinou jsem to
dělala skrytě. Teď jsem si to navíc i vychutnávala.

Zasypali jsme mrtvoly trochou písku, pokud se někdo nebude dívat přímo, snadno
je přehlédne. Spiri opatrně nahlédl do uličky a rozčileně pohodil hlavou. “Je
jich tam jak psů. Zapomeň na nenápadnou akci. Musíme mezi ně vlítnout a využít
prvku překvapení.” Pak potěžkal svoje kladivo v rukou a položil jej na zem.
Několik magických slov a okolo nás vyrostlo několik malých a zářivých totemů.
“Nalákáme je sem, není jiná možnost, v otevřeném boji je nedáme.” Jeho ruce
obalil světle modrý plamen. Zvětšoval se a zvětšoval až nakonec obalil jeho
obrovské dlaně. Poté prudce švihnul rukama směrem do uličky a modrý blesk
osvětlil pouštní pevnost. Křik několika hrdel mi potvrdil, že zasáhl. Dalším
znakem byl zvuk dusajících nohou. Prvnímu z přibíhajících uštědřil Spiri takovou
ránu, že praskot kostí jeho hrudního koše byl slyšet i přes bojovej křik
ostatních. Spiri vkročil vstříc ostatním. Jakýsi troll s mohutnou šavlí se s
řevem na něj vrhnul, ale v tom okamžiku se mu na hrudi rozprskla ohnivá koule,
která vystřelila z jednoho totemu.

“Jeden utíká!” vykřikl těžce Spiri, když odrážel útok tří trollů najednou.
“Kašli na mě, zastav ho!” Rozběhla jsem se do uličky, do štítu se mi zakousla
vrhací sekera a padla stranou. Naštvaně jsem vrhla svoji zlobu na trolla, který
na mě zaútočil. Jeho tvář se stáhla bolestí, ale já už si jej nevšímala. Troll,
který utíkal byl mojí hlavní prioritou. Zaměřila jsem na něj svoji mysl a
soustředila se. Moje ruce se zvedaly po mém boku a já skoro cítila, že se
vznáším. Ale on pořád unikal a moje mysl slábla. Nakonec jsem prolomila
vzdálenost a tleskla rukama před sebou. Ještě sem stačila postřehnout, jak jeden
troll seknul Spiriho do obličeje, ten zařval, chytl jej za krkem a udeřil
hlavou. Zvuk praskající lebky byla poslední věc, kterou jsem slyšela. Upadla
jsem do transu.

Zmateně jsem se zastavila a snažila se popadnout dech. Otočila jsem se a
nevěřícně vyvalila oči. Spiri tam bojoval proti poslednímu z trollů, krev z něj
stříkala ze všech stran a vedle něj. Vedle něj já. Zamrkala jsem na sebe. Stála
jsem dobrých dvacet metrů od sebe samé a mířila jsem na sebe rukou, ve které se
líně převaloval bílý plamen. Další bolestivý výkřik Spiriho mě vrátil do
reality. Kolébavým pohybem jsem k němu běžela a za běhu natahovala šíp do tětivy
luku. Vystřelila jsem naprosto přesně a v momentě, kdy Spiri odrazil další ránu
a obalil své tělo léčivým, zeleným plamenem, v momentě, kdy se troll napřahoval
k silné ráně, v tom momentě zachrchlal a padnul k zemi. Šíp, který mu trčel z
krku a krev která bublala okolo, nezvěstovali nic dobrého. Doběhla jsem ke
Spirimu, který proti mě stál s napřaženým kladivem. Zdálo se mi, že se
připravuje mě udeřit. Nevěřícně jsem se na něj podívala, když napřáhl zase o
něco výše. “Spi…” chtěla jsem vyslovit, ale v ten okamžik mi hlavice kladiva
přistála v obličeji a já slyšela křupnutí vlastní lebky a přísahala bych, že
jsem viděla odlétnout kusy do stran. Pak mě pohltila tma.

Otevřela jsem oči a hlava mi třeštila jak střep. Rychle jsem si sáhla na
obličej, ale vše bylo tak jak má být. Cukla jsem bolestí, když jsem se pokusila
vstát, sotva jsem si uvědomovala, proč vlastně ležím. Spiri zrovna zahrabal
poslední tělo do písku. Uslyšel zřejmě mé syknutí a otočil se ke mně. Celý
obličej měl od krve, stejně jako zbroj - kde nebyla krev, byl písek. Otřel si
dlaně o kalhoty, zvednul kladivo a pomalu se ke mně přibližoval. Začala jsem
vyděšeně couvat až jsem narazila na stěnu hradeb. Zvedla jsem ruce před sebe v
marném pokusu se bránit a očekávala náraz. Nic se nedělo a když opatrně koukla
přes své ruce, uviděla jsem Spiriho starostlivý pohled. “Já… Ty…Tys mě přece
zabil!” vykřikla jsem přidušeně.

Další díl seriálu povídek ze světa World of Warcraft. Po menší přestávce se můžete opět těšit na příběhy z “života” undead Coryphee.

Spiri potřásl hlavou na znamení nesouhlasu. “Ale kdepak maličká, stála si
přece vedle mě. Ty si na nic nepamatuješ?” pokračoval v řeči a čistil si svoji
zbroj. Zapřemýšlela jsem o jeho slovech a v tom mi to došlo. Ovládla jsem tělo
toho trolla! Nějakým způsobem jsem mu vlezla do hlavy a získala kontrolu jak nad
jeho mozkem, tak i tělem. Hlavou mi pobíhalo tisíce vzpomínek, které mně
nepatřily. Chytla jsem za hlavu, která třeštila neuvěřitelným způsobem. Snažila
jsem se postavit, ale motala jsem tak, že jsem opět upadla na zem. Další a další
vlna vzpomínek cizí mysli mě donutila zvracet. Teplé žaludeční šťávy mi tekly z
úst, křeče v břichu postupně zesilovaly a polevovaly. Nakonec to skončilo tak
rychle, jako začalo.

Zvedla jsem hlavu a Spiri se na mě starostlivě díval. “Jsi v pořádku?” zeptal se
mě medovým hlasem a pomohl mi vstát, nehledě na svoje zranění, které si tím
způsobil. Opřela jsem se o něj, dala si svoji hlavu na jeho rameno a pustila se
do tichého a krátkého pláče. Netušila jsem, co všechno moje síla sebou přinese a
vzpomínky na již mrtvou trollí rodinu mi byly stejně blízké a zároveň cizí, jako
vzpomínky na mou. “Život není žádné peříčko, kdo chce přežít, musí bojovat.”
vybavila se mi najednou slova, která často říkal můj otec. Otřela jsem si
obličej a omluvně se podívala na Spiriho, který si léčil ošklivou ránu na
rameni, kde jsem se opřela.

Pohlédla jsem na Spiriho a uvědomila si, že věrnějšího přítele už ve svém živote
určitě nenajdu. Jako by vycítil má slova, pousmál se na mě, sebral svoje kladivo
a společně jsme vykročili hlouběji do pevnosti. Prošli jsme spolu ještě několika
těžkými ai lehčími boji, až jsme se dostali k prvnímu z našich cílů. Překvapivě
to byl Theka the Martyr, jelikož podle plánku s jeho pozicí měl být až druhý.
Vyčkávali jsme se Spirim na ten správný okamžik a pak se rychle vydali k němu.
Bohužel nás spatřil a všimla jsem si, jak se mezi jeho rukama začíná hromadit
energie potřebná pro seslání kouzla. Spiri si toho naštěstí všiml také a tak
bleskově vrhnul po Thekovi zelený plamen. Viděla jsem toto kouzlo už několikrát
a sama pro sebe se ušklíbla. Stalo se to, co většinou. Zelený plamen narazil do
postavy a v tom okamžiku se po jejím těle rozběhlo pár krátkých blesků, které
vysály energii na připravované kouzlo.

Troll na nás naštvaně pohlédl a pustil se o to s větší vervou do boje. Navíc z
poza rohu přiběhly dva strážní, takže se to ještě více zkomplikovalo.
Jednoduchým znamením jsem dala Spirimu na vědomí, že se o ně postarám, ať zatím
zabaví náš hlavní cíl. S řevem jsem se pustila do přibíhajících trollů. Jeden z
nich se zastavil a tak jsem věnoval všechnu pozornost tomu druhému. Dvě rychlé
kletby a zpomalovací modrý paprsek z něj braly život, zatímco mě a Spiriho
léčil. Uskočila jsem stranou před jeho obrovskou sekerou srazila ho na zem svojí
zlobou. Zelenočerná koule mu utrhla levou nohu a kus boku, takže se začal zmítat
ve smrtelných křečích. V tom okamžiku mi projela ostrá bolest levou paží a já se
otočila skoro kolem celé své osy. Z předloktí mi trčel šíp, který sice prošel
skrz na skrz, ale zůstal v ráně. Další šíp mě minul jen o vlásek, úplně jsem
cítila jeho mihnutí okolo své hlavy.

Rychle jsem nahodila štít, do kterého se zakousl další z vystřelených šípů. Už
jsem nečekala a zaútočila. Tentokráte jsem nechala trpět umírajícího trolla déle
a vychutnávala si jeho strach a tu bolest, která z něj pulsovala do okolí.
Otočila jsem se ke Spirimu. Nebyl na tom zrovna nejlépe, snažil se vyléčit, ale
dotírající troll mu nedával šanci. Rychle jsem nahodila bublinu na Spiriho a
soustředila se na své kouzlo. Dala jsem do něj co nejvíce zloby to šlo. Spiri si
konečně nahodil léčivý plamen, těsně předtím, než se troll probil skrz a já mu
vrhla přímo do obličeje svůj vztek. K mému velkému překvapení se naprosto nic
nestalo. Možná jsem viděla i úšklebek na tváři trolla a tak zkusila svoje kletby
i paprsek. Všechno bez účinku a tak jsem začala panikařit. Navíc poslední ranou
srazil troll Spiriho na zem. Rozpřáhl se svou holí k tvrdé a smrtící ráně,
zatímco já jsem tam jen tak bezmocně stála.

Dnes si můžete po delší době vychutnat další díl o nemrtvé priestce Coryphee…

Byl to jen okamžik, ale přesto jsem tu dopadající hůl sledovala neskutečně dlouho. Bolestný řev Spiriho, ukončený hlasitým prasknutím lebky, ve mně vyvolal zimnici a husí kůže pokryla celé mé tělo. Zcela zkoprnělá jsem sledovala, jak necromant přikleká k mrtvému taurenovi a vysává jeho duši. Jeho oči zářily rudým plamenem a když ke mě zvedl svůj pohled, donutilo mě to udělat tři kroky zpátky. Svěsila jsem ruce podél těla, magický pramen z nich vyprchal. S hlavou skloněnou, jsem padla na kolena a čekala na smrt, která si pro mě pomalinku přicházela v podobě hnusného trolla. Když jsem uviděla jeho hnusná modrá chodidla před sebou, pochopila jsem, že všechno co jsem celý život chtěla dokázat, je pryč, jediný přítel, kterého jsem měla, ted leží bez duše v krvavém písku a já se s ním již brzy setkám…

Ve stínu trolla jsem viděla, jak pozvedá svoji hůl, aby i mě zasadil konečnou ránu a chtěla jsem si zastínit oči, jelikož mi strach nedovoloval se dívat. Jaké překvapení bylo, když jsem zjistila, že nejsem obklopena svojí silou. “Je to snad trest z ato, že jsem neuspěla?”, zeptala jsem se sama sebe a v tom okamžiku mi to došlo. To je přece jasné znamení, trollí necromant bude jistě odolný vůči mé temné stránce! Nahodila jsem v posledním okamžiku štít a ucítila jak se zachvěl pod prudkou ranou Theky. Zvedla jsem na zpět do stoje a na překvapeného trolla vytasila tesáky. Zařvala jsem jsem z plných plic, dala jsem do toho řevu vše, čím jsem ted byla naplněna, abych žalost přeměnila v hněv. Avšak ani Martyr nečekal, v jeho rukou se začala zhmotnovat jakási pro mě neznámá síla, skoro celé jeho dlaně byly pokryty rudým plamenem, ze kterého pálili oči už při pohledu na něj…

Nečekala jsem už víc a nakopla ho vší silou do rozkroku a magický plamen vyprchal. Překvapený troll se chytil za podbřišek a padl na kolena. Narovnala jsem se v celé své výšce, šáhla k pasu a zarazila mu dýku až po rukojeť do oka. Pak jsem chytila trolla za jeho vlasy a velice pomalu dýku vytáhla. Stékající krev míšená se zbytky oka, jemně padala mě k nohám. Pustila jsem mrtvé tělo Theky a nechala ho tvrdě dopadnout do písku. Olízla jsem ostří dýky, trochu se řízla do jazyku a vychutnávala jsem si to propojení krví necromanta a mé. Cítila jsem jeho sílu, cítila jsem, jak opět moje síla roste a když jsem pak pohlédla na své ruce, vůbec mě nepřekvapilo, že jsem již opět obalena svojí temnou silou. Tentokráte jsem věděla, že zpět už mě nikdy nepustí…

Došla jsem k mrtvole Spiriho a viděla, že už není pro něj žádná pomoc. Jeho duši pozřel hnusnej Theka a odřízl mu tak možnost se navrátit do našeho světa. Uctila jsem jeho smrt tak nejlépe jak jsem jen uměla. Přestože už po prá prvních soustech jsem věděla, že mé zranění jsou vyléčena, rozřezávala a trhala jsem tělo svého přítele dál na malé kousky, které jsem polykala. Bylo mi jedno, co se dělo okolo, možná jsem jen měla štěstí, že žádné stráže okolo nešly, nebo už v tomto úseku pevnosti žádné nebyly. Když padl soumrak, zbyly ze Spiriho jen ohlodané kosti, které hrozivě svítili do okolí. Nakonec jsem vyhrabala mělký hrob a zakryla jeho ostatky pískem. Doprostřed jsem vložila jeho kladivo na jeho hrob a celé to jemně obalila kouskem své magie. Takle bude v bezpečí před mrchožrouty. Nakonec jsem se otočila k mrtvole trolla.

Když jsem k ní došla, silně jsem ji nakopla do boku, až popojela v písku skoro o dva metry. Začala jsem ji prohledávat, dokonce i našla to, proč jsme sem byli posláni, ale pak mi došla zbytečnost mého snažení. Už se nemám kam vracet, nyní žiju jen pro pomstu na tom lidském praseti Patrickovi. Upálila jsem krk trolla a cestou ven ji nabodla na kopí jedhono z mrtvých stráží a zarazila před vstupem do pevnosti. Prohlédla jsem svůj vak a vyndala dvě věci, které jsem našla u mrtvého necromanta. První byla jedna z těch tablet, tu jsem zhnuseně pohodila na zem, ale ta druhá věc mě zaujala. Sálala z ní síla podobné té mojí, možná i temnější. Malá kouzelná hůlka pulsovala a volala mé jméno. Nenechala jsem se dlouho přemlouvat a spojila svoji duši s její…

Další díl o nemrtvé priestce Coryphee…

Vylezla jsem z pevnosti a pomalu se courala zpět do Tanarisu. Ani jsem si nevšimla hyeny, která se ke mě rozeběhla, ale než se odhodlala skočit, zaknučela, stáhla ocas mezi nohy a pelášila pryč. Slunce se do pouštního písku opíralo plnou siloi, ale v mém srdci byl už jen chlad. Přes město mě dokonce doprovodila malá patrola stráží až k wyvernám a na jejich tvářích bylo vidět, že budou velice rádi postrádat moji přítomnost. Než jsem se dostala do Undercity byla již tma. Napsala jsem krátký dopis Prtavcovi a odevzdala gildovní tabard u jednoho z krejčích. Pořádně jsem v hospodě prostudovala všechny nové zprávy o novém světě - Outlandu a pak se opět zaměřila na svůj cíl - Patricka.

Měsíc už byl na půli své cesty a jeho klidná, chladivá záře olizovala nejvyšší věž Undercity a mě na ní. Ležela jsem na zádech sledujíc jeho pomalý postup po noční obloze. Bylo mnoho myšlenek, které jsem musela pořádně promyslet a rozvážit se co budu dělat dál. K ránu přiletěl poštovní holub se zprávou, že Patrick se svou družinou je již pár měsíců právě na Outlandu. Vydala jsem se tedy co nejrychleji k Portálu, ale jaké bylo moje překvapení, že jsem nemohla projít skrz, zatímco pár kolemdoucích postaviček ano. Zmateně jsem koukala okolo sebe, než se mě ujal jakýsi druid a vysvětlil mi všechno co jsem potřebovala vědět. Čím více jsem ho poslouchala, tím více jsem byla naštvaná, ale šetřila jsem si to mimo něj. V rámci možností jsem mu slušně poděkovala a vrhla se do okolí. takového času jsem ztratila a takového asu budu muset ještě sbírat zkušenosti, než se dostanu skrz portál a Patrick se mi ztratí nadobro!

Tvrdě jsem dřela, skoro vůbec jsem nespala, podnikala všechny možné výpravy ať již samotná, nebo s rádoby hrdiny společně. Byla jsem vždy krutá a nemilosrdná, přesto neporušovala daná pravidla a dohody, čím jsem si získala jakousi novou formu přátelství několika členů hordy. Nakonec jsme se scházeli skoro pravidelně a podnikaly čím dál tím více nebezpečnější útoky na jeskyně plné monster, či na malé vesnice aliance. Čas rychle utíkal a já již brzky věděla, že jsem plně připravena projít Portálem. Vyposlechla jsem si několik protestů a několik i doela rozumných argumentů, ale přesto jsem je smetla ze své mysli. Nebyla potřeba se loučit, jelikož jsem si byla scela jistá, že aspoň s některými se naše cesty ještě zkříží a odhodlaně vyrazila vstříc novému světu.

Cestou k Portálu jsem dostala od jednoho velice důležitě se tvářícího taurena do ruky svitek, s tím, že jej mám odevzdat na druhé straně a vydělám si i nějaké ty peníze. Jeho slova mě moc nezajímala, peněz jsem měla taky dost, ale na druhou stranu jsem neměla naprosto vůbec žádnou představu o tom, co mě na druhé straně čeká. Zastrčila jsem svitek do záhybu svého roucha, nadechla se a prošla. Představalo jsem si polední dobou, že to bude určitě nějaký zmatený let plný blikajích světel rozličných barev, ale opak byl pravdou. Cítila jsem se spíše, jako kdybych prošla skrz nějakou tenkou vrstvou vodní hladiny, natáhnutou mezi okraji Portálu. Zběžně jsem se zkontrolova, ale mokrá jsem nebyla - pak jsem otočila tvář směrem k obloze a moje ústa se otevřela do němého úžasu.

Když jsem překonaa prvotní omámení z té krásy obrovských měsíců udělala jsem pár opatrných kroků dopředu na rudé planetě. Nikde kam mé oko dohlédlo nebyla jediná přírody. Naopka, hned před portálem stál obrovský démon útočil na stráže, které odrážely jeho útoky a ničily jeho démony. Opatrně jsem se protáhla bokem a rozhlédla se po skupince stanů, dokud jsem neuviděla něco známého. Wyverny - ležely klidně, jako by se jich boj který zuřil nablízku vůbec netýkal. Rázným krokem jsem se vydala za jejich pánem, ale ten proti mě pozvedl ruku. Měl štěstí, tedy spíše já, protože jsem byla tak vyvedena z míry vším okolo, že než jsem stačila zlomit tomu hadrákovi ruku a ukázat mu, jak se má chovat, otevřel ústa a rychle vědom si situace vyslovil otázku, zda mám pro něj svitek z Azerothu.

Něco O Mně
1.Pravidla Pro mě nic neznamenaj
2.Můžeš Si mylet o mě cokoliv Život je takovej.
3.Byl sem už na Hodně Warez Fórech a Vždy sem měl Nějkou hodnost
4.Někdy se chovam jak De.il Předem Srry
5.Na Pm odpovim max Do 24H
6.Sem Tu denoDeně
andyilmaz
Banned
Banned
 
Příspěvky: 214
Registrován: úte 22. pro 2009 15:00:08
Bydliště: Praha Best
Podpora: Tento uživatel zatím nepodpořil naše fórum.

Re: Coryphee

PříspěvekodJaMeS » sob 03. dub 2010 13:22:21

DLouhý moooc:D

ObrázekObrázek Obrázek
JaMeS
Kamarád
Kamarád
Uživatelský avatar

 
Příspěvky: 555
Registrován: sob 02. led 2010 19:36:44
Bydliště: Ústí nad Labem
Podpora: Tento uživatel zatím nepodpořil naše fórum.


Zpět na Příběhy

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace