Jitřenka I. část
Bylo již pozdní odpoledne, když se vracel známý elfí válečník Galaxy se svým bratrem Jerichem do svého rodného města se zprávami od princezny Cellien. Bratři šli spolu bok po boku již pátý den. Neprohodili mezi sebou ani jediné slovo, natolik byly novinky vážné. Najednou Jericho pohladil svého sněžného tygra po hřbetě, potichu lusknul prsty a splynul se stíny lesní cesty. Galaxy nepohnul ani brvou, nezpomalil, prostě pokračoval v cestě dál, jako by se nic nedělo. Jeho vnitřní smysly však byly teď nastavené na maximum. Pečlivě sledoval krajinu kolem sebe, ačkoliv se mohlo zdát, že stále kouká do země jen malý kousek před své nohy. V duchu už napočítal pět postav - opatrně a plynule změnil tempo chůze, připraven střetnout se s nepřítelem jehož modrá kůže občas probleskovala v líných paprscích slunce. Pak se jejich pohledy setkaly a oba dva si okamžitě uvědomili, že ztratili moment překvapení.
Trollí válečník se na Galaxyho vrhnul s ohlušujícím řevem, jeho první rána jej dokonce dokázala na malou chvíli omráčit. Rychle se vyhnul jeho dalšímu úderu sekerou a sám tasil svůj obouruční meč. Brzy získal nad trollem převahu a stačil ho srazit smrtící ranou k zemi. Právě včas, protože zezadu na něj začínali dotírat další dva. Nestačil však udělat ani krok, když se mu o hrudní pancíř rozbila modrá koule. Celé jeho tělo bylo rázem zasypáno tisíci malými jehlami, které se mu zabodávaly pod zbroj do kůže a pokryly jej chladem. Musel se soustředit ze všech sil, aby odolal pálivému mrazu. Stihnul to právě včas, aby naučeným pohybem meče uzemnil další kouzlo trollího mága. Ten však na nic nečekal a v jeho rukou ožíval ohnivý plamen.
Galaxymu se podařilo vrhnout po mágovi kopí, které ho ošklivě zranilo na levé paži a oheň v jeho rukou skoro umřel. Troll se však dokázal soustředit dál na své smrtící kouzlo a to začalo nabírat svou finální podobu. Jeho společník zatím vyvolal slabé zelené světlo, které se sneslo na mágovo zranění, a počalo jej léčit. Galaxy uviděl v obličeji trollího léčitele úšklebek, který jen podtrhoval dva dlouhé a zahnuté kly. Skoro mýtické ticho, které bylo rušené jen prskáním plamenů a pomalými kroky elfího válečníka, najednou přehlušil řev tygra. Ten skočil mágovi na záda a skoro jej povalil k zemi. Troll zachrchlal nadávku ve své rodné řeči, když oheň v jeho rukou vyhasnul. Léčitel se prohnul v zádech, jeho oči se rozzářily rudou barvou, jeho řev se rozlehl lesem.
Galaxy měl co dělat, aby odolal strachu, který se prožíral jeho tělem a nutil jej utíkat pryč. Ani nevěděl kam, prostě jen cítil, že by měl utéct a to co nejrychleji a co nejdál. Avšak, zažil tento pocit již mnohokrát a naučil se s ním bojovat. K překvapení obou trollů udělal tři rychlé kroky vpřed a jediným plynulým pohybem meče odsekl léčiteli hlavu. Sprška teplé krve mu vlétla do obličeje, ale nevšímal si jí. Koutkem oka postřehl, že Bílá Vločka zmateně pobíhá po lese a nebude mu teď moci pomoct při boji s mágem, který byl až podezřele klidný. Válečník bleskově ťal mečem, ale zasáhl jen prázdný vzduch, kde ještě před vteřinkou stál troll. Zmateně se rozhlížel na všechny strany.
Měl takové tušení, že bude stát za ním a jeho obavy se ukázaly správné. Mág byl za ním, daleko na to, aby k němu stačil doběhnout, ale dost blízko na to, aby jej on zasáhl kouzlem. Galaxy nepřemýšlel, léta tréninku ho naučila mnohé - i to, že stojící cíl je mrtvý cíl. Ze všech sil se co nejrychleji rozběhl proti mágovi s napřaženým mečem. Dokonce to vypadalo, že to stihne dříve, než se oheň v jeho rukou probudí k životu. Sám pro sebe se válečník usmál. V následujícím okamžiku jej však srazila ohnivá koule k zemi a pohltila jeho tělo. Vykřikl bolestí a rychle se převracel, aby uhasil hořící plášť. Troll došel až k němu a v jeho dlaních se začaly objevovat tucty fialových hadů. Galaxy pohlédl na svůj meč ležící opodál a v duchu zaklel.
Pak se mu před očima mihly tři rychlé střely. Mágova síla vyprchala s praskáním do okolí a on sám se svezl na kolena. Dva šípy v hrudi a jeden v krku si vybraly svou daň. Troll umíral v příšerných bolestech, neschopen pohybu a jeho tmavá krev kropila okolní porost. Galaxy šáhnul pro dýku u pasu a rychlým pohybem zbavil mága jak bolesti, tak života. Vydechl a otočil se ke svému bratru, který právě klečel u svého tygra a čistil mu rány. Válečník znaleckým pohledem odhadl zranění jak svoje, tak svého bratra i jeho věrného přítele. Vyňal tedy z váčku dva malé obvazy a také elfí chléb. Došel k Jerichovi a podávaje mu jídlo, rychle a zkušeně ovázal jeho ošklivou ránu na levé paži.
Pokračovali tedy dál, ale oba bratři byli mnohem zachmuřenější než předtím. Nakonec bolavé ticho přerušil Jericho. "Je to horší, než jsme si mysleli, Galaxy."
"Možná to byla jen malá skupinka, která přepadává procházející poutníky...", odpověděl nejistě válečník.
"Ale no tak bratře, vypadáme snad my dva jako nějací poutníci? Šli po nás, nechtěli nic jiného, než nás zabít, dokonce si najali i vrahy, copak si neviděl ta těla?", zagestikuloval rozčileně Jericho. Galaxy otočil hlavu bokem a při pohledu na zapadající slunce se ještě více zamračil. Rozhlédl se okolo a ukázal na malý plácek poblíž cesty. "Tady se pro dnešní večer utáboříme, vezmu si první hlídku - pořádně si odpočiň, ať se ti rány co nejdříve zahojí, Jericho." Pokynul paží a dal jasně svému bratru najevo, že tím pro něj diskuse skončila.
Smutným pohledem sledoval svého spícího bratra u slabého ohně. Vynikající střelec, výborný lovec, nejlepší přítel a přesto pro něj neměl Galaxy vlídného slova. Byl naštvaný sám na sebe, ale ty svitky se mu stále víc a víc zahryzávaly do vědomí. V tom jako by zaslechl nepatrný zvuk z protější strany. Opatrně se připravil k boji a pozorně sledoval okolí. Stál nehnutě několik minut a nakonec usoudil, že se mu to jen zdálo. Byl přetažený, on i jeho bratr, nerozlučná dvojka na život a na smrt. Musel se usmát nad tou větou, když tu Vločka nepokojně zavrčela do okolního lesa. Galaxy ihned zpozorněl a v tom ji uviděl. Uviděl tu šelmu, toho rohatého lva, kterak se zhmotnil ze tmy a s řevem se vrhl na jeho spícího bratra. Galaxy ztuhnul v šoku a jen nechápavě sledoval, jak tahle obluda roztrhala Jericha na kusy během několika okamžiků.
Společně s Vločkou se vrhli do boje - jeho meč zajel hluboko do lvího těla, až ten démon zařval bolestí - také Vločka se činila. Pak se zvedl prach ze země, nebo možná spadl z blízkých větví a na moment zahalil lva. Místo něj se před Galaxym objevila taurenka. Byla téměř o dvě hlavy vyšší než on a mohutným úderem omráčila jeho i tygra. Její tělo rázem zalilo zelené a fialové světlo léčivých jazyků. Galaxy se probral a hned sekl do svého nepřítele. Jeho meč projel do těla taurenky jako nůž máslem, ale rána se hned zacelila. Mávla rukou a Bílá Vločka padla k zemi v hlubokém spánku. "Druidka!", problesklo Galaxymu hlavou, zatímco se snažil taurenku oběhnout a zasadit ji ránu z boku. Ta však jakýmsi gestem vyvolala kořeny ze země, které obalily válečníka tak pevně, že se nemohl hýbat. Galaxy tak musel sledovat, jak se druidka chystá jediným pohybem zabít spícího tygra. Začal řvát, ale Vločka nereagovala. Taurenka zvedla provokativně hlavu šelmy směrem k elfovi a v záři luny ji podřízla krk. Vločka sebou začala cukat v posledním smrtelném boji. Druidka ji odkopla na blízký strom, až křupot kostí přehlušil řev Galaxyho.
Konečně se mu podařilo zbavit se těch příšerných pout a vrhnul se do boje. Nestačil udělat však ani dva kroky a opět byl zachycen silnými kořeny, které mu způsobovaly desítky malých poranění. Taurenka před ním zvedla ruce k nebesům a za chvíli obalil válečníka měsíční oheň, který propaloval jeho kůži až na maso. Zbroj ho neskutečně tížila a jeho síla vyprchávala s dalším a dalším plamenem. Když konečně získal svobodu, padl na koleno a opřen o meč, se snažil zvednout. Druidka k němu pomalu přistoupila, sklonila se a zvedla ve své obrovské pracce jeho obličej ke svému. Možná chtěla něco říct, ale v tom okamžiku jí Galaxy zabodl dýku až po jílec do krku tak tlustého, jako bylo jeho stehno. Taurenka zavrávovala, vytrhla si dýku z rány a hustá krev jí začala barvit srst do ruda. V měsíčním světle vypadala jako splozenec pekel. Galaxy se s námahou postavil a opřel se o strom. Sledoval druidí tanec se smrtí a chtěl si ho vychutnat do posledního okamžiku.
V tom se taurenka zastavila, jako by zamrzla na místě. Otočila se na elfího válečníka a ten z hrůzou zjistil, že celá pravá strana krku druidky, který byl před chvíli zasažen jeho dýkou, nyní pulsuje léčivým světlem. Pokusil se pozvednout meč, ale jediným pohybem mu ho vytrhla z ruky. Galaxy se začal skládat k zemi a v tom jej uchopila za uši a vytáhla ho do vzduchu, až jí koukal z očí do očí. Její smrdutý dech nutil válečníka zvracet, krev tekoucí z jeho uší a pískavé zvuky v hlavě ho div nepřivedly k šílenství. Sebral v sobě poslední zbytky sil a nakopl vší silou taurenku do boku. Rána, která by složila i dospělého chlapa, však nechala druidku klidnou. Naposledy se mu podívala do očí, zaklonila hlavu a pak Galaxyho pohltila tma...
* * *
Odhodila jsem bezvládné tělo na zem a setřela si zbytky elfího mozku ze svého čela. Po krátké chvilce jsem našla to, co jsem hledala. Zabalila jsem svitky do listů břízy a uložila do vaku. Měsíc se pomalu ale jistě chystal předat své království slunci a já cítila, jak se kolem těl, začínají sbíhat vlci. Poklekla jsem k ohništi a kápla do něj trochu své krve. "Miluji Tě...", zašeptala jsem.
Jitřenka II. část
Měsíc pomalu předával své království slunci, když druidka dobíhala k městu, které se rozkládalo na vysokém kopci - Thunder Bluff. Vyčerpaná poklekla před svým mistrem. "Vstávej Jitřenko, pojď se mnou dozadu a napij se trochu bylinného čaje.", pokynul a sám čekal, až vejde do jeho skromného příbytku. Jitřenka se posadila dle tradice na zem, natáhla se ke konvici a v třesoucích rukou nalila dva šálky čaje. Jakmile se ale napila, cítila tu skoro omamnou chuť bylin, která se rozlévala jejím tělem a navracela vyčerpaným svalům novou sílu. Zvedla své bílé oči od šálku, šáhla do zanádří a podala mistrovi malý balíček. Ten jej přijal v klidu, ačkoliv uvnitř jeho těla hořel plamen nedočkavosti. Začetl se a jeho tvář začalo pokrývat mnoho vrásek. Nakonec vztekle zafuněl a vyslovil kletbu pro Jitřenku v neznámém jazyce.
Zabalil svitky zpět do kůry, převázal je oranžovou stuhou, která se na jeho povel okolo balíčku ještě více utáhla a její konce se změnily na dva hadí jazyky. "Tato ochrana zabije prudkým jedem každého, kdo by se chtěl byť i násilím podívat dovnitř, Jitřenko. Dávej na svitky pozor, chraň je vlastním životem, když to bude nutné a co nejrychleji je dones Thrallovi, pánu Orgrimmaru.", zamyslel se na chvilku Hamuul a pak opět pohlédl na svoji mlčící žačku. "Vykonáváš mé přání již mnoho měsíců a víš, že já to dokáži vždy náležitě ocenit. Naučím tě novou proměnu, věz ale, že příprava je velice bolestivá.", načež podal Jitřence malou, červenou květinu. "Mageroyal", vydechla v duchu Jitřenka. "Používá se pro zesílení druidských schopností, ale díky své agresivitě může dohnat taurena i k šílenství...", pohlédla trochu vyděšeně na svého mistra.
"Nemusíš se bát, mé dítě, teď jen zavři své oči.", poručil ji klidným hlasem a položil svoji obrovskou dlaň na čelo Jitřenky.
Řev medvěda, který trhal uši. Rána jeho drápy, který rval kus masa z těla. Obrovský pocit bezpečí a síly. Pak najednou krátká chvilka prázdna. Opatrný pohyb, který ani neohýbal stébla trávy. Tiché dýchání lvího válečníka. Dokonalé načasovaní a překvapení ze zálohy. Smrt. Tohle vše Jitřenka znala, ale najednou přišel nový pocit, jak rána z nebe. Perfektní tělo, dokonalá souhra svalů. Rychlost, tak úžasná, že i vítr se zdál být šnekem. A hlavně, hlavně ta svoboda!
Jitřenka otevřela své oči a z čela jí stékal pramínek krve. Trochu pomateně se podívala na svého mistra. Ten se ale usmíval, takže pochopila, že cvičením proměny prošla dobře už napoprvé. Vzadu v hlavě vylétla jak holubička malá, skoro zapomenutá vzpomínka na cvičení v medvěda, ale hned ji zavrhla. Chtěla si hned vyzkoušet novou formu, ale jak se snažila sebevíc, nešlo to. Zmateně se podívala na svého mistra. "Ale no tak maličká, to ti nikdy nebude fungovat tam, kde nefouká čerstvý vítr, nedýcháš svěží vzduch, nedotýkáš se Matičky země a neshlíží na tebe ptáci z nebe.", zasmál se převesele Hamuul a doprovodil Jitřenku ven.
"Mám pro tebe ještě jeden úkol, ale ten vyřídíš až odneseš svitky!", mávnul výhružně rukou a podal Jitřence kus malého plátna. Ta si jej rychle schovala do malého vaku na boku a opět poklekla před svým mistrem. Pak se beze slova zvedla a vyběhla směrem k wyvernám.
V Orgrimaru byla za pár okamžiků i s malou chvilkou na výměnu wyvern v Crossroads. Seběhla z věže a když konečně stanula na volném prostoru, nadechla se s proměnila se. Chvilku jen běhala bez rozmyslu dokolečka, skákala a dováděla - tak silné bylo volání rychlosti a ladnosti. Nakonec se přece jen ovládla a o co nejrychleji vyběhla za samotným velitelem Hordy. Než vstoupila hlavní branou, kterou hlídali dva orkové, zastavila na chvíli, aby se poupravila, nemohla přece předstoupit před Thralla rozcuchaná jako koště na podlahu. Naučeným cvičením uklidnila svůj dech a pomalým krokem vešla dovnitř. Prošla několika dobře chráněnými místnostmi, než se dostala k Thrallovi, který seděl na dřevěném trůnu a cosi řešil se dvěma trolly. Jitřenka se nutila do klidu, přestože vzrušení kolovalo v jejích žilách, samotný Thrall! Byla tak zasněná, že málem přeslechla, jak ji k sobě volá. Došla k němu a poklekla na pravé koleno přičemž se dívala do země. Pomalu vytáhla kůži se stuhou a opatrně jej podala k Thrallovi.
Thrall se při pohledu na balíček trochu zachmuřil. "Vstávej, Jitřenko.", pobídl ji a Jitřence poskočilo srdce, když uslyšela své jméno. "Jak to, že jí vůbec zná?", prolétlo ji hlavou, ale to už byl Thrall u ní a vzal si balíček z jejích rukou. Chtěla ho ještě rychle varovat, ale když viděla, že se hadi na konci stuhy jen nevinně lísají k Thrallovým rukou, pochopila. Ten rychlým pohybem rozbalil stuhu i kůru a vyňal svitky. Rychle je začal studovat, přičemž čím více se jeho modré oči vpíjely do textu, tím silněji pergameny držel. Nakonec zařval, až se Jitřenka polekala, jestli něco nepokazila. Stráže v místnosti také zpozorněly, ale opět klidné oči Thralla dokázaly všem, že teď není potřeba zasahovat. "Zatracená Aliance! Tak tohle už přechází všechny meze - hey, Kuurdy, okamžitě vyraž do Alterac Valley!", začal Thrall křičet povely a posílal mnohé své pomocníky do různých koutů země. Když zůstala v místnosti Jitřenka skoro samotná, teprve si ji opět všiml.
Zamyšleně se podrbal na bradě a pak se naklonil k Jitřence. "Tohle je velice zlá situace. Nesmíš nikomu kromě svého mistra o tom co se zde stalo říct, tuším však stejně, že on to již ví.", prohodil do ticha. "Když mě omluvíš, musím teď být sám, mám na starosti důležitější věci.", pokynul Jitřence k odchodu, která neváhala a spěšně odešla zpět na vzduch. Cestou k wyvernám uvažovala o všem, co se za posledních pár hodin stalo. Byla zmatená, rozčarovaná i zklamaná. Sedla si proto ke stěně jedné z budov a snažila se urovnat svoji rozhozenou mysl, to by pro ni mohlo mít smrtelný dopad. Asi po hodince již měla myšlenky čisté jak obloha za slunečního dne a vydala se tedy opět na cestu. Tu si vzpomněla na balíček od Hamuula.
Opatrně jsem rozbalila kousek látky v jeho středu ležela jakási podobizna. Znala jsem tu tvář, jen jsem si nemohla vzpomenout. Pak mi pomalu začalo svítat, byl to přece cvičitel wyvern v Crossroads, co po mně může můj mistr jen chtít? Co mu mám vyřídit? Netrpělivě jsem otočila malý kousek pergamenu v ruce. Překvapením jsem upustila všechno co jsem držela na zem a mé oči zalily slzy. "To přece nemůže být pravda!", zařvala jsem.
Jitřenka III. část
Jitřenka sebrala většinu své síly a vzchopila se. Dobře si uvědomovala, že by ji její mistr nehnal do něčeho podobného, kdyby proto neměl dost pádný důvod. Schovala malý pergamen do váčku a vydala se směrem k věži. Cestou k ní doletěl poštovní holub a usedl jí na rameno. Poslušně čekal, dokud nevyňala z pouzdra na pařátku zprávu a pak odletěl. Jitřenka z toho byla trochu zmatená, copak nepočká ani na odpověď? Opřela se zády o zídku a otevřela psaníčko. V roztřesených rukou si přečetla, že v Crossroads na ní bude čekat spojka, která si ji vyzvedne hned jak přistane. Následovalo pár doplňkových instrukcí a vše uzavíral nezaměnitelný podpis Hamuula. Ještě trochu zmatená nasedla na wyvernu s tím, že teď už stejně nemůže couvnout. Když doletěla na místo, rychle pozdravila Gereka pokývnutím hlavy a pospíchala za taurenem, který na ní jasně, ale nenápadně kývnul.
Představil se jako Lievan a ukázal jí na důkaz důvěryhodnosti pečeť Hamuula. "Až dojdeš ke Gerekovi, požádej ho o malou pomoc v támhleté budově - zařídil jsem, že tam budete mít absolutní soukromí, navíc je to chráněné kouzlem, které zajistí, že nebude slyšet nic dovnitř, ani ven. Určitě nebude chtít odejít od wyvern a právě v tu chvíli nastoupím já. Jo a abych nezapomněl, tohle mu píchni, je to sérum pravdy.", podal ji malou šipku a než stačila Jitřenka reagovat, odešel. Ta ještě chvilku přešlapovala nejistě na místě, ale nakonec se odhodlala. Pomalu přišla až ke Gerekovi a jemně se o něj opřela. "Potřebuji Tvou pomoc...", zašeptala mu nejistě, načež zahrábla kopytem v zemi. Gerekovi se rozsvítili oči, které ale rychle schoval pod svou hustou černou hřívu. "Nemůžu teď odejít...", podotknul, přičemž si všiml okolo stojícího Lievana, který se u něj již měsíc zaučoval "..ledaže by - Hej, mladej, pohlídej mi to tady na chvilku a žádný průšvih!", zakřičel. Poté již následoval Jitřenku do blízkého stanu.
Jitřenka dobře věděla, že musí využít moment překvapení, jinak všechna důvěra, kterou do ní Hamuul vložil může být navždy ztracena. Jen co vešel Gerek dovnitř, prudce ho nakopla kolenem do břicha, až zachroptěl a svalil se překvapeně k zemi. Než stačil reagovat, vrazila mu šipku hluboko do boku a připravena na všechno, čekala co se stane. Gerek se chvilku svíjel na zemi a pak na ní pohlédl zašedlýma očima. Jitřenka hned poznala kouzlo Ovládnutí mysli a rychle jednala. Udeřila ho tak silně, jak jen dokázala do obličeje a zaklekla na jeho ležící postavu. V mysli ji vyplula slova ze svitku: "Rychle zjisti co ví a pak jej zabij - je to zrádce, mé dítě." Položila své ruce na jeho obrovská ramena a byla vděčna za oslabují látku v jeho těle, protože jeho síla musela být mnohokrát větší než její. "Teď, teď mi řekni všechno, Gereku...", zašeptala se slzami v očích...
Gerek se sice vzpouzel, ale látka v jeho těle mu rozvazovala jazyk. Prozradil Jitřence o chystaném útoku Aliance na Crossroads a další menší města ve snaze ochromit hnízda wyvern a tím znesnadit rychlou dopravu Hordy, až příjde rozhodující rána. Elfové si vzali příklad z generála Aedelase Blackmoora a s pomocí lidí vymysleli a úspěšně otestovali nový, ostatním rasám neznámý lektvar, který si dokáže podmanit mysl taurenů. Ti by pak měli pomoci při útoku na Orgrimmar a pomstít všechny ty útrapy, které jim orkové učinili svojí krvežíznivostí. Zabrat jejich hlavní město a navíc za pomoci taurenů, jistě zlomí morálku Hordy a navíc také zemře Aliancí nenáviděný Thrall. Jeho domluva s lidmi, je mezi elfy brána spíše jako zotročení v té době oslabené rasy. Jenže lidé jsou opět při síle a za pomoci elfů a taurenů jistě zvítězí. Pomsta, která byla tolik let sycena nenávistí, konečně dostane svoji podobu v potoku krve Hordy.
Jitřenka ochromeně sledovala, jak se tyto slova hnusu valí z Gereka jak vodopád a překvapením nedokázala skoro popadnout dech. "Již brzy, z příchodem jara bude prolomena obrana v Alterac Valley a s ním zničena mocná armáda klanu Frostwolf v čele se šamanem Drek'Tharem. Tam orkové naleznou smrt v rukou Aliance!!!", zakřičel Gerek a než se stačila Jitřenka vzpamatovat shodil ji ze sebe, postavil se a tasil meč. Sice byl jeho postoj vrtkavý a kroky nejisté, ale zasáhnout ležící taurenku pro něj nebyl až tak velký problém. Jeho rána se zakousla jak zmije Jitřence do boku a ta vykřikla bolestí. Gerek ale na nic nečekal a napřáhnul se k další ráně. Tentokrát stačila druidka zareagovat a vykryla ránu, mířenou na hlavu, levou rukou. Meč se hladově zakousl do kosti a krev vystříkla mohutným proudem do vzduchu. Jitřenka pomalu, ale jistě začala ztrácet vědomí, její víčka byla těžká a mysl jí říkala, že dnes, dnes svůj úkol a ani další jiný, nedokončí...
Gerek se napřáhl k rozhodující smrtelné ráně, ale na chvilku musel hledat rovnováhu, aby nespadl. Byl to jen okamžik, ale Jitřence stačil na to, aby v sobě sebrala zbytek své síly a za mohutného řevu se změnila v rohatého medvěda. Gerek leknutím couvl zpět a dal tak možnost druidce zaútočit. Ta neváhala a vědoma si toho, že již nemusí dostat další šanci se na něj vrhla. Prudkou ranou srazila Gereka k zemi, své mohutné rohy mu vrazila do hrudníku a vytrhla kus tkáně, až odhalila bílá žebra. Prudké štípnutí na noze a pak silná rána obrovskou tlapou, která urvala Gerekovi hlavu a pach krve zahltil malou místnůstku. Pak teprve padla Jitřenka na zem, opět ve své taurení podobě. Z bolestným řevem vytáhla meč, který ji trčel ze stehna a pokusila se soustředit na léčení. Síly ji však pomalu ale jistě opouštěly a když její krvácejí tělo zahalil příliš slabý zelený plamen na to, aby ji zachránil, začala upadat do bezvědomí...
"Má lásko, nedokázala jsem to. Doufám, že moji duši přijmeš s vědomím, že jsem se snažila ze všech sil. Vím, že jsem zklamala a má slova Tě již nemohou přesvědčit, ale přesto věřím, že zavřeš obě oči a odměníš mou celoživotní službu. Je mi to strašně líto, má paní..."
Jitřenka IV. část
"Maličká...", vytrhl z přemýšlení Jitřenku unavený hlas jejího otce. Rychle k němu otočila hlavu a tváří jí přelétl stín. "Copak se ti stalo, otče?", optala se vyděšeně.
"Ale to nic, maličká.", pohladil ji otec po hlavě, "Kentauři se od rána snaží dobýt Freewind a Crossroads..."
"Kentauři? Já myslela, že od poslední války byl námi mír. My jsme se nepletli mezi ně a oni mezi nás."
"Ano mír byl, maličká, ale vždy velice křehký. Poslední dobou však byli dost neklidní a po pár útocích na Whitereach, se nejspíše rozhodli napadnout strategičtější pozice. Ale není se čeho bát, pár posil už dorazilo a některé další jsou již na cestě.", pokusil se na Jitřenku usmát. "Důležité je, že si živá, maličká, Hamuul dělal co mohl, aby tě sem dostal. Však on ti o tom řekne více, za chvilku se na tebe příjde podívat.", posmutněl.
"Ty už odcházíš, otče?", zvedla Jítřenka smutné oči ke svému otci, jenž se pomalu zvedal.
"Ano, letím chránit Freewind, maličká...", řekl potichu otec a rychle odešel, než stačila zmatená Jitřenka cokoliv říci.
Ta jen seděla, zádama opřena o chladnou stěnu a snažila se srovnat tok myšlenek. Útok na Hordu ji rozzuřil, hlavně na Freewind, takové malé místečko uprostřed Thousand Needles, plného nenávidných kentaurů, několika osamostatněných taureních klanů a posledním domovem divokých wyvern. "Kentauři.", převalovala to slovo na jazyku. Bojovali s nimi od nepaměti až do příchodu Thralla. V té době vyjednal Cairne Bloodhoof spojední s orky a společně s nimi dokázali porazit loupeživé kentaury a získat pastviny Mulgore jen pro sebe. A i když byl s přeživšími kentaury dojednán mír, zdá se, že se jim bude muset připomenout, kam vlastně patří. Jitřenku začal pohlcovat vztek a její oči zalily slzy, při vzpomínce na umírají matku pod kopyty a kopí jednoho z té prašivé rasy. "Roá!!!", vykřikla nakonec a mrštila pohárem o protější stěnu.
"Ale, maličká, copak to vyvádíš?", řekl medovým hlasem Hamuul, vcházeje do místnosti. Jitřenka rychle sklopila oči a cítila, jak jí tváře zalívá stud, že se nedokázala ovládnout. "To ty příšeré zprávy o kentaurech!", skoro vybuchla znovu.
"Neboj, již brzy, budeš mít možnost svůj vztek nechat proudit správným směrem, ale možná by Tě zajímalo, co se vlastně stalo v Crossroads."
"Já jsem na to všechno přes ty nové nepříjemné zprávy, úplně zapomněla!", vykřikla překvapivě Jitřenka.
"A bude to ještě horší, maličká...", zašeptal Hamuul. "Poté co ke mě přilétl posel se zprávou, že Lievan tě našel těžce raněnou, ležící na mrtvém Gerekovi, ihned jsem se vypravil na cestu. Podařilo se mi tě zachránit v posledním okamžiku. V prvních dvou dnech, plných horečky si mi ze spaní prozradila všechno o tom, co Gerek věděl. Navíc se zprávami z Freewindu a Crossroads o útocích kentaurů, to vypadá, že Aliance chystá něco opravdu hnusného a velikého.Dokonce se ke mě doneslo, že za tím vší stojí Fandral Staghelm.", zvedl prst Hamuul. "Každopádně, vypij tento nápoj a pořádně si odpočiň, zítra tě čeká cesta do Desolace do Ghost Walkeru.", otočil se k odchodu Hamuul. "Jo a maličká.", dodal, když Jitřenka začala pít sladký mok, "tentokrát polož pohár na stůl, je můj oblíbený."
Jitřenka se těšila i tak trochu bála druhého dne, že nemohla dospat. Brzo ráno vylezla ven z otcova domu, aby přivítala vycházející slunce. Potichu poděkovala Matce Zemi a využívajíc toho, že venku ještě nebyl takový ruch, proměnila se a užívajíc si rychlosti, oběhla si kus Mulgore. Když se vrátila, Hamuul již na ni čekal. Jako obvykle držel v ruce balíček, který ji hned podal. "Vyraž tedy do Shadowprey Village, kde ti cestu vysvětlí můj starý přítel Domit. Ochranuj sebe i balíček v bezpečí, dej si hlavně pozor na údolí démonů a na kentaurské kmeny. Zkus svůj hněv potlačit a využít lépa, maličká.", dodal nakonec a položil ji ruku na rameno. "O svého otce se neboj, dohlídnu na to, aby se mu nic nestalo.", zašeptal ji do ucha tak, aby to nemohl slyšet nikdo jiný. Jitřence se rozjasnila tvář. Složila ruce do klanového znaku poděkování a vyrazila na cestu.
Když doletěla do Shadowprey village, nechala se unášet klidným bubnováním trollů, kteří jak se někdy mohlo mylně zdát, nedělali nic jiného. Cestou k Domitovi uchváceně sledovala jejich přenádherný tanec, plný přemetů a salt, sloučených s hudbou v dokonalou podívanou. Pak vyslechla kudy má jít a musela se smát jeho překvapení, že dorazila na Wyverně a né pěšky ze Stonatalonu. "Jo, někdy se vyplatí mít za mistra zrovna Hamuula.", pomyslila si vesele a vydala se na cestu. Už za vesnicí na ní čekalo nepříjemné překvapení v podobě obrovského kentauřího klanu a měla sto chutí se otočit a varovat vesnici před těmi špinavými krysami. Ale ovládla svůj vztek a pokračovala v cestě. Opatrně prošla okolo hrozivě vyhlížejících démonů a dál putovala na sever až dorazila na obrovský hřbitov kodů. Poklekla v úctě, vzala trochu písku do svých rukou a pustila jej do větru.
"Opět vidím tvoji sílu, má lásko. Jak jen mocná můžeš být? Opravdu jsem hodná tvého daru? Tolik smrti a přesto tolik krásy. Tolik bolesti a přesto vidím lásku. Opatruj prosím mou matku..."
Jitřenka V. část
Pak zvedla hlavu a pohlédla na tu krásu malého tábora na vrcholcích kopců, tak příhodné pro národ taurenů. Vylezla nahoru po pěšince a cestou kývla na pár strážných, kteří její kroky sledovali už delší dobu, aniž by to Jitřenka tušila. Zeptala se jednoho z nich, kde přesně najde místího velitele. Strážný se nejdříve trochu zamračil, ale nakonec i když mlčky, ukázal na malý domek. Jitřenka nečekala, poděkovala a vyrazila za velitelem. Jaké bylo její překvapení, že na již čekal s teplým čajem a úsměvem na tváři. "Jen pojd dál, Jitřenko, nemáš se čeho obávat. Co pro mě ten starej blecháč má? Je to zase nějaký vtípek, jak bývá jeho zvykem?" rozesmál se na celé kolo až se za břicho popadal obrovský tauren. "Och, promiň, ještě jsem se Ti nepředstavil. Hrom Neter, jméno mé." pokynul ke zkoprnělé Jitřence mocný válečník.
Jitřenka se posadila a předala balíček do rukou velitele. "Bohužel se obávám, že nesu špatné zprávy, můj pane." Hrom na ní tázavě pohlédl, rychle rozbalil balíček a pustil se do čtení. Nakonec pozvedl hlavu k Jitřence a dlouho se jí díval do očí, až byla nucena sklonit hlavu. Následovala krátká chvilka ticha, kterou nakonec prolomil Hrom. "Vidím, že v Tebe vkládá Hamuul velké naděje, Jitřenko. Rovnou Ti řeknu, že já jeho názor zcela nesdílím, ale na druhou stranu vím, že když Hamuul někoho doporučí, neplete se. na východě najdeš jednu naší spolubojovnici, která se zde zabývá problematikou kentaurů již dlouho. Řekni ji, že Tě posílám já ohledně kentaurů. Jistě jsi si všimla, že tento kraj jich je plný. Jsou zde dva velké klany, které spolu od nepaměti bojují a pak je zde Valley of Spears a jeho temné podzemí Maraudon..." odmlčel se Hrom. Pak vstal a doprovodil Jitřenku ven. "Kdybys kdykoliv potřebovala pomoc s těmi prašivými psi, neváhej se na mě obrátit, mohl bych Ti sehnat pomoc." Pak zašel zpět do svého příbytku a spustil za sebou kožešinu přes vchod, dávaje tím jasně na jevo, že nechce být rušen.
Ještě více zmatená Jitřenka došla až k mladé taurence, která byla oblečená do jemných vlčích kůží, opírala se o malý stolek a zapisovala něco do pergamenů. Když spatřila Jitřenku, pozvedla hlavu, usmála se na ni a rychle k ní vykročila. "Tuším, že jdeš asi za mnou, mé dítě, kdo tě posílá a za jakým účelem? Jmenuji se Azgerva a jsem tu k tvým službám." řekla medovým hlasem, zatímco doslova tančila okolo Jitřenky. Ta se musela chtí nechtíc pousmát, přestože její srdce bylo plné chmur. "Posílá mě Hrom, místní velitel, jdu za tebou pro radu ohledně místních kmenů kentaurů. Jistě mi budeš více než schopná poradit, Azgervo.", uklonila se dle tradic Jitřenka."Ale jistě, budu se co nejvíce snažit, když tě posílám sám Hrom. Nakonec bude to hlavně tvá volba, mé dítě."
"Má volba?"
"Ano, jsou zde dva znepřátelené kmeny o kterých vím vše, co se vědět dá, ty budeš muset ale vybrat jeden z nich, pro který budeš pracovat..."
"Tak to nikdy!!!" zakřičela Jitřenka, až se pár taurenů okolo otočilo.
"Nebuď zbrklá, mé dítě, když se za pomoci jednoho kmene zbavíme druhého, tak proti nám už zůstane pouze jeden, ne? Je to malá obět za ušetřené životy našich mužů." řekla smířlivým hlasem Azgerva a pohladila Jitřenku po hlavě.
Jitřenka pečlivě prostudovala informace o obou kmenech a nakonec si vybrala pomoci Gelkisu. Nastudovala plán cesty ke kmenu a celá plná rozporuplných myšlenek vyrazila na cestu. "Pomáhat těm hnusům!" tahle myšlenka ji žrala celou cestu, až nakonec doběhla ke hranici Gelkiského kmene. Přeměnila se v taurenku a pomalým krokem vyrazila k veliteli kentaurů. Musela se velice ovládat, když pohlédla do jeho očí a nabídla mu svoji pomoc. Starý kentaur na ní pohlédl svýma šedýma očima. Přestože byl vysoký jako dobře rostlý kůň, nemusel sklánět hlavu k vysoké taurence. Poškrábal se suchou rukou v dlouhých vousech a dlouho rozmýšlel co řekne, až nakonec promluvil hlubokým, drsným hlasem. "Nejdříve dokaž, že stojím o tvou pomoc, taurení dívko. Přines mi dvacet párů blankytných očí těch prašivých Magramských kentaurů a potom se možná domluvíme." a otočil se zády k Jitřence, věnujíc se dál své práci. Jitřenka cítila, jak se jí dlaně mění v tlapy a drápy se vysunují. Musela se pořádně ovládat, aby neskočila potom prašivým psu.
"Má lásko, co je to za příšerné trýznění? Pomáhat těm, kteří zabili moji matku? Co je to za děsnou zkoušku? Ale slibuji, že vydržím až do konce, má paní..."
Jitřenka VI. část
Raději se nakonec otočila vyběhla k Magramskému táboru. Cestou v ní pulsoval vztek, ale byla si dobře vědoma, že nesmí dělat unáhlená rozhodnutí, když je její mysl zahalená nenávistí. Trochu ji uklidnovalo, že již za chvilku bude moct aspoň trochu pomstít smrt své matky. Proběhla temným údolím démonů, opatrně se vyhla několika skupinkám hyen, aby co nejvíce šetřila síly až se nakonec dostala na západní stranu kentauřích obydlí. Pozorovala hemžení těch čtyřnohých stvoření a přemýšlela nad nejlepší taktikou. Bylo jí jasné, že nemůže vběhnout jen tak mezi ně, neboť by to byla jistá smrt. Nakonec si vybrala hlídkujícího kentaura, který stál nejblíže k ní a také trochu dál od ostatních. Když se její statné tělo měnilo v pružné lví, vychutnávala si ten pocit síly a lehkosti, kterou tato forma přinášela. Pořádně se protáhla, vysunula drápy a po chvilce soustředění se stala pro okolí neviditelnou.
Neslyšně se plížila zezadu k mladému kentaurovi a když byla na dosah, neváhala ani okamžik. Skočila na záda kentaura a než se zmohl na jediný odpor, utrhla mu tesáky pořádný kus kůže a masa na krku. Praskání šlah a marná snaha její oběti vykřiknout o pomoc jí naplňovala mírným uspokojením, stejně jako teplo krve v tlamě. Další rána byla smrtící, přesto se kentaurovi podařilo Jitřenku pořádně nakopnout kopyty do boku až zařvala bolestí. Rychle se podívala na dění okolo, ale nezdálo se, že by si řevu někdo další všiml. Odtáhla mrtvé tělo za malý pahorek, kde pak dvěmi úspornými pohyby vyřízla z kentaurovi hlavy oči. Chvilku si s nimi pohrávala v dlani, načež je vložila do malého váčku a vrhla se do víru lovu a boje.
Jitřenka procházela kentauřím táborem jako dotek smrti. Tam kde se objevila, někdo umřel, byla rychlá a nenápadná, snažila se těla schovávat za různé vyvýšeniny, aby neupoutala pozornost ostatních. Párkráte musela porazit kentaury se svými hyeními pomocníky, ale i přesto utržila jen pramálo zranění. Už dávno měla oči sesbírané ve váčku a přesto pořád pokračovala ve vybíjení svých uhlavních nepřátel. Když pak sledovala ze střechy jedné chatrče svoji další obět, nešikovně našlápla na slabší místo a propadla se střechou přímo dovniř. Spadla k nohám jakésiho kentauřího čaroděje, který na ni překvapeně zíral. než se stačila Jitřenka vzpamatovat, kentaur něco vykřikl a v jeho rukou se začala shromaždovat smrtící energie. Dále již nevádahala a vrhla se do boje. Její útok však zpomalil šíp, který se jí zavrtal hluboko do stehna. Na okamžik otočila a hlavu a spatřila kentaurího lučištníka, který byl přivolán křikem stařešiny.
Oslepující blesk ji poslal k zemi hned, jak se pokusila soustředit na čaroděje. Pach spálených chlupů a masa zaplnil malou chatrč. S bojovým řevem se Jitřenka přeměnila v medvěda a hřbetem pracky omráčila kouzlícího kentaura. Další šíp se jí zaryl hluboko do těla a proto se rychle přemístila za čaroděje, takže lučištník musel přiběhnout a bojovat z blízka, aby neohrozil svého druha. To už se však stačil čaroděj probrat a tak musela Jitřenka bojovat proti oběma naráz. Zvolila si za svůj první cíl kouzlícího kentaura, jelikož jí přišel mnohem nebezpečnější. Další rána tlapou urvala kentaurovi skoro polovinu obličeje a zuřivost Jitřenky narůstala. Širokým úderem roztrhla čaroději hrud a odhalila několik zlomených žeber a také lehce zranila lučištníka, který ted dotíral na Jitřenku s mečem. Jeho rány se zakousávaly Jitřence do těla, ale medvědí kůže prozatím odolávala. Mrtvý čaroděj již nebyl hrozbou a proto mohla svůj vztek soustředit na dotíracíjího útočníka. Když se meč kentaura zařízl hluboko do tlapy Jitřenky, zařvala bolestí a zakousla se mu hluboko do krku. Stiskla své tesáky na jeho těla a přestože kentaur musel vážit mnoho kil, zvedla jeho tělo jako nic a odhodila jej na stěnu chatrče, kde mu zasadila poslední smrtící ránu.
Při přeměně do své tauření podoby si konečně uvědomila, jak moc je zraněná. Z mnoha menčích a větčích ran tekla tmavá krev a Jitřenku stálo mnoho úsilí, aby dokázala vyvolat léčivá kouzla. Soustředila se hlavně na vážná zranění, ty menčí si opatrně ovázala hojícími bandážemi. Když byla opět při plné síle, proměnila se ve lva a nenápadně opustila Magramský tábor, jelikož cítila, že je velice oslabená. Návrat ke Gelkiskému klanu byl mnohem delší než cesta za úkolem a rozlámaná Jitřenka si musela na chvilku odpočinout ještě mimo cestu, aby se nevrátila jakkoliv oslabená. Mohutný kentaur již na ní čekal a dokonce se zdálo, že se spokojeně usmívá. Jitřenka se musela pořádně ovládat, aby mu ten jeho škleb neurazila jediným mocným úderem medvědí tlapy, ale nakonec mlčky hodila krvavý váček kentaurovi k nohám.
"Proč, proč má lásko mě takle zkoušíš? Proč musím trpět takové ponížení? Doufám, že mi to brzky vysvětlíš..."
Jitřenka VII. část
Kentaur jako by si hozeného uzlíku ani nevšiml. Potichu poděkoval a řekl Jitřence o novém úkolu. Ta chvilku protestovala, ale nakonec kývla k souhlasu. Ještě než odešla, stačila nesouhlasně zavrčet na mocného kentaura. Pak se vydala na cestu a užívala si rychlost a volnost pohybu své cestovní přeměny. Opět se přiblížila k Magramskému táboru, tentokrát ale hledala pouze jednoho kentaura. Přestože cítila nenávist ke všem těmhle nižším formám života, zdálo se jí, že k vůdci Gelkiského klanu cítila něco mnohem horšího. Okolo procházející hlídka vyrušila Jitřenku ze zadumání. Opatrně ji obešla a dlouho chodila po celém táboře, dokud nenašla stan jejich vůdce. Před stanem hlídkovala dvojčlenná patrola, ta ale nepředstavovala pro Jitřenku sebemenší problém. Nenápadně se kolem nich protáhla dovnitř a ještě nenápadněji se dostala za záda svého cíle.
Pomaličku se připravila na útok a ve chvilce, kdy se kentaur sehnul k jakési listině na stolku, vrhla se ze stínu na jeho krk. Rychlý, tichý skok a silný stisk čelistí, dokonal své. Kentauří vůdce se sice ohnal svojí svalnatou paží a shodil Jitřenku ze sebe, ale když chtěl zavolat posily, vyšlo z jeho úst jen slabé chrčení, které doprovázela bublající krev. Jitřenka bleskově využila jeho zaváhání, skočila na něj a ještě ve vzduchu se proměnila v medvěda, který úderem své mohuté tlapy, srazil kentaurovi vaz. Jeho bezvládné tělo spadlo tak neštastně, že zvrhlo o sloup opřený stojan na zbraně, který se s ohlušujícím rámusem sesunul k zemi. Jitřenka vrhla krátký pohled ke vchodu. Kentauří válečník se k ní blížil s obrovskou sekerou a druhý zasazoval šíp do tětivy. Postavila se na zadní, zařvala vztekem a proletěla kolem válečníka tak rychle, že ani nestačil mávnout svou smrtící zbraní. V plné rychlosti vrazila do nepřipraveného lučištníka a srazila ho k zemi. Jejich pád doprovodil zvuk praskajících kostí.
Otřesená Jitřenka se nejistě postavila na nohy a odkopla mrtvé tělo kentauřího lučištníka, jehož končetiny byly ohnuté v nepřirozených úhlech. Jenže druhý člen hlídky na nic nečekal a s řevem zaútočil. Jitřenka stačila jeho první ránu odrazit, ale válečník se na ní sesypal jak roj včel. Jeho údery dopadaly na tělo Jitřenky se železnou pravidelností, která s každou další ranou klesela níž a níž. Na poslední chvíly stačila ve svém nitru vyvolat obranné kořeny, které při zásahu omotaly tělo útočníka. Jitřenka na nic nečekala, rychle se převtělila do lva a utekla válečníkovi z dohledu, kde se schovala do stínu. Pak pomalým krokem opustila tábor, zalezla do malé jeskyně a začala se léčit. Když bylo první kouzlo skoro u konce, zatřela zrak Jitřenky tma...
Jitřenka otevřela oči a první co ucítila, byla nesmírná bolest. Velice z těžka se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Okolo ní byl obrovský kruh zaschlé krve a venku se již smrákalo. Jitřenka pomaličku nabírala dech a potom seslala nejslabší uzdravovací kouzlo. Zelený léčivý plamen ihned zahalil její tělo a přestože jeho síla stačila jen na ty nejpovrchovější rány, Jitřence se dost ulevilo. Pokračovala v pomalém léčení, dokud nenasbírala dostatek sil, aby si mohla pomoci opravdu silným kouzlem. Naprosto vyčerpaná, ale již zhojená se Jitřenka pustila na cestu nehostinnou krajinou, kterou osvětloval jen slabý svit měsíce. Nemohla si nevšimnout, jak se okolo ní stahujou hyeny, proto se raději přeměnila do medvěda, který mrchožrouty spolehlivě zahnal.
Jitřenka neběžela hned za vůdcem Gelkiského klanu, musela by být šílená, aby takle vyčerpaná vlezla mezi ty stvůry. Raději se přemístila do vesnice Shadowprey, kde si chtěla odpočinout. Poklidná trollí hudba a jeden z místních šamanů ji pomohli usnout a když se ráno Jitřenka probudila, byla opět plná síly. Poděkovala svému hostiteli a vyrovnaným krokem se vydala do Gelkiského tábora. Bylo jí hned jasné, že smrt představeného klanu Magram, se již rozkřikla, protože při vstupu mezi kentaury si nevšimla, že by se vůči ní chovali stejně ostražitě jako ze začátku. "Možná je to dobře, však se jim to šeredně nevyplatí.." pomyslela si Jitřenka a její tvář zahalil krátký úsměv. Když stanula před vůdcem Gelkisu, rychle ji zase zmizel z tváře.
"Dej mi moji odměnu, starče." zavrčela.
"Hlavně klid, mé dítě." snažil se uklidnit situaci starý kentaur, ale než stačil mrknout okem chytla ho Jitřenka pod krkem a donutila ho se zvednout na zadních. "Nenávidím tě, starče, dej mi jedinej důvod ti tady zlomit vaz a já to s radostí vykonám." procedila skrz zuby svoji hrozbu Jitřenka. Tentokrát se kentaur neostýchal a podal Jitřence dlouhou hůl. "Nechť ti přinese hodně štěstí v boji." vydechl těžce.
"Snad se mi Tvé cesty jednou vysvětlí, má lásko, stále v Tebe věřím, přestože jsem převelice zmatená..."












