Celé město hořelo, všude stoupal dým a byl slyšet křik umírajících. Věděl jsem, že jsem snad poslední naděje města. Bral jsem schody na střechu po dvou. Otevřel jsem vikýř, pohled, který se mi naskytl, nechci už nikdy v životě vidět. Náš Ogrimmar hořel, snad každá budova byla v plamenech. I z našeho domu již stoupal dým. Pak jsem tu zrůdu spatřil znovu, jen tak máchala spokojeně křídly a prohlížela si svoje dílo zkázy. Přiskočil jsem k přehozu, strhl ho, pod ním se skrýval smrtelný nástroj. Obrovská kuše, ve které byl zasazen metr a půl dlouhý šíp. Vrchol mého mistrovského učení. Tušil jsem, že jednou bude potřeba. Byla to dřina ho otočit a nasměrovat do možného úhlu kde bude drak. Byl jsem si však sám sebou jist. Za svoje dlouhá léta jsem již skolil kdejakou zvěř, tohle bude jen další trofej do mého pokoje. Bylo potřeba nestvůru přivolat. Začal jsem provolávat kmenový pokřik. Drak si mě všiml, vystoupal ještě víš a bylo vidět, jak promýšlí taktiku. Měl na výběr dvě věci, buď mě chytit a sežrat, nebo mě jednoduše spálit. Doufal jsem, že si vybere jednodušší taktiku. Čas teď přestal, plynou normální rychlostí, vnímal jsem každý pohyb drakových křídel, viděl jsem jeho děsivou tlamu plnou obrovských zubů. „Můj synu!“ Ten malý trouba se přišel podívat na ulici, říkal jsem mu, ať zůstane dole ve sklepení, tohle nebyl jeho boj, byl moc mladý.
Vlastně jako já tenkrát, když jsem se poprvé vydal i přes otcův zákaz do divočiny. Měl jsem jen svůj směšný luk a malý meč, dvě dětské hračky, o kterých jsem si myslel, že mohou zabíjet. Mohli, ale jen nějaké zajíce, vlka, či rysa. Na zbytek jsem si nemohl troufnout. Ale i tak, jaký to byl pocit, když jsem poprvé zasáhl svůj cíl. Takové velké kuře, dostalo to rovnou mezi křídla, jenže jaký byl můj údiv, když místo aby se složilo na zem, se obrátilo směrem na mě a rozběhlo se. A co jsem udělal já? Stál a zíral, co se děje, přeci mělo hned padnout a zůstat, tak jako se to vždy stalo otcovi. Kuře se však blížilo, bylo již téměř u mě, když jsem se vzpamatoval a vytáhl meč. Kuře se však neleklo, místo toho skočilo a zobákem mě štíplo do břicha, strašně to bolelo. Zavřel jsem oči a bodl směrem, kde jsem tušil jeho pozici. Podivný skřek mě donutil otevřít oči, můj meč byl zaražen do krku toho velkého kuřete. Začala na mě stříkat krev, ale já byl hrdý, můj první úlovek.
Drak se začal pomalu přibližovat, nebo alespoň mě se zdálo, že pomalu. Bylo to již jen chvíle do mého posledního výstřelu, ale ten bude stát za to. Nesmím zklamat svůj lid a hlavně svého syna. Ten teď klečel a hladil svého zvířecího společníka, nebylo to moc dlouho, kdy si ho ochočil. Kde je asi můj vlk, cítil jsem ho hodně blízko, ale přesto jsem jej neviděl.
Bylo to tenkrát, když mě otec naučil jedno z nejstarších umění lovců. Ochočit si divoké zvíře. Otec si myslel, že na začátek si vyberu nějaké z našeho údolí, jenže já měl smělý plán. Vydal jsem se nahoru do kopců, kde se měl skrývat obávaný vlčí vůdce. Dával jsem si velký pozor, abych po cestě dělal co nejmenší hluk. Dorazil jsem na malou mýtinu uprostřed hor. Cítil jsem, že mě někdo pozoruje. Zavřel jsem oči, mé ostatní smysly se mnohonásobně zbystřily, zde mi byli oči k ničemu. Šel zprava, hodně potichu a pomalu, nehýbal jsem se. Byl již pár metrů ode mě, začal jsem vyluzovat zvláštní zvuk. Otočil jsem se k vlkovi čelem a otevřel oči. Zastavil se přede mnou a sledoval mě, navázali jsme oční kontakt. Viděl jsem neuvěřitelnou zlost v jeho očích, ale ta začala pomalu ustupovat. Po malé chvíli se jeho oči úplně změnili, už nebyl krvelačná šelma, stal se krotký. Můj nejvěrnější pomocník celým životem.
Drak byl ke mně již na dosah, velmi blízko, začal se stavět do pozice, kdy vypustí ohnivou lázeň. Měl jsem jen pár vteřin. Zahlédl jsem pohyb, ze střechy vedle drakovi hlavy někdo skočil. Poznal jsem ho hned, byl to můj věrný přítel. Drak si ho všiml brzo, jen nastavil tlamu a nechal ho do ní přímo skočit. I tak mi můj věrný přítel zařídil pár vteřin na míření. Opět jsem pohlédl na syna, jako by ani nevnímal co se tu děje.
Všude kolem mě leželi na zemi mí spolubojovníci. Co jsem to udělal, měl jsem se více soustředit, pozdě jsem si všiml, že mám poslední část na štít, který pustí ze sevření Lady Vashj, to kvůli mně tu teď pobíhali spousty netvorů. Předstíral jsem falešnou smrt, tak si mě nevšímali. To jsem měl za to všechno, jak jsem se plně nesoustředil a bral věci na lehkou váhu. Neposlouchal učitele, necvičil poctivě, nedělal nic pořádně. Teď se mu to vymstilo. Jen malý okamžik a zaváhání a všichni jeho přátelé byli po smrti. A ta hnusná zrůda se na něj usmívala, jako by věděla, že není mrtví.
Drak byl nyní celý přede mnou, roztáhl křídla a nadechoval se. Zavřel jsem jedno oko a snažil se pečlivě mířit. Pár centimetrů malé místečko, kam musíte draka zasáhnout, jsem přesně viděl. Podíval jsem se zpět na svého syna. Naše oči se spojili, můj syn brečel, věděl co přijde. Věděl, že se již nikdy nevrátím. Nebude to jako dřív, kdy mě mocný duch oživil zpět, ne dnes ne přišel můj čas synu. Byl jsem na něj hrdý, tak jako on je na mě. Zmáčkl jsem to, šíp vystřelil, drak v ten samý okamžik vyslal ohnivou kouli.
Bojovali jsme, já a můj otec v krvavé bitvě proti alianci. Bylo jich více, bylo jasné že tu padneme, pokud nepřijdou posily. Otec se však nebál a statečně mě pobízel do útoku. Potom zničeho nic přilétly tři šípy a zabodli se otci do hrudi. Padal k zemi a přitom se usmíval. Rozběhl jsem se k němu, on ale zakýval hlavou, že ne a ukázal prstem na podivnou postavu vzadu aliančního vojska. Pochopil jsem co po mě chce. Bylo však jasné, že se na něj přes celou tu armádu nedostanu. Vylezl jsem proto na strom a vytáhl luk. Teď se ukáže, jestli si umím vyrobit pořádnou zbraň. Držel jsem tětivu napnutou velmi dlouho, pak zadrnčela, šíp našel svůj cíl. Všimlo si toho však mnoho nepřátelských vojáků. Poslali na mě najednou spousty kleteb, padal jsem dolů ze stromu, vstříc smrti.
Otevřel jsem oči, byl jsem duch a stál před velkým andělem. „To ti to ale trvalo synu.“ Otočil jsem se, a díval jsem se na ducha mého otce. „Pojď, ještě jim nakopeš zadky! Byla to dobrá střela můj synu. Otec mě dovedl k místu, kde leželi naše těla. „Oživ se synu.“ „Ty to neuděláš otče?“
„Ne je mi líto, můj čas nadešel, starý musí nechat místo mladému.“
„Otče to ne, já to sám nezvládnu!“
„Ale zvládneš můj synu, pokud ne, byla má oběť zbytečná.“
Šíp ohnivou kouli minul, ale jak pokračoval dál již nevím, sledoval jsem stále svého syna. A ve chvíli co mě pohltil oheň, jsem zašeptal. „Ta střela byla pro tebe, můj synu!“












