Kapitola první : Poslední úkol
Když jsem se za úsvitu slunce probudil, hlava se mi málem rozskočila bolestí. Byla to ještě vzpomínka na včerejší pitku v ratchetské hospodě. Po nějaké době se mi povedlo konečně posadit a úlekem jsem málem spadl z postele. Vedle mě ležela nějaká Trolka. Marně jsem se snažil vzpomenout, kde jsem tuhle buchtu potkal a jak se mi povedlo ji dostat do postele. Opatrně jsem ze sebe shodil kožešinu, abych ji neprobudil a začal jsem si protahovat ještě ochablé svaly. Šlo to ztuha. V rukách mi strašně brnělo a nohy byly zdřevěnělé. Po této rozcvičce jsem do sebe obrátil asi litr laku ze zavařovaných okurek, které mi moje polomrtvá teta poslala až z Under city. Nahodil jsem na sebe svoje hadry a vyšel ven z chatrče.
Venku jsem málem zakopl o spícího Loktara, který se už nestihl dostat do své chatrče a usnul před tou mojí. Rozdělili jsme se někde severně od Crossroads, takže se mi dost ulevilo, že trefil zpátky do Valley of Trials. Matka by mě snad přizabila, kdyby zjistila, že si její mladší syn spí někde uvězněný v prasečí kleci. Odnesl jsem ho do jeho chatrče, ať si ještě pospí. Venku mě oslovil můj mistr Prkthul : "Nazdar Rendare, doposud sis vedl velmi dobře, mám pro tebe už jen poslední závěrečný úkol tady ve Valley of Trials." Zmocnilo se mě nadšení z toho, že už konečně budu moct vypadnout a vyměnit zabíjení prasat a sbírání kaktusových jablek za pořádné a nebezpečné dobrodružství v Durotaru. Dychtivě jsem se mistra zeptal:"Jaký je to úkol mistře?" Prkthul odpověděl:"Musíš zabít Acimorfa, nejstrašnějšího škorpióna ve Valley of Trials a jako důkaz mě přines jeho růžová klepeta."Trošku jsem se zarazil, příběhem o tom, jak Acimorf přeměnil 2 statečné orky na 2 zbabělé paladiny strašili orkské matky své děti,ale nakonec vě mě převládla touha po dobrodružství a tak jsem odvětil"Mistře,ano mistře!"
Ještě před svým odchodem jsem si nechal u kováře nabrousit svou sekeru a dal jsem si do báglu chleba a kus vysočiny. Vyrazil jsem. Cesta údolím ubíhala velmi rychle a asi po hodině se přede mnou objevilo škorpiónovo doupě. Rozhodl jsem se že před bojem pojím. Mastňoučká vysočina a křupavý chlebíček ve mě zmizely coby dup. Vytasil jsem sekeru a s hromovým řevem jsem vletěl do doupěte. Náhle jsem strnul hrůzou. Na stěně mě zarazil růžový nápis : Obrať se zpět statečný dobrodruhu a nenech se vystavit tomu strašlivému zahanbení co potkalo nás dva. Celým tělem mi projel chlad. Takže to tedy byla pravda o těch přeměněných orcích! Chtěl jsem rychle utéct, ale bylo už pozdě, Acimorf se přivalil z nitra jeskyně. Vypukl boj. Uskakoval jsem před údery jeho klepet, které rozsekávali kamennou stěnu jeskyně jako když se štípá dříví. Škorpión mě ale pořád nemohl díky mým úskokům zasáhnout a tak se náhle odvrátil a začal mě transformovat na paladina.Stalo se ovšem něco s čím škorpión nepočítal. Něco ve mě rušilo tuhle strašlivou kletbu.Ano, byla to vysočina!
Ten sálám mi zachránil mou čest a vlastně i život! Vykřikl jsem:"NIIKDYY!!!" a vyrazil jsem na zmateného Acimorfa. Jediným mohutným úderem jsem ho přeťal vejpůl. Jeho růžová klepeta nechal Prkthul vystavit v orkské národní galerii v Orgrimaru.No a na mě čekala v naší vesnici velká slavnost, ale já moc dlouho neslavil, protože jsem se už těšil do své chatrče kde na mě někdo čekal.
Kapitola druhá : Vesnice SenJin
To ráno bylo chmurné a zamračené, jako by mi chtělo naznačit, že dnešní den moc radostný nebude. Já si ale tímhle počasím nenechal zkazit svou velmi dobrou náladu. Konečně jsem se dočkal a po mém vítězství nad Acimorfem velitelé osady ve Valley of Trials rozhodli, že tu už pro mě není žádná práce a většího ohlasu už snad ani nelze dosáhnout.
Balení věcí mi včera nedalo moc práce - sekera, něco jídla a čutora s vodou. Loučení už bylo horší, hlavně s matkou, ale po tom, co jsem slíbil, že ji budu navštěvovat, mě pustila ze svého sevření a ještě mi přibalila do báglu štangli herkula. Ještě mě čekal slib bratrovi, že budeme někdy pokračovat ve vymetání naších oblíbených putik a pak jsem se mohl konečně odebrat do své chatrče ke spánku.
Ráno, kdy ještě všichni spali a nechali se unášet sny, mě u východu z chatrče čekal mistr Prkthul:,, Rendare, vím, že máš namířeno přímo do Orgrimmaru, ale dovol mi Ti dát ještě poslední radu." Velmi jsem si Prkthula vážil a ani mě nenapadlo mu nevyhovět, ikdyž mnou už cloumalo nadšení z toho, že brzy uvidím Orgrimmar a celkem jsem měl na spěch. ,,Jistě mistře, budu rád za každou tvou radu." Prkthul se pousmál a pokračoval:,, Určitě se už nemůžeš dočkat Orgrimmaru a popravdě se ti ani nedivím, ale odlož ještě svou cestu tam a vydej se do vesnice Sen Jin, která patří Trolům a nabídni jim své služby. Než vstoupíš do Orgrimmaru bude se Ti hodit trocha slávy a věhlasu a tu si v Sen Jin jistě získáš, dobře víš, co se tam děje a v neposlední řadě jsou to naši spojenci, kterým se hodí tvá bystrost, úsudek a silné paže." Trochu mě Prkthulova slova zarazila, ale bylo mi jasné, že ten moudrý muž má pravdu. Z vyprávění potulných dobrodruhů a obchodníků bylo zřejmé, že Trolové vedou občanskou válku mezi hlavní vesnicí na pobřeží Sen Jin a rebelujícím kmenem na ostrově, vedeným krutým Zalazanem. Uvědomil jsem si, že bude lepší, když cestu do Orgrimmaru ještě odložím a půjdu získat slávu a věhlas tím, že pomůžu Trolům, ikdyž byli na mém žebříčku oblíbenosti poměrně nízko. Má odpověď byla strohá:,, Ano mistře, pomůžu ukončit občanskou válku těch Trot..... Trolů!" Prkthul mě objal a řekl:,, Rendare děláš dobře a už mi nezbývá, než se s tebou rozloučit, jen Ti ještě dám tenhle vzácný předmět." Prkthul vytáhl prázdnou flašku od rumu. Myslel jsem, že je to vtip, ale on mezitím pokračoval:,, Až budeš v nouzi, rozbij tuhle láhev a řekni: nechť mocný rum mi pomůže, ale dej si pozor, můžeš jí použít jen jednou!" Sbalil jsem tedy láhev, rozloučil se s Prkthulem a vyrazil do Sen Jin.
V poklidu jsem minul stanoviště stráží a stanul jsem na křižovatce, u které byl ukazatel: doleva- Razor Hill 5km, Orgrimmar 15 km, doprava- Sen Jin 8 km. Má nálada už zdaleka nebyla taková jako předtím, obloha černala, vítr ošlehával mou tvář a znepříjemňoval mi chůzi. Kolem cesty, až k horám na západě a na východě nebylo ani živáčka. Když jsem přišel do Sen Jin, spustil se mohutný liják, začalo hřmít a já byl rád, že se můžu schovat do tepla a sucha místní hospody. Hospoda byla plná Trolů, kteří mě stíhali svými nevraživými pohledy. Všechny stoly byly obsazeny, až na jeden vzadu, u kterého seděl Ork. Byl To Marcus, lovec, který opustil Valley of Trials pár dní přede mnou. Dali jsme se do řeči a já se dověděl spoustu neradostných věcí. Nejhorší bylo, že pyšní Trolové nechtějí o naší pomoci ani slyšet a vyhrají si prý tuhle válku sami. Vůdce vesnice Zhuliim nás ani nevyslechne říkal Marcus. Nejdřív jsem se chtěl zpakovat a vykašlat se na Troly, ale s Marcusem jsme si padli do oka a po pár sklenkách trolí bambusové kořalky jsme byli čímdál víc smělejší a nakonec jsme se dohodli, že vyrazíme na Zalazana a ukážeme Trolům, že Orky přehlížet a podceňovat nebudou. Náš plán byl jednoduchý: proplížít se mezi hlídkami Trolů na Echo isles a zabít Zalazana.
Posilnili jsme se herkulem, počkali až trochu vystřízlivíme a naše diverzní akce mohla začít. Stále mohutně pršelo a bylo přítmí, což nám hrálo do karet. Jelikož by nám Trolové ze Sen Jin nepůjčili člun, museli jsme plavat. Minuli jsme dva menší ostrůvky a bylo nám divné, že jsou pusté, ale plavali jsme směle dál. Déšť sílil. Hřmělo. Moře bylo neklidné, ale to dva odhodlané orky nemohlo zastavit. Celí promočení jsme stanuli na pláži hlavního ostrova Echo isles, který byl hlavní državou Trolů a sídlem Zalazana. Za celou tu dobu jsme nespatřili ani jednoho Trola, což už bylo velmi podezřelé, ale naše odhodlanost a také trochu nezkušenost nás směle nesly do nitra džungle, kde jsme předpokládali, že najdeme tábor Trolů. Pomalu námi začalo projíždět rozrušení a nervozita, tak jsme oba ukusovali herkula, jako prostředek na uklidnění. Najednou se hustá džungle rozstoupila a před námi vyrostly vysoké chatrče Trolů, které byly k našemu úžasu prázdné, jen u ohně uprostřed tábora seděl nehybně Trol. Oba jsme ho zkoumali pohledem, ale byl k nám otočen zády. Naše netrpělivost a nezkušenost byly silnější než rozvaha a opatrnost a tak jsme pomalu vykročili k Trolovi. Šel jsem první, v rukách třímaje sekeru, s Marcusem v zádech natahujíce tětivu luku, kde jeho ruka držela šíp, připravený k smrtícímu úderu. Krok mě už jen dělil od Trola a stále seděl nehybně. Kopl jsem do něj a k našemu úžasu to byla nastrčená figurína. Všude okolo nás se ozvaly hrdelní výkřiky, které přehlučili i bouři doznívající kdesi v dálce a vyvalili se na nás Trolové. Museli o nás vědět už dávno předtím, něž jsme stanuli na pláži a nechali nás projít až sem, kde mysleli, že nás budou mít v hrsti. Zpočátku byli zuřiví, skoro až sebevražední Trolové koseni mou sekerou a Marcusovými šípy jako když kosa seče zralé obilí. Jenže jich bylo příliš mnoho a už to vypadalo, že je s námi konec, ale Prktulova láhev nás zachránila. Bleskově jsem ji roztříštil o tvrdou zem a zařval:,, Nechť mocný rum mi pomůže!" Z láhve vyletěl rumový elementál, který začal opíjet a omračovat všechny Troly. Všichni popadali na zem v rumovém opojení, až se elementál dočista vypařil. Jen jeden Trol přečkal řádění elemetála a ikdyž trochu omámen, vrhl se na nás s jakousi hrozivou kletbou v cizím jazyce. Byl to Zalazane. Jeho tvář nebyla vidět, nýbrž ji skrývala děsivá voodoo maska. Nabrali jsme poslední zbytky sil podpořené herkulem a rumovými výpary a s hromovým:,, ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" vyrazili na blížícího se Zalazana. Můj střet s Trolem nedopadl dobře, srazil mě k zemi a chystal se zasadit smrtící úder, ale to už mu Marcus vrazil nůž do boku. Trol ztuhl a klesl na kolena. Vstal jsem a usekl mu hlavu, kterou jsme schovali a vydali se ve spěchu zpět do vesnice, jelikož se omámení Trolové už začínali probouzet. Trolové v Sen Jin nás vyhlásili ,,národními" hrdiny a zprávy o dvou orcích, kteří ukončili občanskou válku Trolů se roznesly široko daleko.
Mezi mnou a Marcusem vzniklo pevné pouto, jeden bez druhého bychom to nedokázali. Po oslavě jsme se na druhý den chystali k odchodu. Loučení s Troly bylo krásné. Obsypávali nás dary a poklonami, ale my už mysleli na něco jiného, co nás nutilo ke spěchu. Stanuli jsme uprostřed vesnice, podívali se na sebe a jako jeden muž jsme řekli:,, Na Orgrimmar!"












