
Jedna
Válka.
Některým z Kirin Tor, magického společenství, které vládlo malému národu Dalaranů, se svého času zdálo, že svět Azerothu nikdy nepoznal nic než nekonečné krveprolití. Ještě před vznikem Lordaeronské aliance to byli trolové, a když se konečně lidem podařilo zažehnat i tuto hrozbu, přivalila se do jejich země ze strašlivé trhliny v samotné podstatě vesmíru první vlna orků. Zprvu to vypadalo, že tyhle bizarní vetřelce nic nezastaví, ale to, co zpočátku hrozilo stát se masakrem, se zastavilo na mrtvém bodě. Obě strany si střídavě připisovaly vítězství ve strašlivých bitvách. Stovky válečníků umíraly, aniž by jejich smrt měla nějaký význam. A Kirin Tor po léta neviděli ani náznak konce toho všeho.
To se však nakonec změnilo. Alianci se konečně podařilo zatlačit Hordu a následně ji téměř rozprášit.
Dokonce i velký orkský náčelník, legendární Ogrim Doomhammer, nebyl schopen zastavit postup aliančních vojsk a nakonec byl donucen kapitulovat. S výjimkou několika odpadlých klanů byly zbytky vetřelců shromážděny do táborů a drženy v zajetí pod přísným dohledem rytířů Řádu stříbrné ruky. Poprvé po mnoha, mnoha letech se mír zdál být něčím víc než pouhým zbožným přáním.
A přesto... členy rady starších Kirin Tor pronásledoval jakýsi stísněný pocit. Tak se stalo, že se nejvyšší z nejvyšších sešli ve Vzdušné síni, nazvané tak, protože se zdála být místností bez stěn a s oblohou místo stropu, na které se bez ustání střídaly mraky, slunce a noční obloha posetá tisíci hvězd, jako by čas nad hlavami nejmoudřejších mágů najednou zrychlil. Jedině šedá kamenná podlaha se zářivým symbolem ve tvaru broušeného diamantu zastupujícím všechny čtyři živly dávala celému výjevu jakýsi dojem stability.
Což se jistě nedalo říct o samotných čarodějích, kteří, skrytí od tváře až po paty pod temnými plášti, splývali s měnícím se nebem, jako by snad ani oni nebyli ničím víc než pouhou iluzí. Přestože mezi nimi byli muži i ženy, nebylo možné rozeznat, kdo je kdo, kromě okamžiků, kdy jeden z nich promluvil. Tvář dotyčného se pak na malý okamžik stala ve stínu kápě zřetelnější, přestože stále nebylo možné rozeznat podrobnější detaily.
Bylo jich tu šest, šest nejstarších, přestože ne zcela nutně těch nejschopnějších. Vůdci Kirin Tor byli vybírání na základě mnoha vlastností a magické schopnosti byly jen jednou z nich.
„V Khaz Modanu se něco děje," prohlásil první zvučným hlasem a na chvíli bylo možno zahlédnout rozmazané obrysy vousy zarostlé tváře. Jeho tělem proudilo nekonečné množství zářících hvězd. „Blízko nebo snad přímo v jeskyních obývaných nyní klanem Dragonmaw."
„Pověz nám něco, co již dávno všichni nevíme," odpověděl sípavě druhý hlas patřící ženě jistě mnohem starší, však bezesporu stejně pevné vůle a zdravé mysli. Na její kápi se na krátkou chvíli objevil měsíc. „Teď, když se Doomhammerovi válečníci vzdali a jejich náčelník je neznámo kde, je tohle místo jedno z posledních útočišť, která jim zbývají."
První čaroděj to zcela jistě považoval za útok na svou osobu, nehledě na to, však odpověděl klidným hlasem: „Jak myslíš. Snad tě má další slova zaujmou více... mám důvod se domnívat, že Deathwing se znovu objevil."
To vyvolalo rozruch mezi ostatními, včetně staré ženy. Noc najednou ustoupila novému dni, ale čarodějové zcela ignorovali to, co bylo očividně v této síni samozřejmostí. Nad hlavou třetího mága, který zřejmě nevěřil tvrzení svého kolegy, se přehnaly
mraky.
„Deathwing je mrtev!" prohlásil třetí, jediný ze zde přítomných, na kterém byla vidět kila navíc. „Spadl do moře před měsíci, poté co mu sama tato rada spolu s našimi nejsilnějšími zasadila smrtelnou ránu!
Žádný drak, ani tenhle, by se takové moci nedokázal ubránit!"
Někteří z ostatních přikývli, ale první z nich pokračoval. „A kam se podělo tělo? Deathwing nikdy nebyl jako ostatní draci. Ani před tím, než mu goblini na šupiny připevnili adamantiové brnění. Vždy představoval hrozbu, která dokázala „Jaký však máš důkaz, že je stále naživu?" Tato slova zazněla z úst ženy zcela jistě v rozkvětu svého mládí i kariéry. Ne tak zkušená jako ostatní, ale přesto dostatečně schopná, aby byla členkou rady. „Jaký?"
„Smrt dvou rudých draků z Alexstrasziného rodu. Byli roztrháni takovou silou, že to mohl způsobit jen někdo z jejich druhu, a navíc ohromné velikosti a síly."
„Jsou i jiní velcí draci."
Na nebi propukla bouře, blesky a déšť zdánlivě bičovaly čaroděje, nic z toho se však nedotklo ani jich, ani podlahy síně. Celá bouře v několika okamžicích zmizela a nad hlavami se jim znovu rozzářilo slunce. První z Kirin Tor nevěnoval té krátké přehlídce rozběsněných živlů nejmenší pozornost. „Zcela zřejmě jsi nikdy neviděla práci Deathwinga, jinak bys něco podobného nemohla vyslovit."
„Snad je tomu, jak říkáš," přerušil je pátý a téměř neznatelná stopa elfských rysů zmizela rychleji než předešlá bouře. „A pokud ano, je to důležité. Ale my se tím jen stěží můžeme nyní zabývat. Pokud Deathwing žije a udeří na svého největšího nepřítele, pak to bude jen k našemu prospěchu. Koneckonců Alexstrasza je stále v zajetí klanu Dragonmaw a jsou to její potomci, které orkové využívají, aby dál šířili zmatek a strach v řadách Aliance. Copak jsme už všichni zapomněli na tragédii, jež postihla Třetí flotilu Kul Tirasu? Předpokládám, že Lord admirál Daelin Proudmoore nezapomene nikdy. Přišel o svého prvorozeného syna a všechny, kdo byli na palubách těch šesti skvělých lodí, když se na ně ti příšerní rudí leviatani snesli. Proudmoore by pravděpodobně navrhnul Deathwinga na nejvyšší vyznamenání, kdyby se ukázalo, že to černé monstrum je opravdu zodpovědné za smrt těch dvou rudých."
Proti tomu nikdo nic neřekl, ani první mág. Z nádherných a silných lodí zbyly jen třísky a roztrhaná těla námořníků na hladině, kde ještě několik hodin označovaly místo strašlivého běsnění a zkázy. Je nutno přičíst Lordu admirálu Proudmoorovi ke cti, že nepolevil ve svém odhodlání a ihned nařídil postavit nové válečné lodě, které by nahradily ty zničené, a mohl se s nimi znovu vydat proti nepříteli.
„A jak jsem již poznamenal, nemůžeme si nyní dovolit zabývat se tímto problémem, když na nás čeká spousta daleko závažnějších rozhodnutí."
„Narážíš na krizi v Alteracu, že ano?" zahřměl vousatý mág. „Proč by nás měl malicherný spor Lordaeronu a Stromgardu zajímat víc než možný návrat Deathwinga?"
„Protože se nyní do celé záležitosti vložil
i Gilneas."
Mezi ostatními mágy to znovu zašumělo, dokonce i šestý z nich, který zatím nepromluvil, vypadal znepokojeně. Robustní stín se o krok přiblížil k elfí postavě. „Jaký význam může mít pro Genn Greymanea hašteření dvou království o ten kousíček bezvýznamné země? Gilneas leží na samém konci jižního poloostrova, stejně daleko od Aliance jako od Alteracu!"
„Opravdu ti na to musím odpovídat? Greymane vždy usiloval o post velitele Aliance, přestože držel svá vojska zpátky až do chvíle, kdy orkové zaútočili i na jeho zem. Jediný důvod, proč kdy podpořil krále Terenase z Lordaeronu, byl, aby oslabil lordaeronskou vojenskou sílu. Terenas je nyní v čele Aliance jen díky nám a otevřené podpoře admirála Proudmoora."
Alterac a Stromgarde byla sousední království, která byla od prvních dnů války pro Alianci naprosto klíčová. Thoras Trollbane poskytl Lordaeronské alianci plnou sílu Stromgardu. Vzhledem k tomu, že toto hornaté království přímo sousedí s Khaz Modanem, dávala smysl jedině společná akce. Nikdo navíc nemohl zpochybnit odhodlání Trollbaneových válečníků. Nebýt jich, převálcovali by orkové většinu území Aliance během několika prvních týdnů války a výsledek celého konfliktu by nyní zdaleka nebyl tak příznivý.
Na druhé straně Alterac s ústy plnými slov o odvaze a spravedlnosti nebyl zdaleka tak vstřícný, co se vojenských jednotek týče. Stejně jako Gilneas poskytoval pouze částečnou materiální podporu; ovšem tam, kde se Genn Greymane držel zpět zejména kvůli svým mocenským ambicím, Lord Perenolde, alespoň podle toho, co se šířilo mezi lidmi, tak činil z obyčejného strachu. Dokonce i mezi Kirin Tor se zpočátku uvažovalo o tom, jestli náhodou Perenolde nepomyslel na spojenectví s Doomhammerem, kdyby náhodou Aliance nevydržela počáteční nápor Hordy.
Ukázalo se, že tyto obavy měly své opodstatnění. Perenolde nakonec skutečně Alianci zradil, ale tento podlý čin naštěstí neměl dlouhého trvání. Když se o tom Terenas doslechl, urychleně přesunul lordaeronské jednotky do Alteracu a vyhlásil tam stanné právo. Uprostřed běsnící války neměl v tu chvíli nikdo odvahu se proti podobnému činu otevřeně postavit, tím spíš ne Stromgarde. Nyní, když konečně nastal mír, začal se Thoras Trollbane dožadovat toho, aby za své oběti Stromgarde dostal jako přiměřenou náhradu celou východní část území svého zrádného souseda. Terenas měl však na celou věc jiný názor. Stále si pohrával s myšlenkou na trvalé připojení Alteracu ke svému království nebo alespoň na dosazení nového a rozumnějšího panovníka na jeho trůn... samozřejmě takového, který by byl příznivě nakloněn lordaeronským otázkám. Stromgarde však i přesto v celém sporu zůstával loajálním spojencem a všichni věděli o vzájemném obdivu, který k sobě Thoras Trollbane a Terenas chovali. Celá politická situace, do které se tito dva dostali, tak byla o to smutnější.
Gilneas naopak žádné podobné vztahy se zainteresovanými zeměmi neměl; vždy zůstával izolován od ostatních národů západního světa. Kirin Tor i král Terenas věděli, že Genn Greymane má v úmyslu vložit se do celé záležitosti nejen, aby zvýšil svou vlastní prestiž, ale snad i s myšlenkami na další expanzi. Jeden ze synovců Lorda Perenolda po zradě prchl právě do Gilneasu a brzy se začaly šířit zvěsti, že Greymane plně podporuje jeho nárok na trůn. Trvalé spojenectví s Alteracem by otevřelo Gilneasu přístup k přírodním zdrojům, které ostatní jižní země neměly, a navíc poskytlo důvod vypravit na Velké moře silnou flotilu. To by však do celé záležitosti vtáhlo i Kul Tiras, neboť právě tento přímořský národ byl velmi hrdý na svou pozici námořní mocnosti.
„To celou Alianci roztrhá na kusy..." zamručela mladá čarodějka tak, aby ji však bylo slyšet.
„Tak daleko se to ještě nedostalo," namítl elfský čaroděj, „ale mohlo by. A proto nemáme čas zabývat se draky. Pokud Deathwing žije a rozhodl se oživit svou touhu po pomstě vůči Alexstrasze, co se mne
týče, já mu bránit nebudu. Čím méně draků bude létat nad tímto světem, tím lépe. Koneckonců, jejich čas už dávno skončil."
„Slyšel jsem," ozval se hlas beze stopy emocí
a neurčitého pohlaví, „že kdysi byli draci a elfové spojenci, ne-li dokonce přátelé."
Elfí čaroděj se otočil na posledního z mágů, štíhlou
postavu jen o něco hmotnější než stín. „Jen pohádky, to vás mohu ujistit. Nesnížili bychom se k přátelskému kontaktu s tak odpornými nestvůrami."
Slunce a mraky náhle ustoupily hvězdám a měsíci.
Šestý mág se lehce uklonil, jako by se omlouval. „Tak to jsem se musel přeslechnout. Omlouvám se."
„Máte bezesporu pravdu, co se týká nutnosti
uklidnit nastalou politickou situaci," promluvil vousatý čaroděj k pátému. „A souhlasím, že je to prioritní záležitost. Přesto si myslím, že si nemůžeme dovolit zcela ignorovat, co se děje kolem Khaz Modanu. Ať již se s Deathwingem mýlím, či ne, dokud drží orkové dračí královnu v zajetí, znamenají pro stabilitu země nebezpečí!"
„Pak tedy potřebujeme někoho, kdo na ně bude dohlížet," přerušila je starší žena. „Někoho, kdo bude bdít a dá nám vědět teprve až v okamžiku, kdy bude situace kritická."
„Ale kdo? Nemůžeme si nyní dovolit nikoho postrádat!"
„Jednoho ano." Šestý mág se naprosto plynulým pohybem o krok posunul směrem do středu. Jeho tvář však i nadále zůstávala zahalená stínem, i když mluvil. „Máme Rhonina..."
„Rhonina?!?" vybuchl vousatý mág. „Rhonina! Po tom jeho posledním debaklu? Nehodí se ani, aby nosil čarodějnické roucho! Ten člověk je daleko víc nebezpečný než užitečný!"
„Je nevyrovnaný," souhlasila starší čarodějka.
„Nekonformní individualista," zabručel tlustý mág.
„Nedůvěryhodný..."
„Zločinec!"
Šestý počkal, až všichni domluví, a pak pomalu přikývl. „A jediný schopný čaroděj, kterého si v této situaci můžeme dovolit postrádat. Mimo to, jde jen o pozorování. Nebude v bezprostřední blízkosti možné krize. Jeho úkolem bude monitorovat veškeré dění a hlásit vše výjimečné, to je vše." Když se neozvaly žádné další protesty, temný mág dodal: „A jsem si jistý, že se již poučil."
„Doufejme," zabručela starší z obou čarodějek. „Možná při své poslední misi uspěl, ale většinu z jeho společníků to stálo život!"
„Tentokrát půjde sám, dostane jen průvodce, který ho doprovodí na hranice zemí ovládaných Aliancí. Na území Khaz Modanu vůbec nevstoupí. Díky kouli vidění bude moci vše pozorovat z bezpečné vzdálenosti."
„Zdá se to být docela snadné," odpověděla mladá čarodějka. „Dokonce i pro Rhonina."
Elfský mág krátce a energicky přikývl. „Pak tedy dohodnuto a toto téma je za námi. Snad, když budeme mít štěstí, Deathwing Rhonina spolkne a zadusí se jím k smrti, čímž to za nás vyřeší s oběma najednou." Přeletěl pohledem ostatní a dodal: „A nyní musím trvat na tom, abychom se soustředili na vstup Gilneasu do alteracské otázky a na to, jakou roli by v ní mohl hrát..." Stál přesně tak jako poslední dvě hodiny, hlavu skloněnou, oči zavřené kvůli lepší koncentraci. Síň těsně kolem něj osvětlovalo jen mdlé světlo vycházející jakoby odnikud, ovšem stejně tam nebylo nic k vidění. U stěny stála nepoužitá židle a za ním na silné kamenné stěně visel koberec s vyšitým spletitým vzorem, v jehož středu bylo zlaté vědoucí oko na fialovém pozadí. Pod okem mířily směrem k zemi tři rovněž zlaté dýky. Vlajka a symboly Dalaranu byly během války mezi aliančními vojsky vždy dobře vidět, přestože ne každý z Kirin Tor plnil své úkoly vždy naprosto svědomitě a čestně.
„Rhonine..." ozval se hlas beze stopy emocí jakoby odevšad a odnikud zároveň.
Zpod hustých ohnivých vlasů vzhlédly do temnoty dvě zářivě zelené oči. Nos mu kdysi zlomil partner při tréninku, ale nehledě na své schopnosti se Rhonin nikdy nenamáhal si jej dát do pořádku. A ani tak určitě nebyl nehezký, se silnou čelistí a příjemnými rysy. Jedno obočí trvale zvednuté mu dodávalo jakýsi tázavý výraz, jenž ho nejednou dostal do problémů, ve kterých mu jistě nepomohlo ani chování, dokonale korespondující s jeho celkovým vzhledem.
Vysoký, štíhlý, oděný do roucha barvy půlnoční mořské hladiny poutal pozornost dokonce i ostatních čarodějů. Rhonin rozhodně na první pohled nepůsobil nijak vzpurně, přestože jeho poslední mise stála život pět statečných mužů. Nyní stál vzpřímeně, hleděl do temnoty a snažil se odhadnout, ze kterého směru k němu čaroděj promlouvá.
„Zavolal jsi mne. Čekám," zašeptal rudovlasý mág a v jeho hlase bylo možno zaslechnout stopy netrpělivosti.
„Nebyla jiná možnost. Sám jsem musel čekat, jestli to téma nadhodí někdo jiný." Ze stínu se napůl vynořila temná vysoká postava v kápi - šestý člen rady Kirin Tor. „Nakonec k tomu skutečně došlo."
V Rhoninových očích se zablýskla nedočkavost. „A můj trest? Odvolali mé podmínečné vyloučení? Zrušili mé pokání?"
„Ano. Byla ti dána možnost vrátit se zpět do našich řad... pod podmínkou, že okamžitě přijmeš další úkol."
„To mám stále ještě tolik důvěry?" Do čarodějova hlasu se vrátila hořkost. „Potom co všichni ostatní zemřeli?"
„Jsi jediný, koho mají."
„Tak to už zní trochu realističtěji. Mělo mě to napadnout."
„Vezmi si tohle." Čaroděj stále napůl skrytý ve stínu natáhl hubenou paži a otevřel dlaň v rukavici. Nad ní se zčistajasna objevily dva zářící předměty - malá smaragdová koule a zlatý prsten s černým kamenem.
Rhonin natáhl ruku stejným způsobem jako čaroděj... a oba předměty se přesunuly nad jeho dlaň. Uchopil je a bedlivě si je prohlížel. „Kouli vidění poznávám, ale tohle ne. Zdá se to být velmi mocné, ale hádám, že nikoli negativně."
„Jsi velice bystrý, což je důvod, proč jsem si tě zvolil, Rhonine. Účel koule znáš; prsten tě bude chránit. Půjdeš do říše, kde stále ještě vládnou orkové. Tenhle prsten tě skryje před jejich detekčními kouzly. Bohužel zároveň znemožní nám tě sledovat."
„Takže na vlastní pěst." Rhonin se na svého ochránce trpce usmál. „Alespoň už nebudu mít šanci připravit o život další lidi..."
„Co se toho týče, nebudeš úplně sám, alespoň ne cestou do přístavu. Bude tě doprovázet hraničář."
Rhonin přikývl, přestože o nějakou eskortu příliš nestál, tím méně o hraničáře. Rhonin se s elfy příliš v lásce neměl. „Ještě jsi mi neřekl cíl celé mise."
Postava se zaklonila směrem do stínu, jako by seděla na nějaké židli, kterou mladý čaroděj neviděl.
Vypadalo to, že mág zvažuje vhodná slova. „Nebyli
k tobě zrovna ohleduplní, Rhonine. Někteří členové
rady dokonce zvažovali, že tě navždy vyloučí z řádu.
Musíš si svůj návrat zasloužit tím, že tuhle misi bezchybně splníš."
„Asi to nebude žádná legrace, že?"
„Jsou v tom draci... a něco, o čem si všichni myslí, že to dokáže jen někdo s tvými schopnostmi."
„Draci..." Rhoninovy oči se na okamžik rozšířily a nehledě na své sklony k aroganci věděl, že musel právě znít jako nějaký učeň.
Draci... i jen zmínka o nich vyvolávala v mladších čarodějích posvátnou úctu.
„Ano, draci." Temný mág se nepatrně naklonil směrem k Rhoninovi. „Nesmíš zklamat, Rhonine. O tvé misi nesmí vědět nikdo kromě rady a tebe, dokonce ani ten hraničář, co tě bude doprovázet, ani kapitán alianční lodi, která tě doveze ke břehům Khaz Modanu. Pokud by se jediné slovo o tvém poslání dostalo ven, mohlo by to zhatit všechny naše plány."„Ale o co jde?" Rhoninovy zelené oči nyní plály vzrušením. Tohle bude ohromně nebezpečná věc, ale odměna byla jasná. Návrat do řádu a znovuzískáni ztracené reputace. V rámci Kirin Tor nic neznamenalo pro čaroděje tolik jako právě reputace, přestože by to nikdo ze starších členů nikdy otevřeně nepřiznal.
„Půjdeš do Khaz Modanu," řekl čaroděj váhavě, „a až tam dorazíš, uděláš všechny kroky potřebné k tomu, abys osvobodil ze zajetí orků Dračí královnu, Alexstraszu..."
Dvě
Vereesa čekala nerada. Většina lidí se domnívala, že elfové mají trpělivost ledovců, ale ti mladí, jako byla ona, jen rok po ukončení hraničářského výcviku, bylí v tomto ohledu velmi podobní lidem. Čekala už tři dny na čaroděje, kterého měla doprovodit do jednoho z východních přístavů na břehu Velkého moře. Obecně uznávala čaroděje stejně jako všichni elfové ostatní lidi, ale k tomuhle zatím necítila nic jiného než hněv. Vereesa se chtěla přidat ke svým bratrům a sestrám, pomoci jim uštvat každého zbývajícího orka a poslat ty vražedné zrůdy na smrt. Hraničářka nečekala, že její první velký úkol bude dělat chůvu nějakému senilnímu a evidentně sklerotickému mágovi.
„Ještě hodinu," mumlala si pod nos. „Hodinu a odcházím."
Její štíhlá ořechově hnědá klisna slabě zaržála. Generacím elfských šlechtitelů se podařilo vytvořit zvíře vysoko nadřazené svým divokým předkům, nebo se Vereesin lid alespoň domníval, že tomu tak je. Klisna byla dokonale sžitá se svou jezdkyní a to, co by se normálně nezdálo být ničím víc než pouhým odfrknutím, okamžitě postavilo hraničářku na nohy s prsty na napnuté tětivě luku.
Lesy kolem však byly i dál tiché. Takhle hluboko na území Aliance se ani nedal čekat nějaký útok trolů či orků. Pohlédla směrem k malému hostinci, u kterého se měli setkat, ale kromě pacholka ve stájích nikoho neviděla. Přesto ještě nesklonila luk. Její klisna neměla ve zvyku ozývat se, když v její blízkosti nikdo nebyl. Snad bandité?
Hraničářka se pomalu otáčela. Vítr jí vehnal dlouhé stříbrné vlasy do tváře, ale ty jí naštěstí nezakryly výhled. Oči tvaru mandlí a barvy té nejjasnější modré oblohy se rychle zaměřovaly i na ten sebenepatrnější pohyb listů a špičaté uši, které jí trčely z hustých vlasů, dokázaly zachytit i zvuk motýlích křídel.
Přesto stále ještě neviděla nic, co by mohlo být důvodem pro varování jejího zvířete.
Snad už případnou hrozbu sama zastrašila. Stejně jako většina elfů si byla dobře vědoma svého velmi působivého vzhledu. Byla vyšší než většina lidí a obutá v kožených botách sahajících až ke kolenům, oblečená v kalhotách a blůze barvy lesní zeleně a hnědém cestovním plášti vypadala impozantně. Ruce jí chránily kožené rukavice, protažené až k lokti, z kůže tak jemné, že zároveň neztrácela cit nutný ke střelbě z luku nebo k boji s mečem, jenž jí visel skryt v pochvě u pasu. Přes blůzu měla brnění z tvrzené kůže tvarem dokonale přizpůsobené její štíhlé, ale na určitých místech pěkně zaoblené postavě. Jeden z místních lidí udělal v hostinci tu chybu, že nahlas obdivoval některé obzvláště ženské aspekty její postavy a zcela pominul ty vojenské. Protože byl opilý a bylo pravděpodobné, že by si za střízlivá něco podobného nedovolil, nechala ho Vereesa jít jen s několika zlomenými prsty.
Klisna znovu zaržála. Hraničářka se na ni otočila a na rtech už měla uklidňující slova.
„Předpokládám, že ty musíš být Vereesa Windrunner," ozval se přímo za ní hluboký a velmi poutavý hlas.
Než onen muž stačil říct víc, mířil mu hrot šípu přímo pod ohryzek. Kdyby Vereesa šíp vypustila, prošel by lehce krkem a vyletěl druhou stranou ven.
Cizinec však kupodivu zůstal stát, jakoby touto skutečností zcela nedotčen. Elfka si ho prohlédla od hlavy k patě - což nebylo zrovna nepříjemné, to si musela přiznat - a uvědomila si, že ten člověk nemůže být nikdo jiný než čaroděj, na kterého už tři dny čeká. To by rovněž vysvětlovalo chování klisny a její neschopnost zaznamenat jeho přítomnost.
„Ty jsi Rhonin?" zeptala se hraničářka nakonec. „Čekala jsi někoho jiného?" opáčil s náznakem hořkého úsměvu.
Sklonila luk a poněkud se uvolnila. „Říkali čaroděj; to je vše, člověče." „A mně řekli elfský hraničář, nic víc." Pohlédl na ni tak, že Vereesa málem znovu namířila hrot šípu na jeho krk. „Takže to vypadá, že jsme se v pořádku našli."
„Ani ne. Čekala jsem tu tři dny! Tři drahocenné dny přišly vniveč!"
„Nešlo to jinak. Musel jsem udělat spoustu příprav." Tím čaroděj skončil.
Vereesa to vzdala. Stejně jako většinu lidí, ani tohohle nezajímal nikdo kromě něj samotného. Řekla si, že má vlastně štěstí, že nemusela čekat déle. Žasla jen nad tím, jak mohla Aliance dokázat zvítězit nad Hordou s tolika lidmi podobnými tomuhle ve svých řadách.
„No, jestli se opravdu chceš dostat do Khaz Modanu, bylo by nejlepší, kdybychom vyrazili okamžitě." Elfka pohlédla za něj. „Kde máš koně?"
Napůl čekala odpověď, že žádného nemá a že se sem přemístil díky svým zvláštním schopnostem... ale kdyby tomu tak bylo, nepotřeboval by ji, aby ho doprovodila k lodi. Jako čaroděj musel mít nepochybně velkou moc, ta však rozhodně nebyla neomezená. Mimo to, z toho mála, co o této misi věděla, předpokládala, že Rhonin ji bude všechnu potřebovat na to, aby alespoň přežil. Khaz Modan nebyla země, kde by cizinci byli příliš oblíbení. Stany orků zdobila spousta lebek statečných válečníků, alespoň podle toho, co slyšela, a nebe neustále křižovali draci. Ne, ani Vereesa by na takové místo nešla bez doprovodu přinejmenším menší armády. Nebyla zbabělec, ale ani blázen.
„Uvázaný u koryta blízko hostince, aby se mohl napojit. Už jsem dnes ujel pěkný kus cesty, mylady."
Ten titul by Vereese pravděpodobně polichotil, kdyby nebylo té malé známky sarkasmu, o kterém se domnívala, že jej zaslechla v čarodějově hlase. Potlačila zlost, kterou vůči tomu člověku cítila, otočila se ke koni, vrátila luk i šíp na své místo u sedla a jala se připravovat zvíře na cestu.
„Mému koni by celkem prospělo několik minut odpočinku," navrhl čaroděj, „a mně asi taky."
„Hodně rychle se naučíš spát v sedle... a tempo, kterým vyrazíme, umožní tvému koni znovu nabrat síly. Čekali jsme příliš dlouho. Není mnoho lodí, dokonce ani v Kul Tirasu, které by ochotně vypluly do Khaz Modanu jen kvůli nějakému čaroději, co jede pozorovat orky. Jestli nebudeme v přístavu včas, mohlo by je napadnout, že existuje mnoho snadnějších a ne tak sebevražedných způsobů, jak si vydělat peníze."
S úlevou zjistila, že se Rhonin nenamáhá jí oponovat. Místo toho se zamračil a zamířil zpět k hostinci. Vereesa sledovala, jak odchází, a doufala, že nebude muset odolávat pokušení probodnout ho dřív, než se rozdělí.
Přemýšlela o jeho misi. Pravda, Khaz Modan i nadále znamenal hrozbu zejména díky drakům a jejich orkským pánům, ale Aliance už měla na tomto území daleko lépe vycvičené pozorovatele. Vereesa měla podezření, že Rhoninův úkol v sobě zahrnuje ještě něco jiného, velice vážného, jinak by přece Kirin Tor nemohli kvůli jednomu arogantnímu mágovi tolik riskovat. Ale i tak, zvážili celou záležitost dostatečně, když zvolili právě jeho? Přece museli mít k dispozici někoho schopnějšího - a hlavně důvěryhodnějšího. Na tomhle čaroději něco bylo, nejvíc ze všeho to však vzbuzovalo pocity nepředvídatelnosti, která mohla snadno vést ke katastrofě.
Elfka se pokusila setřást ze sebe všechny pochybnosti. Kirin Tor se rozhodli a vedení Aliance s nimi očividně souhlasilo, jinak by ji neposlali, aby ho doprovázela. Nejlépe udělá, když to všechno hodí za hlavu. Po ní se chce jen, aby dopravila svěřenou osobu k lodi, a potom si může jít svou cestou. Co bude nebo nebude Rhonin dělat poté, až se rozdělí, ji nemusí ani v nejmenším zajímat.
Cestovali čtyři dny a ani jednou je neohrozilo nic nebezpečnějšího než několik dotěrných komárů. Za jiných podmínek by se jejich cesta dala nazvat téměř idylickou, ovšem nebýt skutečnosti, že Rhonin a jeho průvodce spolu celou tu dobu v podstatě nemluvili. Čaroděje tahle skutečnost z větší části vůbec netrápila, neboť jeho myšlenky byly upřeny směrem k nebezpečnému úkolu. V okamžiku, kdy ho loď Aliance dopraví na pobřeží Khaz Modanu, bude odkázán sám na sebe v říši stále ovládané nejen orky, ale i jimi drženými draky. Přestože Rhonin nebyl zbabělec, netoužil po dlouhém mučení a pomalé smrti. Alespoň že mu jeho dobrodinec z rady poskytl poslední známé informace o pohybu klanu Dragonmaw. Dragonmaw bude nyní jistě obzvláště ostražitý, zejména jestli, jak se Rhonin dozvěděl, je černý Deathwing skutečně naživu.
Nehledě na to, jak nebezpečný se Rhoninův úkol dál být, nehodlal se v žádném případě vrátit. Dostal příležitost nejen napravit svou reputaci, ale dokonce postoupit na žebříčku Kirin Tor. Za něco takového musí být svému patronovi, kterého znal pouze pod jménem Krasus, do smrti vděčný. To jméno bylo jistě falešné, což nebylo u vládnoucích členů rady nijak nezvyklé. Pánové Dalaranu byli vybíráni tajně a o svém jmenování věděli jen oni sami. Dokonce ani jejich milovaní neměli o jejich skutečném povolání nejmenší tušení. Ani hlas Rhoninova dobrodince zcela jistě nemohl být jeho pravým... tedy pokud ten člověk vůbec byl muž. Bylo možné uhádnout identitu některých z členů užšího kruhu, ale Krasus zůstával i pro svého bystrého agenta záhadou. Ve skutečnosti však Rhonina Krasova skutečná identita nezajímala ani zdaleka tak jako to, že díky němu by se mladému čaroději mohly splnit jeho sny.
Sny však zůstanou jen sny, pokud se mu nepodaří dostat se na loď. Naklonil se v sedle a zeptal se: „Jak je to ještě daleko do Hasicu?"
Vereesa, aniž by se otočila, chladně odpověděla: „Ještě nejméně tři dny. Neboj; tímhle tempem se tam dostaneme včas."
Rhonin se vrátil do původní polohy. Tahle konverzace byla u konce. Dnes teprve druhá. Jediná věc horší než společná jízda s elfem by byla mít za společníka jednoho z těch umíněných rytířů Řádu stříbrné ruky. Bez ohledu na svou všudypřítomnou dvornost dávali paladinové jasně najevo, že považují magii za příležitostné nutné zlo, bez kterého by se za jiných podmínek bez problému obešli. Poslední, se kterým se Rhonin setkal, mu zcela otevřeně naznačil, že věří, že se duše mága po smrti setká v té nejzatracenější pekelné propasti se starými démony. A to nehledě na to, jak je Rhoninovo svědomí čisté.
Pozdní odpolední slunce se začalo ztrácet za vrcholky stromů a tvořilo hluboké stíny ostře kontrastující s místy, kde ještě záře pronikala až na zem. Rhonin doufal, že se jim podaří dosáhnout konce lesa před setměním, ale nyní bylo téměř jasné, že tomu tak nebude. Ne poprvé v duchu prolétl všechny mapy uložené ve své hlavě a pokusil se nejen určit jejich polohu, ale také ověřit informaci, že to do přístavu stihnou včas. Zdržení před setkání s Vereesou bylo nevyhnutelné a bylo výsledkem snahy sehnat všechny nezbytné zásoby a přísady. Jen doufal, že to nakonec nezhatí celou misi.
Osvobodit Dračí královnu...
Pro někoho snad nemožný, neuskutečnitelný úkol a pro většinu lidí jistá smrt. Přesto během války už Rhonin podobné dostal. Bylo zcela jasné, že pokud bude Dračí královna opět volná, přijdou orkové
o svou poslední velkou zbraň.
Rhonin věděl, že většina členů rady doufá v jeho neúspěch. Zbavit se ho by znamenalo smazat černou kaňku na historii celého řádu. Celá mise tak měla dvojí ostří. Všichni budou nadšeni, když uspěje, ale hluboce si oddychnou, když zemře.
Alespoň že mohl věřit Krasoví. Byl první, kdo za ním přišel s otázkou, zda si stále ještě myslí, že dokáže
i nemožné. Klan Dragonmaw by pravděpodobně dokázal držet Khaz Modan navždy, kdyby se Dračí královnu nepodařilo osvobodit, a dokud tam existují orkové, kteří pokračují v tom, co Horda začala, zůstávají pro ty uvězněné v táborech určitou nadějí. A nikdo nechtěl, aby se válka vrátila. I bez ní měla nyní Aliance spoustu práce s uklidňováním rozmíšek ve vlastních řadách.
Krátké zahřmění vytrhlo Rhonina ze zamyšlení. Pohlédl na nebe, ale uviděl jen několik roztrhaných mraků. Zamračil se a otočil se na elfku s úmyslem zeptat se jí, jestli ten hrom rovněž slyšela.
Druhý, daleko hrozivější rachot mu napnul všechny svaly v těle.
Ve stejný okamžik na něj Vereesa skočila. Nějak se jí podařilo bleskurychle se vytočit v sedle a vrhnout se přímo na něj.
Vše kolem překryl ohromný stín.
Hraničářka vrazila do čaroděje a svou váhou znásobenou prudkostí odrazu i brněním, které na sobě měla, strhla Rhonina z koně, takže oba dopadli na zem.
Ta se doslova otřásla, ale nikoli jejich pádem, nýbrž ohlušujícím řevem, jenž se silou tornáda přehnal přes obě ležící postavy. Když čaroděj v šoku dopadl na tvrdou zem, dokázal přes bolest ještě vnímat divoké řehtání svého koně - které však jako by někdo najednou utnul.
„Zůstaň ležet!" snažila se Vereesa překřičet vítr a řev. „Zůstaň ležet!"
Rhonin se přesto přetočil, aby se mohl podívat nad sebe, ale místo nebe uviděl spíše výjev ze samotného pekla.
Téměř celou oblohu nyní zakrývalo tělo ohromného rudě planoucího draka. V předních spárech držel to, co zůstalo z jeho koně, včetně čarodějových cenných a pečlivě vybraných zásob. Rudý drak jediným polknutím pozřel zbytek nebohého zvířete a oči už měl upřeny na dvě postavičky pod sebou.
Na ramenou toho monstra seděla zelená postava s výraznými kly a válečnou sekerou, která vypadala přinejmenším stejně veliká jako čaroděj, a podivným jazykem štěkala rozkazy s prstem namířeným přímo na Rhonina.
S otevřenou tlamou a připravenými drápy se drak řítil dolů.
„Děkuji vám za váš čas, Vaše Veličenstvo," řekl vysoký černovlasý šlechtic hlasem plným síly a porozumění. „Snad se nám podaří zabránit této krizi, aby roztrhala naši práci na kusy."
„Pokud ano," odpověděl starší vousatý muž oblečený do elegantního bílo-zlatého královského roucha, „budou vám mít Lordaeron i Aliance za co děkovat, Lorde Prestore. Jedině díky vám mám nyní pocit, že by Gilneas i Stromgarde mohly najít společnou řeč." Přestože ani král Terenas nebyl žádný trpaslík, cítil se ve společnosti Lorda Prestora jaksi malý.
Mladší z obou mužů se usmál a odhalil dokonalé zuby. Terenas by se divil, kdyby dokázal najít jiného muže s tak dokonale královskými rysy. S krátkými, perfektně upravenými černými vlasy, dokonale oholenou tváří mu spousta žen u dvora padala k nohám. Navíc měl bystrou mysl a držení těla královštější než někteří skuteční panovníci, takže se nikdo ani nemohl příliš divit, že všichni zainteresovaní v alteracké otázce nakonec skončili u něj, včetně Genna Greymanea. Jak Terenase informovali jeho velvyslanci, Prestorovy způsoby dokonce dokázaly vykouzlit na tváři vládce Gilneasu úsměv, což zdaleka nebylo obvyklé.
Na mladého šlechtice, o kterém pět let nikdo neslyšel, si králův host velice rychle získal skvělou reputaci. Prestor pocházel z nejhornatější a nejodlehlejší části Lordaeronu, ale díky svým předkům si mohl dělat nároky na alteracký trůn. Jeho malé královstvíčko bylo zničeno během války jediným útokem dračí letky a on přišel pěšky až do hlavního města bez jediného sloužícího, který by mu mohl pomoci se alespoň převléknout. To, jak se dokázal během svého pobytu zde vzchopit, je příběh spíš do nějaké pohádky. Ale co bylo důležitější, jeho rady králi mnohokrát dobře pomohly, včetně temných dnů, kdy stárnoucí panovník řešil otázku Lorda Perenolda. Prestor byl v tomto případě skutečným jazýčkem na vahách. Dodal Terenasovi odvahu, kterou potřeboval, aby se zmocnil Alteracu a vyhlásil na jeho území stanné právo. Stromgarde i ostatní království souhlasily s nutností takové akce proti zrádnému Perenoldovi, nicméně Lordaeron si tam ponechával vládu i po skončení války. Nyní by však konečně Prestor mohl všem vysvětlit nutnost učinit konečné rozhodnutí.
To nutilo stárnoucího monarchu dlouho přemýšlet o řešení, které by jistě zaskočilo i muže, jenž nyní
stál před ním. Terenas odmítal svěřit vládu nad
Alteracem Perenoldovu synovci, kterého se snažil
podporovat Gilneas. Nepovažoval za moudré ani
rozdělit království mezi Lordaeron a Stromgarde. To
by jistě vyvolalo hněv jak Gilneasu, tak i Kul Tirasu.
A připojit Alterac celý k jinému království už byl holý
nesmysl.
Ale co kdyby se vlády nad Alteracem chopil někdo schopný, všemi obdivovaný a uznávaný, kdo již dříve dokázal, že nemá na mysli nic než mír a jednotu? A pokud mohl král Terenas soudit, byl ten člověk i dobrým správcem, nehledě na to, že by jistě zůstal
oddaný Lordaeronu...
„Skutečně, Prestore." Král položil ruku na rameno vyššího šlechtice. Prestor musel měřit hodně přes dva metry, ale přestože byl štíhlý, nedalo se o něm říct, že by to byl nějaký čahoun. Jeho vypracované tělo velmi dobře vyplňovalo modročernou uniformu, takže vypadal jako skutečný hrdina. „Máš být na co pyšný... a já ti musím za mnohé děkovat! Nezapomenu na tvůj podíl v celé záležitosti, věř mi!"
Prestor zářil a zcela jistě věřil, že už brzy dostane zpět své malé horské královstvíčko. Terenas se rozhodl nechat mu ten sen; až ho vládce Lordaeronu korunuje novým králem Alteracu, výraz Prestorovy tváře bude alespoň zábavnější. Nestávalo se každý den, aby byl někdo dosazen na trůn... pokud na něj tedy titul nepřešel dědičně.
Terenasův host mu zasalutoval a pak s hlubokou úklonou odešel z královské komnaty. Jakmile zmizel za dveřmi, král se zachmuřil, když ho napadlo, že hedvábné záclony, zlatý lustr ani bělostná mramorová podlaha nejsou schopny ozářit tuto místnost tak jasně jako přítomnost toho mladého šlechtice. Lord Prestor se skutečně vymykal z řad lidí, kteří se normálně po paláci pohybovali. Tohle byl muž, kterému mohl důvěřovat, muž hoden jeho úcty ve všech směrech. Terenas si přál, aby se jeho vlastní syn Prestorovi alespoň trochu podobal.
Král si prohrábl zarostlou bradu. Ano, dokonalý muž pro znovuobnovení zašlé slávy celé země a nastolení rovnováhy mezi členy Aliance. Nová a silná krev.
Když Terenas zašel ve svých myšlenkách ještě dál, připadla mu na mysl jeho dcera, Calia. Byla ještě dítě, ale zanedlouho z ní bezesporu bude krásná žena. Snad by jednoho dne, když všechno půjde dobře, mohli s Prestorem posílit spojenectví a přátelství královským sňatkem.
Ano, půjde si nyní promluvit se svými poradci a sdělí jim svůj královský záměr. Terenas si byl jistý, že s jeho rozhodnutím budou souhlasit. Ještě se nesetkal s nikým, komu by se mladý šlechtic nelíbil.
Král Prestor z Alteracu. Terenas si dokázal představit výraz tváře svého přítele, až se o tomhle dozví...
Máte tvář zastíněnou úsměvem - zemřel někdo strašlivou krvavou smrtí, ó nenávistný?" „Ušetři mě svých pokusů o vtip, Krylle," odpověděl Lord Prestor, jakmile za sebou zavřel masivní železné dveře. Nad ním, ve starém domě, který mu daroval jeho hostitel, král Terenas, služebnictvo pečlivě vyhrané samotným Prestorem hlídalo, aby se v blízkosti neobjevili nezvaní návštěvníci. Jejich pán měl spoustu práce, a přestože žádný z jeho sloužících ve skutečnosti nevěděl, co se v podzemní síni děje, velmi dobře věděli, že jakékoli vyrušení jejich pána by je stálo život.
Prestor se tudíž žádného vyrašení neobával a věřil, že jeho lokajové uposlechnou rozkazu za každou tonu. Kouzlo, kterým je zaklel, varianta toho, kterým se mu podařilo přimět krále i ostatní, aby ho tolik obdivovali, nedovolovalo nikomu, aby o jeho slovech přemýšlel, či dokonce pochyboval. Účinnost tohoto kouzla byla zatím stoprocentní.
„Co nejpokorněji se omlouvám, ó pane všech pokrytců!" zaskřípala malá vychrtlá postavička před ním. V jejím hlase byly stopy proradnosti, šílenství a čehosi nelidského - nebylo divu vzhledem k tomu, že Prestorův společník byl goblin.
Jeho hlava sotva sahala k šlechticově opasku, takže by snad někdo mohl tohle stvoření považovat za malé a slabé. Napůl šílený úšklebek však odhalil dlouhé, velmi ostré zuby a krvavě rudý, téměř rozeklaný jazyk. Šikmé žluté oči bez panenek jiskřily radostí, ale radostí, jakou způsobovalo trhání křídel mouchám nebo čtvrcení jiných slabších tvorů. Od týlu až po nízké čelo byla tvorova hlava pokrytá tmavě hnědou srstí.
„Ale i tak je důvod k oslavám." Podzemní místnost byla kdysi používána jako spižírna. Ve dnech, kdy chlad země dokázal udržet vhodnou teplotu, zde dokonce byly uskladněny sudy s vínem. Nyní však, i díky některým Kryllovým úpravám, tu bylo horko jako uprostřed běsnící sopky.
Lord Prestor se tu cítil jako doma.
„Oslavy, ó mistře všech podvodů?" zahihňal se Kryli. Tohle dělal často, obzvláště když byla v dohledu nějaká opravdu povedená špatnost. Mezi dvě největší vášně zeleného stvoření patřilo experimentování a vytváření chaosu a, pokud možno, kombinace těchto dvou. Celá temná polovina místnosti byla ve skutečnosti přeplněna lahvičkami, prášky, podivnými mechanismy a ohavnou sbírkou všeho, co sem goblin, přinesl.
„Ano, oslavy, Krylle." Prestorovy jakoby vše prostupující černé oči byly bez jediného mrknutí upřeny na goblina, kterého najednou přešel smích i chuť na vtípky. „A ty bys byl velmi rád někde blízko, až ta oslava začne, nemám pravdu?"
„Ano... pane."
Šlechtic, stále ještě v uniformě, se zhluboka nadechl žhavého vzduchu. Na tváři se mu objevil výraz úlevy. „Áááá, to mi chybělo..." Rysy v obličeji mu najednou ztvrdly. „Ale musím počkat. Jen když to bude nezbytně nutné, co, Krylle?"
„Jak říkáte, pane."
Na Prestorovu tvář se vrátil úsměv, nyní však zlověstný. „Jestli to nevíš, pravděpodobně se díváš na příštího krále Alteracu."
Goblin zkroutil své svalnaté tělo do hluboké úklony. Buď požehnána tvá královská výsost, králi D..."
Nějaký šramot způsobil, že se oba okamžitě ohlédli doprava. Ze železné trubky vedoucí do staré ventilační šachty se vynořil menší goblin. Postavička se protáhla ven a spěchala ke Kryllovi. Na odporné tváři měla pobavený výraz, který však pod Prestorovým pohledem okamžitě zmizel.
Druhý goblin něco Kryllovi pošeptal do velkého špičatého ucha. Kryli zasyčel a pokynutím ruky menší zrůdu propustil. Goblin zmizel stejně rychle, jako se objevil.
„Co se děje?" Přestože ta slova zněla z úst šlechtice klidně, až příjemně, bylo zároveň zřejmé, že vyžaduje okamžitou odpověď.
„Óóóó, šlechetný," začal Kryli a na zvířecí tvář se mu vrátil šílený úšklebek. „Dnes vám přeje štěstí, jak se zdá! Co takhle uzavřít nějakou sázku? Hvězdy vám musí být jistě nakloněny..."
„Co se děje?"
„Někdo... někdo se pokouší osvobodit Alexstraszu..."
Prestor se zahleděl na svého sluhu. Zíral na něj upřeně tak dlouho a tak intenzivně, že se Kryli začal třást. Goblin si byl jistý, že teď musí přijít smrt. Škoda. Chtěl provést ještě tolik experimentů, vyzkoušet tolik výbušnin...
V tu chvíli vysoká černá postava před ním propukla v hluboký, temný a ne zcela přirozený smích.
„Dokonalé..." podařilo se Lordu Prestorovi vyslovit mezi záchvaty smíchu. Natáhl ruce, jako by chtěl chytit vzduch. Jeho prsty se nyní zdály být neuvěřitelně dlouhé, téměř zakončené drápy. „Naprosto dokonalé!"
Nepřestával se smát a goblin Kryli se poněkud uklidnil, i když se trochu divil a nevěřícně kroutil hlavou. „A mně budou říkat, že jsem šílený," zabručel si tiše pod nosem.
Download :
- Kód: Vybrat vše
Pokud chceš vidět odkazy, tak se přihlaš (popř. zaregistruj)!











